Nioh

Pokud nám historikové něco důležitého nezatajili, s realitou nemá Nioh samozřejmě mnoho společného, a „jen“ využívá historické figury. Ovšem ono slovo "jen" je úmyslně v uvozovkách. Nioh roubuje svou mystickou zápletku na události kolem definitivního vítězstv Iejasu Tokugawy, a jelikož jde o asi nejprovařenější moment japonských dějin, i s průměrnou znalostí historie budete potěšeně sledovat koherentně vyprávěný příběh, v němž se objeví třeba Hattori Hanzó, Jagjú Munetoši nebo Ičida Micunari. Ostatně, mihne se zde i slavná bitva u Sekigahary… Pokud vám tato jména nic neříkají, neznamená to, že si příběh užijete méně. Spíše vás hra popíchne k tomu, že si pak nastudujete, jak to bylo ve skutečnosti.

Potěšující je, že příběh tvůrci vypráví jasně skrze povedené filmečky, a dobře jeho prostřednictvím vyvažují strastiplné putování, kdy kromě výkřiků nepřátel budou jedinými zvuky vaše frustrované nadávky nebo oslavná zvolání. Protože, a to si nezastírejme, základem Nioh je náročný boj a profilace postavy. Soubojový systém vychází ze základů her Onimusha, Demon’s Souls a Ninja Gaiden. A rozhodně není na místě jmenovat jen Souls sérii, protože obě dvě zmíněné hry se na celkovém dojmu ze střetnutí podepsaly stejnou měrou. Dovolíme si říct, že kvůli nim je výsledný dojem z bojů nejen v mnohém odlišný od Souls a Bloodborne, ale dokonce i lepší.

Řekni mi, jak stojíš a já ti řeknu, jak zemřeš

Soubojový základ ze Souls série je rámcově předvedený v tutoriálové sekvenci v londýnském Toweru. Nemáte k dispozici trojici postojů, nemáte k dispozici Ki Pulse, nemáte Ninjutsu a Onmyo magii a vlastně ani svého strážného ducha v podobě Living Weapon. Platí známá pravidla. Dvakrát měř, jednou řež. Každý nepřítel vás dokáže snadno při chvilce nepozornosti zabít a Amrita, zdejší zkušenosti, které spotřebováváte u oltářů na rozvoj postavy, zůstane až do vyzvednutí na místě, kde jste zemřeli. V boji hraje důležitou roli stamina (Ki), kterou spotřebováváte na útoky i blokování. Známe, viděli jsme, nic nového pod sluncem.

Bohatý základ bojového systému a profilace postavy se však začne ukazovat až v první „vážné“ misi ve vypálené vesnici. Tady se plně projevuje zkušenost Team Ninja s bojovkami. Po několika hodinách se v Nioh budete cítit víc jako v Ninja Gaiden než v libovolné Souls hře. Neplatí to ovšem pro každého! Uslyšíte i názor, že ten, kdo hraje Nioh jako Dark Souls či Bloodborne, „to hraje špatně“. Není tomu tak, pořád je to relevantní cesta, byť se člověk dost limituje - ale sto lidí, sto chutí, a pokud vám sedne spíše takováto profilace postavy s daným přístupem, jde to. I když pro vás bude hra občas těžší.

První z klíčových novinek jsou postoje. Můžete zaujmout trojici postojů, kdy každý z nich představuje jiný styl boje. High stance preferuje útok, generuje nejvyšší poškození, ale stojí nejvíc Ki. Low stance naopak stojí nejméně staminy, je snazší v něm uskakovat, ale útoky nedávají takové zranění. A Middle stance je někde na pomezí. Jenže pozor. Každá zbraň má ještě v jednotlivých postojích odlišné útoky nejen z hlediska poškození, ale také dosahu dané zbraně a následných komb, která si můžete nakupovat. Mnohokrát se stane, že budete měnit zbraně nejen kvůli odlišnému poškození a stylu boje, ale také proto, že v jiném postoji mají potřebný efekt.

Bez pulzování to nejde

Ki Pulse je klíčová mechanika, bez které se moc nehnete. Ve chvíli, kdy jste svými útoky spotřebovali Ki, ji můžete stisknutím příslušného tlačítka ve správný čas obnovit. Malý ukazatel vám říká, kolik Ki si doplníte v daný moment. Samozřejmě, čím déle čekáte, tím víc to bude. Ale pozor, má to háček. Během tohoto čekání (které fakticky trvá kolem vteřiny či dvou) nesmíte uskočit (což jde negovat zakoupením příslušné schopnosti), krýt, a především schytat zranění. Takže je to o tom, nebýt moc hamižný a vědět, kdy spustit Ki Pulse a pokračovat v boji. Kdo chce moc, nemusí mít nic. Ki Pulse má navíc další klíčovou schopnost. Yokai, místní démoni, kolem sebe vytváří prostor, kde se vaše Ki regeneruje zcela tristní rychlostí. Dobře provedený silný Ki Pulse ale danou část země očistí.

Původní záměr využívat pomalejšího samuraje s kopím a sekerou vzal za své celkem přirozeně po deseti hodinách hraní. Zjistili jsme, že nám nakonec vyhovuje mnohem agilnější build, v jehož rámci používáme lehké zbroje, kombinujeme krytí s častějšími útoky, a především dva meče, v nichž jsme našli ideální nástroj. Někdo jiný se možná pečlivě naučí se zvoleným odlišným typem zbraně, a hra ho odmění a bude ho bavit úplně stejně, což je její velký trumf.

Když vám hra zpívá pod rukama

Tři lidští nepřátelé se zdají příliš, zaujímáte defenzivní postavení, strategie je ustrašená. A najednou se přistihnete, že na bojišti tančíte. Bojovkový základ hry najednou začne fungovat, takže v zápase s trojicí banditů jednoho rozsekáte, dalším dvěma uhnete, plynule se mezi nimi přepínáte, a to, co by před pár hodinami zabralo pár pokusů a všechny elixíry života, se najednou změní v náročný, ale démonicky uspokojující boj. Prsty kmitají na ovladači a hraní je slastí, i když pak přijde první opravdový boss a spousta nadávek, ale to je už trochu jiný příběh…

Lze říci, že v nerovnováze mezi běžnými soupeři a bossáky asi tkví největší podobnost s bojovkami od Team Ninja, a zároveň větší odlišnost od Souls her. V každém levelu postupem času začnete vnímat řadové nepřátele spíše jako zdržení, které vás sice při nepozornosti či lehkomyslnosti spolehlivě zabije, ale pokud se zrovna nekocháte svými tančícími prstíky, budete je kostit s minimálními ztrátami. Pak ale přijde bossák, obtížnost vystřelí o několik levelů výš, a o to víc se potřebujete zakousnout do nějakého roubíku.

Vpřed, vzad, občas do strany

Je třeba zdůraznit, že Nioh je lineární hra. Každý level má jasně stanovenou cestu. Pořád jsou v nich zákruty a zkratky, které si můžete otevřít, abyste ušetřili čas, když se snažíte dostat ke kritickému místu, kde jste už párkrát zaklepali japonskými bačkorami. Nečekejte ale žádné bloudění po rozsáhlých lokacích, nedejbože otevřený či polootevřený svět. Nioh se drží formátu klasických bojovek s lineární progresí, což s sebou nese několik výhod. V první řadě se mnohem lépe vypráví souvislý příběh. V druhé pak víte, že pokud neustále umíráte, není to většinou tím, že jste někde, kde jste neměli být. Jen prostě ještě nejste dost dobří, respektive vás nenapadlo správné řešení. Cesta totiž jinudy (většinou) nevede, a designéři moc dobře věděli, co před vás staví.

Adaptace je důležitá, u některých bossů je dokonce klíčová. Sice tu básníme o tom, jak jsme primárně vyznávali jeden postoj a dvě zbraně, ale několik soubojů jsme prostě vybojovali se zcela jinou zbraní a v jiném postoji, protože vzorec útoků nepřítele a jeho podstata zkrátka neumožňovaly doposud používané taktiky. Někdy přišla řada na věrnou vylevelovanou sekeru, jakkoliv vedle lehké zbroje s drobnou ninjutsu výbavou působila nepatřičně.

Levelovanou sekerou? Ano, práce s předměty a inventářem patří k dalším radostem v Nioh. Obecně platí, že čím více zbraň používáte, tím více zkušeností se do ní přelévá, a je efektivnější. I když vám vypadne vzácnější kousek, nemusí nutně být okamžitě lepší než stovkou bojů překovaná čepel. Je pak o to těžší zbavit se věrného druha a nahradit jej novým kouskem výbavy. Navíc, Nioh s lootem opravdu nešetří, a po čase máte inventář plný desítek předmětů, zbraní a zbrojí, což není ideální - co se týče váhy. Hlavně u buildů na rychlost, protože jakékoliv vyšší zatížení z vašeho mrštného bojovníka dělá želvu. Jistě, když jste oblečení v těžké samurajské zbroji, počítáte s tím. Pokud ale jedete na uskakování a spoustu rychlých úhybů, při zatížení si můžete mezi stiskem tlačítka a faktickým provedením úskoku jít uvařit kafe.

Řešením je nepotřebnou zbroj buď prodávat, nebo obětovat u oltářů za Amritu. A samozřejmě, čím více zkušeností jste se zbraní získali, tím víc Amrity dostanete. Hra vás díky terminologii ještě silněji usadí do středověkého Japonska. Všechny zbraně a zbroje se jmenují podle konkrétních dobových typů, a tak se opravdu nemusíte bát toho, že by každý meč byl „katana.“ Naopak, leckdy asi sáhnete po wiki či knize, abyste zjistili, co přesně to váš hrdina třímá. Jistě, z hlediska funkčnosti je jedno, zda se zbraň jmenuje učigatana nebo tači, ale míra detailu je v tomto velmi uspokojující.

Objeví se i Nobunaga?

To platí i pro ztvárnění japonské mytologie a celkového historického rámce. Bylo nesmírně osvěžující sledovat universum, dějinné momenty a historické postavy. Je o to zajímavější poznávat interpretaci z dílny Team Ninja, a především to, že je vidět, že tuhle hru o Japonsku dělali Japonci. Možná se to nezdá jako moc, ale pokud máte zkušenosti s japonskou kinematografií či uměleckou tvorbou obecně, velmi snadno poznáte v rámci dramatizace známé postupy, motivy a vyobrazení některých aktérů. Pro ty, kteří našli v zemi vycházejícího slunce zalíbení, tak Nioh skýtá další přidanou hodnotu, kterou nelze brát na lehkou váhu.

Co také nemusí ale hráči brát na lehkou váhu, je prozatímní absence PvP multiplayeru. Zatímco na pomoc si můžete hráče povolávat, systém PvP známý ze Souls her v Nioh chybí. Tvůrci z Team Ninja slíbili, že v budoucích měsících do hry PvP dodají v rámci DLC, ale momentálně můžete jen bojovat s duchy zabitých hráčů, což není to samé.

Nová, svěží, lepší, skvělá

To vše ale potvrzuje, že Nioh jde svou vlastní cestou, a není jen prostou kopírkou. Ač je hra podobná v základech, je ve výsledku jiná.

Nioh nabízí obrovskou svobodu v profilaci vašeho hrdiny a dost prostoru na to, abyste ji rozehráli znova od začátku. Něco jiného je hrát za sekerníka v těžké zbroji, mrštného kopiníka, nindžu nebo bojového mága. De facto ve hře neexistují archetypy, a vy můžete jednotlivé součásti mixovat dohromady, byť ne vždy musí jít o rozumné kombinace. Když ke skvělému soubojovému systému připočteme i solidně odvyprávěný příběh a perfektní atmosféru, díváme se na titul, který už v prvních měsících roku bojuje o zařazení mezi nejlepší hry roku 2017.