Nidhogg 2 (verze pro Switch)
Povedený port povedené hry z loňského roku. Nidhogg 2 nemá kromě lokálního kompetitivního módu co nabídnout, ale je to právě lokální multiplayer, na kterém hra sebevědomě stojí. Switch se svými vždy nabitými a vždy připravenými Joy-Cony silné stránky hry jen zvýrazňuje.
Další informace
| Výrobce: | Messhof |
| Vydání: | 22. listopadu 2018 |
| Štítky: | indie hra, humor, více hráčů u jednoho zařízení, akční |
První Nidhogg položil natolik silné základy jednoduché 2D šermovačky, že by bylo s podivem, kdyby studio Messhof u pokračování šláplo vedle. Puritáni by sice mohli volat po čistotě designu a návratu ke spartánskému jádru prvního dílu, ale dvojka má co nabídnout i jim. Majitelé Switche navíc nemají na výběr – k mání je jen Nidhogg 2, jehož silné stránky naštěstí nová konzole od Nintenda perfektně akcentuje.
Jestliže vám druhý díl náhodou utekl, vězte, že na ostatních platformách vyšel před více jak rokem. Na jednoduché základy jedničky nabalil několik nových vrstev, z nichž jsou tou nejvýraznější nové zbraně. Ty přifukují absolutní minimalismus jedničky způsobem, který nabádá k taktičtějšímu uvažování, byť hratelnost zůstává i nadále stejná.
Nidhogg 2 je hrou dvou tlačítek, respektive dvou tlačítek a páčky. Celý koncept pořád stojí na šermířské přetahované, kdy se musíte dostat na protější stranu a pak skrze několik dalších obrazovek až k cíli, kde vás sežere obrovský drak Níðhöggr.
Jenže mezi vámi a nenažranou dračí tlamou stojí nepřítel s úplně stejným zadáním, stejnými možnostmi a zbraněmi jako vy. A tak začíná zběsile hektická přetahovaná na život a několik smrtí.
Dvojka nabobtnala o zmíněné zbraně (které vám hra nenutí, lze je vypnout), zahustila vizuální zpracování a funguje pořád skvěle. Minimalismus tu hraje prim i nadále, díky novým zbraním se jede stylem ne nepodobným klasickému kámen-nůžky-papír, byť ani zdaleka ne tak striktně jako třeba v leckterých strategiích.
S dýkou v ruce nemusíte před nepřítelem s obouručákem hned prchat. Stačí být kreativnější nebo třeba jen rychlejší, a můžete si to vesele upalovat svým směrem, co vám síly stačí.
Podobně rozšířený je i vizuál, který je bohatší, pestřejší a místy skoro až zajímavě nechutný. Pořád si ale drží osobitost vycházející z prvního dílu. Podobně stylová je i parádní hudba, která hektickou šermovačku posouvá zase o kus dál. Celé to do sebe zapadá způsobem, který vám logo hry vpálí na sítnici a jen tak se ho nezbavíte.
Single
Singleplayer jako by tu nebyl. Sami hrát můžete, to ano, ale není tu žádná opravdová kampaň, žádná progrese. Kupředu vás nežene nic, a ještě celou „kampaň“ dohrajete za pár desítek minut. Umělá inteligence je tu totiž opravdu umělá a nechová se ani zdaleka tak zákeřně a vypočítavě, jak by měla.
AI dokonce nezná ani základní pravidla Nidhoggu, tudíž když se má běžet vaším směrem a vy nepřítele přeskočíte, běží za vámi. To je samozřejmě naprosto zásadní faux pas. Jak všichni hráči Nidhoggu jistě dobře ví, v takových situacích můžete maximálně zkusit hodit po prchajícím sokovi zbraň, ale primárně je třeba se otočit a běžet druhou stranou, abyste se co nejrychleji objevili nepříteli v cestě.
U počítačem řízených protivníků si navíc nemůžete nastavit ani obtížnost. Kvůli podobným „vychytávkám“ balancuje singleplayer na hranici hratelnosti a je dobrý leda tak k prvotnímu seznámení se s ovládáním.
Multi
Zklamáním je bohužel i online režim. Když už jsme se po dlouhých minutách hledání k někomu připojili, což bylo v méně než polovině případů (v té větší polovině nám došla trpělivost), byly zápasy sotva hratelné. Nidhogg 2 šíleně lagoval – někdy více, jindy méně, ale nikdy jsme se nedostali do perfektně plynulého zápasu, což je přesně to, co potřebujete.
V Nidhoggu stačí jedna drobná chybka, maličká nepozornost, nebo jen nedostatečně rychlá reakce, a už prohráváte. Lagy jsou tak absolutně neakceptovatelné a kvůli nim byl online doslova nehratelný.
Lokál
Naštěstí to všechno zachraňuje lokální multiplayer, který je tím hlavním a popravdě jediným důvodem, proč by vás měl Nidhogg 2 zajímat. Pokud nemáte možnost hrát s kamarádem na jednom Switchi a jste odkázáni jen na singleplayer či online, tak dejte ruce pryč. V opačném případě se ale připravte na nesmírně intenzivní a neskutečně zábavnou lokální šermovačku.
Lokální multiplayer na jednom Switchi je obrovská pecka. Minimalistický koncept jedničky funguje pořád na výbornou a Switch jako takový silné stránky hry jen tučně podrtrhuje z jednoho prostého důvodu.
Pokud s sebou totiž máte Switch, máte vždy po ruce plnohodnotnou herní konzoli připravenou pro lokální multiplayer. K samotné konzoli máte pořád připojené dva vždy nabité ovladače a zrovna Nidhogg 2 lze plnohodnotně ovládat pomocí jediného Joy-Conu.V praxi tak netřeba ani Dock, stačí jednoduše vysunout Joy-Cony, Switch o něco opřít a mezi vámi a instantní zábavou v lokálním kompetitivním módu už nic nestojí. To nejlepší na Nidhoggu 2 je vám dostupné opravdu kdykoliv, kdekoliv a okamžitě.
En Garde!
Nidhogg 2 je přesně takové to více téhož, které chcete, akceptujete a máte rádi. Žádná z inovací není tak zásadní, aby čisté jádro hry změnila a žádná není zároveň tak malá, abyste ji mohli ignorovat.
Celou dobu se tu navíc bavíme o verzi hry na Switch, a jak je známo, na téhle konzoli od Nintenda si jedničku nezahrajete. Dvojka tam ale sedne více než dobře a pro páry, spolubydlící či obecně jakékoliv seskupení podobně naladěných lidí nemůžeme hru nedoporučit.
O to víc pak zamrzí všechno ostatní, od sotva existujícího singleplayeru přes sotva funkční online až po příliš spartánské možnosti nastavení čehokoliv. Nidhogg 2 nemá mimo gaučový kompetitivní mód prakticky žádný smysl. Pro gaučáky má ale smysl téměř absolutní.