Neo: The World Ends with You

Šibuja, mé místo nejmilejší

Z mých cest do virtuální Šibuji se stává dobrý zvyk. Tato nejrušnější čtvrť japonského Tokia je pravidelným účastníkem skoro všech alespoň zčásti do reality zasazených japonských her, a není proto divu, že hraje ústřední roli i v případě Neo: The World Ends with You. Skoro bych mohl říct, že jde o samostatnou postavu, která má hodně co říct. Tak jako zbytek ansámblu.

Jako většina podobných her, je i Neo velmi ukecanou japonskou záležitostí, jejíž jádro se skrývá za mořem nenadabovaných dialogů, kterými se musíte poctivě prokousat, abyste vytěžili ze hry maximum. Ano, jsou tu samozřejmě herní mechaniky, o kterých bude řeč, ale stejnou, nebo dokonce i větší část z více než třiceti hodin čistého herního času budete trávit čtením a především v prvních hodinách i snahou uchopit koncept celé té šílenosti, která se v Šibuji odehrává.

Celá hra je silně stylizovaná do emo-punk-rockového světa, čemuž odpovídají i jednotlivé postavy včetně hlavních hrdinů, jimž vévodí dvojice kamarádů a spolužáků Rindo Kanade a Tosaj Furesawa. Tento páreček je v podstatě bez varování vtažen do právě bujícího fenoménu známého jako Reapers’ Game, jakési hry pro čerstvě zesnulé. Vysvětlit celý příběhový koncept není vůbec snadné, a byť nemám problém s angličtinou, v začátku jsem se opravdu hodně ztrácel a hledal pochopitelnou motivaci nejen pro svoje svěřence, ale i pro sebe samotného.

Části hry se totiž vlastně vůbec neodehrávají v realitě a do příběhu velmi často vstupují tradiční japonské prvky nadpřirozena, duší a tak podobně. Příběhově se tu a tam budete vracet v čase ve snaze zabránit nevyhnutelnému osudu, číst lidem myšlenky a pomáhat jim zvládat jejich vlastní životní trable, a současně s tím budete hrát onu „Hru“, která každý týden pro nejhorší z týmů končí.

Jak se nedostat na dno? Jak odhalit, co se v Šibuji děje? A kdo je vlastně kdo?! To jsou otázky, které si člověk při hraní pokládá velmi často, ale pro odpovědi se do hry musíte ponořit sami a odnést si z ní něco vlastního.

Chceš vidět moji sbírku?

Co je společné pro všechny účastníky příběhu i hráče, je sbírání odznaků. Na místo person a démonů, které si hráči půjčují v Shin Megami Tensei a v Personě, jsou zde protagonistům k ruce právě odznaky. Každý z nich reprezentuje určitý typ poškození a speciální způsob, jakým se schopnosti s ním související používají v boji. Soubojový systém není bohužel tahový, ale akční. A stejně jako příběh samotný je ze začátku těžký na uchopení.

Hráči bojují se „Šumem“ (nebo Hlukem, záleží, jak si Noise v kontextu hry přeložíte), který je reprezentován roztodivnými potvorami – ty mi připomněly hned na začátku zmíněné Pokémony. Jsou tu nejrůznější více či méně reálné bytosti, které je potřeba za udržení soubojového rytmu porazit. Může jít o malé skupinky, ale také o vlny nepřátel, které si na sebe hráč natáhne v očekávání lepšího lootu.

Samotné souboje se odehrávají v reálném čase, nejprve za pomoci pouhého zběsilého bušení do několika tlačítek na ovladači, ale s tím, jak roste vaše sbírka odznaků, rostou i soubojové možnosti a potřeba plánovat za pochodu. Kromě rozšíření hráčova týmu na až čtyři hrdiny se totiž mění i používaní některých schopností. Máme tu postupně nabíjené dovednosti (tlačítko L1), podpůrné (R1), řetězené (R2) a tak podobně. Do toho vložte případnou kombinaci s bušením do křížku či trojúhelníčku a máte o zmatek na obrazovce postaráno.

Čím častěji ale bojujete a čím víc odznaků (k dispozici je jich kolem tří set) máte, tím víc propadnete kombinování jejich schopností a naučíte se je efektivně používat. Vlastně můžu s čistým svědomím přirovnat tento koncept právě ke zmíněným sériím Persona a Shin Megami Tensei, kde také od určité doby trávíte nezdravé množství času tím, že hlavně zkoušíte a kombinujete persony za účelem dosažení ideálního výsledku.

Všechny odznaky postupně levelujete, některé mají tendenci se vyvíjet v lepší (nebo prostě jen jiné), a hra tak v tomhle směru nabízí neuvěřitelné množství variací k prozkoumávání. Na první pohled se sice dozvíte, jak si při změně aktivního odznaku polepšíte nebo pohoršíte stran čistého poškození, ale po pár cvičných soubojích s Šumem na ulicích Šibuji si můžete všimnout efektu, který byste jinak nezaznamenali.

Jakmile se navíc naučíte opravdu dobře ovládat jednotlivé postavy, uhýbat s nimi v často dosti hektických soubojích a dostat z nich to nejlepší, dostanete se doslova do tempa. Pokud správně kombinujete jednotlivé odznaky, dosáhnete ideálního soubojového rytmu a můžete použít dočasný boost k poškození nebo jinou superschopnost, která zvrátí jazýček vah na vaši stranu. Po prvních pár herních dnech se totiž i na normální obtížnost neobejdete bez trošky zdravého rozumu a uvědomíte si, že náhodným mačkáním tlačítek se daleko nedostanete. A pokud, tak jen se štěstím.

Ještě u toho dobře vypadat

Kromě soubojů existuje ještě jedna zásadní složka The World Ends with You – nákupy. Jste mladí, jste neklidní, jste v Tokiu a prodejem přebytečných odznaků (a díky výhrám) máte plné kapsy jenů, které jen čekají na to, až je utratíte.

Největším výdajem se pro celou vaši partu stane překvapivě oblečení, jehož ještě překvapivější vlastností je fakt, že nové kousky šatníku neuvidíte přímo na postavách. Hlavním důvodem, proč budete běhat sem a tam po Šibuji a obrážet obchody, je totiž fakt, že každá část oblečení poskytuje nějaké ty bonusové body, které vám zvednou statistiky, a ty dražší nabízejí i pasivní schopnosti jako třeba odolnost vůči určitému typu zranění a podobně.

Je to skoro až úsměvné, že hra je postavená z velké části na sbírání odznaků a kusů oblečení, a přitom si i ve své přepálené stylizaci dokáže zachovat jistou dávku dospělosti a temnoty. Návštěvy nejrůznějších značkových obchodů sem docela pasují – stejně jako pravidelná žranice. Pokud mě něco japonské hry naučily, tak je to důležitost jídla. V Yakuze, v Personě, všude hraje zásadní roli dobře připravený ramen nebo pořádná káva. V The World Ends with You tomu není jinak.

Všechny postavy mají společný ukazatel sytosti, který, pro optimální výkon při soubojích, potřebujete pravidelně doplňovat a udržovat jej, pokud možno, plný. Zároveň, a to je novinka oproti zmíněným titulům, přidávají jídla trvalé body k základním atributům, jako jsou životy, útok nebo obrana.

Běžná herní seance The World Ends with You se tak nese ve stylu soubojů následovaných prodejem odznaků, nákupem oblečení a následnou návštěvou nejbližšího podniku pro doplnění energie před dalším střetnutím. Ať to zní sebeabsurdněji, v malých dávkách taková smyčka funguje na výbornou. Moderní aspekt hry pak podtrhuje fakt, že tady hojné využití najdou komiksové stripy nebo displeje chytrých telefonů, emotikony a zkratky. Až si člověk někdy říká, jestli je vážně tak starý, že mu chybí psané slovo.

Někdy moc, někdy málo

Můj největší problém s Neo: The World Ends with You je určitá nevyváženost toho, čím se vlastně chce hra prezentovat, rozpor mezi mechanikami, vyprávěním příběhu a náctiletým pobíháním po obchodech, abych mohl vypadat dostatečně cool, což ve výsledku stejně neuvidím v praxi. Jak jsem psal, dohromady to tak nějak funguje, ale pejskokočičkový pocit úplně zahnat nedokážu.

Pokud se ale zvládnete dostat přes všechny nástrahy, které vám hra připraví, a neodradí vás kolotoč soubojů a nákupů, nejspíš se zamilujete. Sice u hraní skoro jistě nevydržíte sedět tak dlouho v kuse jako u jiných podobných titulů (na mysl se samozřejmě dere geniální Persona), ale minimálně kvůli vlastní zvědavosti a chuti rozplést dějovou linku nebo zkusit, jestli zrovna tahle kombinace odznaků nebude ta pravá, je snadné se kře hře neustále vracet.