Nioh Collection

První díl vypráví příběh Williama Adamse, námořníka a vůbec prvního Angličana, který na počátku 17. století navštívil Japonsko, kde se stal poradcem budoucího šóguna Iejasu Tokugawy. Hra v průběhu představí celou řadu historických postav, zároveň je ale prodchnuta mystikou a fantasy elementy, díky čemuž například postava Edwarda Kelleyho rozhodně nevypadá tak, jak byste si mohli dle dobových portrétů myslet.

Pokračování, nebo spíš prequel, jde ve fantasy pojetí ještě o kus dál, klade mnohem větší důraz na spirituální průvodce hlavního hrdiny (který je tentokrát zcela v režii hráče a jeho vkusu, co se týče pohlaví a podoby) a na démonické schopnosti, které mu poskytuje jeho nevšední původ.

Druhý díl je v podstatě dopilováním konceptů, které představila jednička, je pompéznější, efektnější, obsahově bohatší. Navzdory tomu se musím přiznat, že jsem se k příběhu sivého námořníka vracel přeci jen o něco raději. Možná je to dáno prostě jen tím, že druhý díl mám pořád ještě čitelně vrytý do paměti.

Pohodlný návrat

Vklouznout zpátky do herních systémů bylo velmi pohodlné, je ale třeba říct, že oba Niohy (fuj) jsou hry velmi nesmiřitelné a s nováčky si s radostí vytřou… řekněme, že podlahu. Soubojový systém je daleko komplexnější než v sérii Soulsborne, střídání postojů (způsob držení zbraně ovlivňuje pomalý, ale silný, rychlý, ale slabší, případně kompromisní styl útoků), dobré časování techniky Ki Pulse, která umožňuje navrátit část ztracené staminy a navíc vyčistit vzduch od démonických výparů zlověstných nepřátel, to vše jsou úkoly, které oddělí zrno od plev a před jejich zvládnutím se můžete docela slušně trápit.

První i druhý díl vás zpočátku donutí umírat po dvou dobře mířených zásazích, sveřepé útočení mívá za následek rychlé vyčerpání, tedy smrt a pravidelně se bude dostavovat pocit, že tohle zkrátka autoři přehnali a nejde to zvládnout. Samozřejmě to jde a tím spíš se následně dostaví onen kýžený pocit chvilkové úlevy a dobrého pocitu, který vystřídají další momenty čirého zoufalství. Postupně ale řídnou, jak do hry pronikáte hlouběji, hrdina sílí a vám se daří získávat stále kvalitnější variace lootu.

Právě tato konkrétní proměnná, která sice ze hry nedělá tak úplně Diablo, ale poskytuje dostatečnou motivaci k farmení co nejlepšího vybavení, je tou nejzásadnější odlišností od Souls, která vám zároveň může poskytnout ohromnou porci rozkoše při tunění toho nejsilnějšího samuraje, jakého kdy svět spatřil.

Přihoďte si do toho možnost hledání poschovávaných kodamů, kteří vám následně mohou poskytovat různé bonusy, odemykání skillů pro jednotlivé zbraně a schopnosti, které zejména s druhým dílem utěšeně narostlo, interakci se zajímavými postavami na své domovské základně, tréninky v dódžu, crafting a v druhém díle celou komplexní démonickou nadstavbu, která přidává nové herní mechanismy, speciální obranné i útočné skilly a taktiky, a získáte nesmírně robustní svébytnou záležitost.

Potěšily mě nostalgické vzpomínky na moje čtyři roky staré trápení s poletuchou Hino-Enma, které mě i tentokrát školila se stejnou tvrdostí, vzpomněl jsem si, jak si usnadnit vyřizování účtů s vodním blobíkem jménem Umi-Bozu a znovu ocenil poetiku hořícího hradu, v jehož útrobách čeká nezbedná pavoučice.

Slušivý kompletek

Obě hry se na našich stránkách dočkaly recenze. S ohledem na to, že co do obsahu se oproti původnímu vydání nic nezměnilo (vyjma přibalení všech vydaných DLC), zaměřím se v následující části textu spíše na změny technické. První Nioh vyšel pouze na PlayStationu 4 a se zhruba půlročním zpožděním dorazil i na PC, ten druhý si dosud mohli zahrát pouze majitelé minulé generace konzolí od Sony. Počínaje zítřkem bude dvojka kromě PS5 verze k dispozici i hráčům na osobních počítačích.

Já se nicméně pustil do boje na Bílém Mackovi™, jak láskyplně přezdívám své stále ještě novotou vonící konzoli. Obě hry na PlayStationu 5 obsahují tři režimy zobrazení v závislosti na tom, jaký styl hraní preferujete a také jaké zobrazovací zařízení vlastníte.

Základní nastavení pro novou generaci spustí hru v 60 snímcích za sekundu, ovšem pouze při rozlišení 1080p. Zároveň se ale v tomto módu můžete těšit na různá grafická vylepšení, jako jsou detailnější stíny, odlesky a kvalitnější zpracování modelů. Mimo to je k dispozici i hraní ve 4K při 60 FPS a pro majitele odpovídajících zobrazovadel také 120 FPS režim, při němž ale hra taktéž běží v 1080p.

Přiznám se, že jsem nakonec zvolil zmíněné základní nastavení, navzdory své relativně velké fixaci na grafické detaily jsem ale zásadní rozdíly mezi ním a 4K 60 FPS módem nezaznamenal. Režim s dvojnásobným frameratem jsem bohužel z důvodu absence odpovídajícího displeje vyzkoušet nemohl.

Co se grafiky týče, nebyl Nioh v době vydání na špici a není tam ani nyní. Ani náhodou nečekejte next-gen zážitek srovnatelný s remakem Demon’s Souls. Obecně je styl mnohem asijsky kýčovitější než temná fantasy Dark Souls nebo gotické šílenství Bloodborne. Zejména cokoli v souvislosti se zvláštními schopnostmi duchovních průvodců hýří barvičkami a efekty, které byste možná nečekali. Na druhou stranu v tomhle ohledu pro mě oba Niohy představují svěží vánek, nehledě na to, že samurajské zbroje umějí být neskutečně oku lahodící.

Mírný pokrok v mezích zákona

Pozadu nezůstala ani podpora možností ovladače DualSense. Dokonce dosahuje úrovně, na jakou mě namlsal remake Demon’s Souls, potěší adaptivní triggery při střelbě z luku, případně jemné vrnění, když budete hladit démonické kočičky.

Mimo to se Nioh pyšní i podporou 3D zvuku. Pokud tedy máte odpovídající headset, můžete se ještě hlouběji ponořit do všeho toho mručení jókai a cinkání nabroušené ocele. Oba díly ostatně disponují i velmi kvalitním soundtrackem, který se na rozdíl od žánrových příbuzných spoléhá spíše na tradiční asijské melodie. Atmosféře to jednoznačně prospívá a při soubojích s monstrózními bossy si po temných chorálech ani nevzdychnete.

Extrémně příjemné jsou nahrávací časy, které prakticky přestaly existovat, případně se pohybují v řádu jednotek vteřin. Ve hře, kde je značná pravděpodobnost častého umírání a rostoucí frustrace z čekání na návrat ke svatyni roztomilých kodamů, se jedná o zásadní zprávu.

Remaster obou Niohů je skvělou příležitostí především pro hráče, kteří se značkou dosud neměli žádnou zkušenost. Pokud jste měli to štěstí, dostalo se na vás s novým PlayStationem a nadto vás třeba na podzim nadchl remake Demon’s Souls a chtěli byste trochu víc trochu jinak, neexistuje důvod, proč byste neměli kolekci dát šanci.

Obě hry se prodávají buď zvlášť, nebo dohromady v rámci kompletního Nioh balíčku. Zběžným pohledem na cenovou politiku je zřejmé, že separátní pořízení dává pramalý smysl. Zatímco samostatně se hry prodávají za 1599 korun, soubor vyjde na 2199 korun. Ve druhém případě se jedná o velmi fér cenu za neskutečnou hromadu obsahu na desítky, možná stovky hodin.

Pokud jste ale Nioh už hráli na minulé generaci a stihli si třeba i pořídit všechna DLC, obávám se, že kolekce nenabízí dostatečnou přidanou hodnotu na to, abyste za ni platili znovu.