NBA 2K17

Ještě hezčí než jsme doufali

Několik let pečlivě udržovanou pověst sportovní hry s nejautentičtější prezentací televizního přenosu se tvůrcům podařilo udržet i v letošním ročníku. Pochlubit se mohou nejlepším komentářem napříč sportovními hrami, protože základní tým komentátorů doplňují pro jednotlivé zápasy hosté – odborníci na NBA týmy v dané části USA. Komentář je pestrý, informačně vyčerpávající a hlavně přesný a nepůsobí strojově, což se o komentátorech v ostatních hrách říci opravdu nedá.

Odlišná zvuková kulisa v každé ze třiceti arén je sice znát, když pozorně posloucháte (jde hlavně o odlišné klaksony, specifické chování publika a jejich fandění apod.), ale jde o drobnost, kterou ocení jen naprostí NBA fanatici. Výrazně přirozenější nasvícení ale uvidí každý, dokonce i laik, když porovná naživo loňský ročník s letošním. Projevuje se hlavně na opět o fous realističtějším vzhledu hráčů. Míře detailu, ve kterém jsou hráči propracovaní, se žádná jiná sportovní hra opět nevyrovná.

Z audiovizuálního hlediska jsou ale přeci jenom nejvýraznější mnohem plynulejší a lépe navazující animace pohybů. Jistá míra kostrbatosti je v určitých situacích pořád viditelná, ale aspoň mají tvůrci do příštího ročníku co vylepšovat. Jinak hra působí plynule, dokonce i v rukách basketbalového laika, který ovládá základní pohyby v podobě přihrávky, střely a driblingu.

Když se ovladače chopí zkušenější borec a začne na sebe vrstvit promyšlené přihrávky, triky a kličky, je na NBA 2K17 radost pohledět. Ostatně, právě snaha vyjít vstříc svátečním hráčům, nevzdálit se pravidelným hráčům série a vytvořit pro oba tábory rovné podmínky se podepsala pod změny ve hře samotné, které tvůrci realizovali.

Lepší střelec, lepší zloděj

Zkušení hráči budou své svěřence ve všech hlavních činnostech ovládat s pomocí analogových páček. Zejména ve střelbě je rozdíl mezi používáním analogové páčky a tlačítka gamepadu nejvíce znatelný, i když není markantní. Zvládnout střelbu analogem vyžaduje, i s přihlédnutím k individuálním schopnostem každého hráče, hodně úsilí a času, což se ale může od určité úrovně vyplatit. Když se potká profík, co střílí analogem, s druhým profíkem, co používá tlačítko, bude mít první drobnou výhodu. Ne však takovou, která by mu vyhrála zápas. Tvůrci totiž upravili střelbu s pomocí tlačítka tak, že za všech okolností rozhoduje správný timing. A také tím celý systém zprůhlednili. Když ukazatel strefíte bez ohledu na situaci perfektně, je z toho koš, což dříve neplatilo, aniž by hra naznačila proč. V aktuálním ročníku je systém férový a za všech okolností upřednostňuje hráčův skill ve hře (najít si správné místo a čas na střelbu) i skill v jejím ovládání.

Podobný záměr se tvůrci zjevně pokusili realizovat i v obranné činnosti, a do značné míry se jim to povedlo. V NBA 2K17 je například mnohem snazší vypíchnout protivníkovi míč – ať už používáte analogovou páčku, nebo tlačítko. Ne však automatickým manévrem, nýbrž pečlivou poziční hrou a správným načasováním pokusu o vypíchnutí, když soupeř (i když jde o AI) hledá, komu by přihrál a laxně dribluje, popřípadě, když z běhu přechází do chůze, aby rozjel kolotoč okolo soupeřova koše. Klíčem k úspěšnému vypíchnutí je ale v prvé řadě poziční hra. Pokus o vypíchnutí, když bráníte moc natěsno, spíš vyústí ve faul. Když jste moc daleko, stačí soupeř s míčem snadněji zareagovat. Obecně ale platí, že tento systém znamená méně faulů a plynulejší, přirozenější hru.

Škála nových pohybů v obraně i v útoku má na hru obecně blahodárný vliv a vytváří i dříve vůbec nebo jen zřídka viděné situace – když třeba z doskoku u vlastního koše pošlete spoluhráče rovnou do útoku a přečíslení. Logicky má však každá novinka a úprava svůj rub a líc. Řada hráčů by si přála mít možnost ovládat i sílu přihrávky, což možné není. Občasná nekontrolovatelná mela pod košem, kdy vás spoluhráč nebo soupeř v rámci hlídání své pozice a hráče vystrčí z obranné pozice, už občas naštve.

Jde však o bolístky, které se neobjevují pravidelně, a dají se vlastně označit za chvilkové lapsy celého systému – ten jinak funguje jako dobře promazaný stroj. Platí to stejnou měrou o AI, která v případě spoluhráčů sice zahapruje při nabíhání, ale jinak působí o fous lépe než loni. Hlavně AI soupeře, který jen málokdy předvede hloupý faul nebo střelu za dva body těsně před čarou trojky, což se loni stávalo poměrně často.

Kamarád Michaela Jordana

Znatelně lepší AI zdobí i zápasy v MyCareer módu, který opustil lineární (a kvůli scénáři Spika Leeho spíš absurdní) příběhový formát z loňské verze a vrátil se k nelineárnímu sportovnímu dobrodružství. Jako parťák vás v něm doprovází v roli Justice Younga slavný Micheal Jordan. Příběhové scénky (režii má na starosti spoluautor scénáře k filmu Creed Aaron Covington) jsou fajn a celkový progres od hráče univerzitního týmu, kterého si na začátku nadefinujete včetně vzhledu, vlastností a pozice, až po hvězdu NBA je v řadě ohledů vtahující.

Bohužel výsledný dojem nabourávají nudné sponzorské eventy, povinná cvičení apod. Buď je za tím vším snaha o autentické přenesení povinností hráče NBA do virtuální podoby, nebo snaha motivovat hráče k nákupu virtuální měny, ale bez ohledu na motiv platí, že čeho je moc, toho je příliš – a myslíme tím grind spojený s veškerou činností mimo zápasy. Navíc se řada minoritních pasáží MyCareer módu často zdlouhavě a v rychlých sekvencích nahrává. MyCareer zkrátka nepřináší nic revolučního – nabízí všechno, co lze od kariérního módu v dnešní sportovní hře očekávat. V dobrém, ale i ve zlém. 

MyGM a MyLeague módy nabízí zájemcům možnost vést svůj klub po stránce personální, ekonomické i sportovní až do detailů jako jsou zaměstnanci, platy, ceny merchandise (které ovlivňují přízeň fanoušků) nebo výkonnost týmu s pomocí osobních rozhovorů. Už loňský ročník hráčům umožnil svůj tým rebrandovat (změnit název, logo a celkovou identitu) nebo přesunout do jiného města. No a v NBA 2K17 můžete krom toho hrát nově v rozšířené soutěži až pro 36 týmů nebo si vytvoříte soutěž vlastní z libovolných, ve hře dostupných klubů. Oba dva módy jsou vhodné pro fanoušky sportovních manažerů, protože jdou do hloubky a detailů, ve kterých se laik velmi rychle utopí. Ostatně, tvůrci se dušovali, že při návrhu letošních verzí MyGM a MyLeague módů se nechali inspirovat při hraní Football Manager… Více do detailu a do hloubky jde přeci jenom MyGM, jde však o singleplayerový mód. MyLeague lze hrát single i online.

No a ten zbytek

Zbytek zní skoro jako odpad, jenže v případě NBA 2K17 by ten „zbytek“ skoro vydal na samostatnou hru. Patří mezi něj absurdně detailní editor postav, kterému se snad neblíží ani editory v RPG hrách. Novinkou v letošním ročníku je například přítomnost snad každého myslitelného modelu basketbalových tenisek, které hráči v NBA používají. To víte, hráči v USA tyhle „drobnosti“ řeší.

Pro Evropana je zase příjemné, že ve hře najde 21 špičkových evropských týmů včetně kompletní sestavy Euroligy. Navíc je tu ještě pouliční basketbal v podobě MyPark módu, celá řada klasických NBA i národních  týmů z minulosti a nechybí podpora online hry – v tomto ohledu je příjemné, že servery běží poměrně spolehlivě, na rozdíl od let předchozích.

Navzdory všemu je ale nejpodstatnějším prvkem NBA 2K17 zpracování hry samotné, které nabízí určitě ne radikální, spíše mírný, ale přesto znatelný posun vpřed směrem k ještě větší autenticitě a zábavnosti. Na rozdíl třeba od sportovních sérií FIFA a NHL se tvůrců z Visual Concepts nějakým způsobem daří zachovat komplexitu hry a zároveň zvyšovat její přístupnost – třeba v podobě duálního ovládání, které v zásadě funguje stejně dobře. Za to si tvůrci zaslouží poplácat po zádech.