Need for Speed Unbound

Co nedává smysl na papíře, překvapivě funguje

Na Need for Speed Unbound jsme museli od předchozího dílu čekat tři roky a už před samotným oznámením hry se dalo očekávat, že by se mohlo blýskat na trochu lepší časy. Ke kormidlu se totiž po delší době vrátilo studio Criterion Games, které stojí na rozdíl od vyměněných Ghost Games za těmi lepšími díly série (a výtečnou sérií Burnout).

Ještě před oficiálním oznámením ovšem pronikla na veřejnost velmi divoká spekulace – nové Need for Speed měly obsahovat grafiku ve stylu anime! Těžko si něco takového představit a těžko tomu uvěřit. Ale když pak Electronic Arts pouhé dva měsíce před vydáním konečně oznámilo Unbound, spekulace se překvapivě potvrdily.

To, co jsem si na základě drbů a posléze i traileru neuměl vůbec představit, že by mohlo fungovat, na mě ovšem při samotném hraní vyloženě zapůsobilo. Hyperrealistická grafika Need for Speed Unbound je doplněná o kreslené efekty kouře v zatáčkách projetých smykem a o křidélka při každém větším skoku, ze kterého se tají dech.

Jistě, je to totálně individuální záležitost a je mi jasné, že značná část hráčů ihned poleze do menu a bude hledat, kde se ty praštěné efekty dají vypnout (nebojte, jde to). I já jsem s tím počítal, když se hra poprvé načítala na mém PlayStationu 5.

Ale neudělal jsem to. Místo toho jsem v rámci tuningu svého prvního vozidla, legendárního Countache, začal zkoumat možnosti nejrůznějších tvarů a barev kouře a křidélek, protože mi jejich přítomnost v závodech nejen nevadila, ale vyloženě mě bavila.

Sedí totiž k celkovému vyznění hry, kde se překrásná, realisticky vymodelovaná vozidla střetávají s plně animovanými postavami. Kultura v Need for Speed Unbound je divoká, vizuální tuning aut zachází do absurdních patvarů a kreslené animace to jen potvrzují.

Příběh, který si na nic nehraje

Animované postavy jsou jedním z důvodů, proč mě po dlouhé době v Need for Speed neštve nutné zlo v podobě příběhové složky, ba naopak jsem se vlastně těšil na každou další cutscénu s výborným dabingem.

Tentokrát se vyprávění nesnaží hrát na strašně cool strunu. Ne, nejedná se o nic ani trochu originálního, zase se vše točí okolo nějaké garáže a jejích pracantů, kteří mimo jiné rádi závodí, ale poměrně brzy vás čeká první zajímavý zvrat a po něm naprosto obyčejná a o to uvěřitelnější motivace pro závodění.

Příběh vůbec netlačí na pilu, nevnucuje se a v poměru se závoděním je ho tu příjemně pomálu. Nikdo od závodní hry neočekává, že bude vyhrávat ceny za scénář, a tvůrci si to konečně uvědomili a rozhodli se to s ním nepřehánět. A je to ve výsledku opravdu dobře.

Když vás baví svět, v němž vás baví závodit

Kromě značné péče věnované vozidlům, která jsou opravdu naprosto nádherná, si v Criterionu dali velmi záležet i na level designu. Ani si nepamatuju, kdy jsem se v sérii Need for Speed naposledy bavil samotným světem.

Na tomto místě si dovolím citovat kolegu Pavla Makala, který Need for Speed Unbound na chvíli zapnul, aby za mnou následně přišel se slovy: „Ten svět? Úplně si umím představit, že by se v něm mohlo odehrávat další GTA!“ Má pravdu, ten chlapec.

Hlavní město je veliké, jeho uličky různorodé, některé čtvrti zapamatovatelné a celkově zábavné. Za jeho hranicemi se rozprostírá obrovský venkov plný krásných luk, lesů, menších usedlostí, samozřejmě dálnic, ale i zajímavých oblastí, ať už je řeč o dolech, skladech s haldami štěrku, nebo obrovitých válcovitých tunelech/kanalizacích, které dají vzpomenout na legendární honičky Mini Cooperů ve snímku Loupež po italsku.

Celkově jsem měl ze světa Need for Speed Unbound pocit, jako by se tvůrci snažili co nejvíc přiblížit Velké Británii z Forza Horizon 4 a pobyt v Chicagem inspirovaném Lakeshore City jsem si náramně užíval.

Když ne vše je z papírmaše

Byly to krásné hodiny objevování. Až tedy na ty chvíle, kdy mi pila krev některá designová rozhodnutí související s destrukcí prostředí. Unbound je ryzí arkáda, takže se nikdo nemůže pozastavit nad tím, že se stařičkým Broukem i ve velmi nízké rychlosti kosíte palmy, pouliční osvětlení a zábradlí, jako by byly z papíru. Ale pak jsou tu specifické sloupy a z té zalesněné houště specifické stromy, které nepodlehnou ani takovému Defenderu.

Hře to ubírá na dynamice – počítáte, že vším projedete jako rozžhavený nůž máslem o pokojové teplotě, a nemusíte si tak s objekty na mapě ve vypjatém závodě dělat přílišné starosti. Což je ve hře, která vsází na absurdní rychlost a manévry popírající fyziku, naprosto správně. Ale pak je někde zničehonic zasazený strom z adamantia a s prvním místem se můžete rozloučit. Je to k vzteku a z designového hlediska mi to vzhledem k zničitelnosti všeho ostatního nedává vůbec smysl.

Konec keců, jdeme jezdit!

Jak se v Need for Speed Unbound vlastně jezdí a závodí? Líbí se mi, že se závody neobjevují jen tak nahodile po mapě, ale existuje jen pár míst, kde se scházejí místní závodníci a odkud se pouštíte do jednotlivých závodů fyzicky rozesetých po mapě. Podporuje to kulturního ducha závodění tvořeného zdejšími komunitami (dokonce si můžete přečíst krátké info o každém jednotlivém protivníkovi a kochat se jejich auty)

Moc se mi nelíbí, že do těchto míst neustále musíte dojíždět, jelikož něco jako rychlé cestování zde neexistuje. Ale to proto, že jsou tu policajti. I v Unbound řešíte heat svého vozidla, který udává, zda a s čím po vás půjdou místní strážci silničního pořádku (znovu se vracíme ke GTA se systémem hvězd). Nejprve vás honí „obyčejné“ moderní Chargery, později už Corvetty.

S novým autem si ve světě můžete dělat, co chcete, policajti vás budou ignorovat. Ale po prvním nelegálním závodě už o vás budou mít evidenci a na ulici vás poznají. Pokud kolem nich neprosvištíte ve vysoké rychlosti, aby se nestačil naplnit jejich ukazatel zpozorování, dojde na honičku.

Každou takovou honičkou riskujete, že přijdete o těžce vydřené peníze. Ve hře se střídá den a noc, probíhá celý týden, kdy předem víte, kdy se co koná, kdy budete potřebovat určitou úroveň heatu a určitý obnos v peněžence. A systém pokoušení štěstí zde funguje skvěle.

Čím více během půldne závodíte, tím jste hledanější. Ale nedá vám to, protože peněz je ve hře strašně a příjemně málo. A vstup do závodů je zpoplatněný. A nejenže nemusíte vyhrát moc, ale můžete na samotném závodě i prodělat kapsu.

Takže chcete jet jeden závod za druhým a nenechat se u toho chytit, abyste vůbec byli schopní opatřit svého Mustanga novým odpružením, vstřikováním, turbem, abyste byli konečně konkurenceschopní a začali se umisťovat na vyšších příčkách, a časem si tak mohli koupit svou vysněnou káru. Tím ale zároveň riskujete, že o všechno přijdete…

Úspěch si musíte opravdu vydřít

V Need for Speed Unbound jsem konečně zažil pocit, který jsem miloval na Need for Speed Underground 2. Nedostáváte tu auta jako na běžícím páse. Musíte bojovat, hýčkat si svůj první křáp, vymazlit ho a prožívat s ním první úspěchy. Své druhé auto jsem si koupil až po mnoha hodinách prolitého potu a pocuchaných nervů, kdy jsem se rval o každou korunu. A to prostě kvituji.

Znamená to, že si s policisty často hrajete na kočku a myš. Bedlivě sledujete minimapu, a jakmile se objeví barevný kužel zorného pole blížící se hlídky, mrsknete to do vedlejší uličky, do příkopu nebo do lesa, kde vypnete motor, zhasnete světa a počkáte, až cajti bez povšimnutí projedou okolo vás.

Takhle je dokonce koncipovaná část vedlejších aktivit, v nichž děláte de facto Uber hledaným osobám, a chcete se tak za každou cenu vyhnout hlídkám. Jindy zase dostanete do rukou supersport jako Bugatti Chiron, který je potřeba někam dopravit pod tlakem.

V samotných závodech najdete vedle běžných okruhů a jízd z A do B také drifty a cosi jako střídmější gymkhanu, kde se cení hlavně to, jakým způsobem jedete, jak moc létáte vzduchem, jak často jedete dveřmi napřed, a zda u toho všeho zvládáte rozrážet sudy s barvou a prorážet zelené, nikoliv červené zábrany.

Není to nejpestřejší paleta závodů pod sluncem a vzhledem k tomu, jak velký a zajímavý je svět, jsem až příliš často jezdil na těch samých okruzích, ale nijak zvlášť mi to nezabránilo v tom, se skvěle bavit. S jízdním modelem jsem se sžil po pár závodech a není vůbec těžké předvádět ukázková projetí zatáček, s lehkostí předjíždět ty, kterým se zatáčka zrovna nepovedla, a vyhýbat se okolní dopravě, která ale samozřejmě může za většinu ztracených vítězství…

Růžová budoucnost, nebo jedna z mála výjimek?

Svůj čas s Need for Speed Unbound jsem si užil plnými doušky. Baví mě realistická grafika s fantastickými odrazy v kalužích (nejedná se o ray tracing, jak jsem byl ujištěn Jirkou, ale i tak nebo právě proto je to působivé), její provázání s anime, díky kterému je fajn i zdejší vyprávění, a o to víc vyniká nejen automobilová kultura.

Ježdění je naprosto fantastické, napomáhá chuti trávit v otevřeném světě čas a pídit se po jeho dobrůtkách (sběratelské předměty samozřejmě nechybí, ale jsou rovněž nenucené – objeví se na mapě, jen když jste v jejich bezprostřední blízkosti, pak vás čeká pár vteřin hledání a máte je spolu s finanční odměnou, novou animací a v extrémních případech i novým autem).

Celkově tak jde o výborně namíchaný mix originální stylizace, aktivit, kultury, skvělého ježdění, zábavných hrátek s policií, pomalého, uvěřitelnějšího progresu a správně navrženého risk-reward systému, díky kterému vás bude neustále hlodat dilema: Dám si ještě jeden závod, nebo to radši zabalím a budu doufat, že do konce týdne zvládnu jak vylepšit káru na patřičnou úroveň, tak sehnat patřičný obnos pro zápis do velkého závodu?

Need for Speed Unbound se zkrátka neskutečně povedlo, navzdory prvotním obavám z jeho divokého stylu. Jde po dlouhé době o opravdu vynikající Need for Speed, s nímž nám Criterion Games dokazují, že oni prostě patří k jeho kormidlu, závodní hry mají v malíku. Pokud byste si z roku 2022, ale možná i pár let zpětně, měli zahrát jen jediné závody, pak jsou to tyhle.