Nitro Kid

Verdikt
40

Nitro Kid vypadá na papíře jako zábavná taktická roguelike hra, v níž si stavíte vlastní balíček. Nevybalancované postavy i mechaniky ale ze hry dělají počin frustrující, nudný a bez šťávy. Trochu za očekáváním zůstala i atmosféra osmdesátek, která je stejně prázdná a průměrná jako hra samotná.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Další informace

Výrobce: Wildboy Studios
Vydání: 18. října 2022
Štítky: pixel art, retro, indie hra, strategie

Někdy mi přijde, že se v herním průmyslu až moc vracíme zpátky a necháme se unášet vlnou nostalgie. Nemůžu ale popřít, že mám jistou slabost pro osmdesátky (byť jsem potomkem let devadesátých). Hlavně si libuju v retro elektronické hudbě, která je plná synťáků – a tím pádem bych měl milovat novinku jménem Nitro Kid.

Na papíře je to ta pravá esence osmdesátek. Drsní hrdinové, kteří si libují v bojových uměních, hudba prolezlá neonovým zářením a příběh, v němž jedinec stojí proti obří korporaci. Pro někoho, jako jsem já, je přesně tohle to pravé ořechové. Jak se ale vlastně Nitro Kid hraje?

Autoři z novozélandského studia Wildboy si připravili taktickou hru s prvky roguelike deckbuildingu. V praxi to znamená, že jeden hrdina je postaven do malé místnosti s nepřáteli, se kterými si musí poradit skrze vykládání karet z průběžně stavěného balíčku. Ty dávají hrdinovi schopnosti a možnosti, jak přemoct přesilu. A když náhodou neohrožený hrdina padne, hráč začíná celou cestu od nuly.

Z vrcholu na dno

Než se vrhnu na podrobnější popis mechanik, musím zmínit příběhové pozadí. Ve hře jsou dostupné tři hratelné postavy. Ta první s kódovým označením L33 nápadně připomíná mistra kung-fu Bruce Leeho, v postavě J4X zase vidíte tradičního boxera, který evokuje Mikea Tysona. Třetí do party je drsná slečna K31, která mi nepřipomíná vůbec nikoho. Tato trojice stojí proti mega korporaci Infinity, která unáší děti a cpe do nich novou revoluční drogu Nitro.

Upřímně, příběh tady není úplně zásadní. Poslouží, to ano, ale jádro je jinde. I tak, kdyby se vám chtělo a vyprávění vás extra zajímalo, během hraní se vám postupně odemykají kousky skládačky, které si pak můžete přečíst v kodexu.

Proti korporaci se bojuje tak, že procházíte a vybíráte si nejméně dvě ze tří cest, kde musíte nejprve osvobodit nitro děti a posléze najít klíč od výtahu. Vlastně jsem úplně nepochopil motiv, kdy mrakodrap prolézáte odshora dolů po patrech – nebylo by to logičtější spíš naopak? No, to je celkem jedno, v každém patře každopádně najdete ony tři cestičky a bosse, jehož poražení vám otevře cestu dál.

Hrdinové a jejich schopnosti

Sami hrdinové jsou velice zajímaví, protože každý z nich se chlubí specifickými schopnostmi. L33 dominuje především v kopech a rychlém pozicování po malé mapičce. J4X zase působí jako mohutný tank, jehož pěsti jsou jak kladiva. K31 preferuje střelné zbraně.

S každou postav se pojí jiná strategie, jak s protivníky zatočit, nicméně vybalancování jednotlivých hrdinů je tristní. Hraní za J4X je obzvlášť lehké i s mizernými kartami. Zbývající dvojice to má mnohem složitější a bez štěstí na karty se nedostanete pomalu ani k prvnímu bossovi.

Prvních deset průchodů jsem dostával neskutečně za uši, ale pak jsem objevil karty, které hru udělaly naopak šíleně jednoduchou a veškeré napětí a vzrušení ze soubojů se vytratilo. Balanc je obecným problémem všech deckbuildingových her, ale Nitro Kid se v bahenní lázni nevyváženosti vysloveně rochní. Jakmile hráč objeví, které karty jsou totálně zbytečné a které zase přehnaně silné, má vyhráno.

Umělá neinteligence

Místnůstky, kde se hrdina utkává s občas slabšími, občas silnějšími protivníky, jsou maličkaté. Nejdříve jsem si myslel, že jejich rozloha je tím kořením, které přidá hře na intenzitě – míň manévrovacího prostoru znamená víc okamžité akce. Po pár hodinách hraní jsem ale nabyl jiného přesvědčení – autorům by se na větším prostoru pravděpodobně ještě více rozsypala umělá inteligence.

Ta je skutečně mizerná. Občas stačilo, abych se pár kol po sobě jenom tak pohyboval a na nic neútočil, a protivníci se začali zabíjet navzájem. Což o to, funkce friendly fire je ve hře zábavná a dá se krásně takticky využít, ale je rozdíl mezi tím, takticky převézt nepřítele, a mrzutě koukat na to, jak bouchač přiskočí jen tak zničehonic ke kámošovi a vysype mu obsah brokovnice do obličeje.

V každé místnosti se povalují krabice nebo hořlavé sudy, které se dají takticky využít ve váš prospěch. Nicméně bídná umělá inteligence si s těmito překážkami leckdy poradí dřív, než to stihnete vy, což je její další oblíbený způsob sebevraždy.

Soubojový systém by měl být tou nejzábavnější částí celé hry – a vlastně i je, když zrovna všechno funguje, jak má. Jenomže nevyváženost takřka každého aspektu boje znamená jednak frustraci, jednak skutečnost, že před vámi není skoro žádná výzva. Jak roguelike část, tak deckbuilding jen plují po povrchu a hloubka zážitku se rovná vysychající louži po jarním dešti.

Nevyváženost, která mrzí

Snad nejextrémnější příklad nevyváženosti představují bonusy, které získáváte za zabité hlavní nepřátele. Některé jsou totálně zbytečné a doteď nechápu, proč se ve hře vůbec objevily. Naopak, když vám náhoda přihraje bonus Assassin, v podstatě jste vyhráli celou hru. S J4X jsem byl schopen udělit kolem 60 poškození do tří různých cílů najednou, a to jen díky nesmyslně silným buffům. Na druhou stranu, když štěstí nezafunguje, nejlepší možnost je umřít a začít znovu. Svým umem nic nezmůžete.

Celou dobu jsem měl zkrátka dojem, že existuje pouze jediná cesta k cíli s jediným balíčkem a zkoušet jiné cesty se absolutně nevyplatí, protože žádná použitelná náhradní řešení neexistují. Takhle by to přece v roguelike hrách být nemělo!

Těšil jsem se aspoň na elektronickou neonovou hudbu, která mě bude doprovázet během hraní. I tady jsem lehce zklamaný, protože se neustále opakují dvě až tři skladby, které navíc ani nejsou nijak výrazné. Daleko prominentnější jsou zvuky samotného boje, které veškerou hudební atmosféru bohužel tlačí zbytečně do pozadí.

I přes všechny výtky, a že jich není málo, jsem si Nitro Kid místy užíval. Bavilo mě objevování, jak vlastně hru hrát a jak využívat interaktivní prostředí. Volba, kterou cestou se vypravit a po jakých bonusech pást, se taky zdála zajímavá. Všechna radost ovšem skončila s objevem toho, jak jsou herní mechaniky a jejich vyváženost naprosto nedotažené a nevyrovnané. Bohužel.