Murderous Pursuits

Skrytý boj koček a myší, jakýchsi ozbrojených herců dekadentního divadla, probíhá mezi vyšňořenou cestovatelskou smetánkou, která naivně korzuje po luxusní palubě. Až do poslední chvíle nikdo netuší, jaké drama se mezi stoly s chlebíčky a šampaňským vlastně odehrává, protože ruská ruleta udeří vždy znenadání. Po výstřelu či bodnutí, zkrátka útoku dle chuti, padají pánské cvikry do skleniček a dámy do mdlob: „Byl to on!“, ukazuje na vraha možná další vrah a panika žene společnost k novým zápletkám do jiných částí paluby.

Pokud jste někdy zatoužili po multiplayerovém zpracování Assassin‘s Creed (a nestačilo vám těch pár více či méně úspěšných pokusů v rámci série) v atmosféře století páry, může být Murderous Pursuits přesně tím, co jste hledali. Každopádně koncept, při kterém se dohromady až osm hráčů vzájemně vybíjí v davu nevinných NPC, není nový ani objevný. Byl použit již v akci The Ship: Murder Party, ale naštěstí – i když také bohužel – není novinka pouhou kopií předchozí hry.

Na první pohled se remake starého nápadu odlišuje výhradním zaměřením na multiplayer. Přesto je paluba výletní vzducholodi přecpána i počítačovými postavami. Dav tvořený umělou inteligencí je nejen uvěřitelná herní kulisa, ale i účelná součást hry, když funguje jako křoví, ve kterém se živí hráči často a rádi schovávají. Pointou Murderous Pursuits je totiž nejen zneškodňovat cíle, ale také chytře mizet z dohledu svých vlastních pronásledovatelů.

K roli suché větve v koruně stromu jsou na palubě vyhrazeny bíle orámované zóny, ve kterých hrdina automaticky napodobuje chování NPC. Jakmile vstoupí do označeného místa například u stolu, začne se ládovat občerstvením, a splyne tak s ostatními mlsouny, což bude ke zlosti všem pátrajícím konkurentům. Na chodbách zase předstírá, že si prohlíží obrazy, jinde tleská hudebnímu představení, hraje stolní hru nebo prostě jen konverzuje.

K povedené vyváženosti je herní koncept doveden tím, že v krytých zónách nelze lelkovat donekonečna. Důležitější je přeci jen eliminovat soupeře, a to se neobejde bez aktivity mimo úkryt. Bezpečné zóny tak fungují spíše jako odpočinková oblast, ve kterých se postavě uklidní hodnota prozrazení, která úměrně roste s akcemi, se kterými budí podezření. Například sprint mezi pomalu jdoucím špalírem lidí je ukázkový příklad toho, jak na sebe připoutat nežádoucí pozornost.

Vzájemně na stopě

Aktivním chováním riskujete, že pohár trpělivosti hry přeteče a hrdina bude prozrazen jasně viditelným symbolem oběti či lovce na základě vztahu, jaký k němu aktuální soupeři mají. Pak vás bude možné snadněji najít a zničit, respektive vám lépe utéci. Snaha soupeřů vzájemně se lokalizovat je obecně složitá, ale velmi hravá praktika. Díky své proměnlivosti a nepředvídatelnosti je to vlastně o nejzábavnější složka hry.

Až na nešťastné prozrazení neexistuje ve hře stoprocentně spolehlivý způsob, jak lokalizovat protihráče. Každý útok nebo únik doprovází určitá míra nejistoty, protože se lidé hledají na základě kusých informací. Z interface vědí pouze, v jakém patře lodi se konkurenční postava pohybuje a jak přibližně blízko je. Finální střetnutí je každopádně dílem vlastního rozhodnutí, mnohdy mylného, což různým způsobem trestá nejen hra, ale opět i soupeři. Ostatně, druhým nejhloupějším způsobem, jak se prozradit, je smolný útok na nevinnou NPC postavu v dohledu skutečného protihráče. Pokud je to lovec, zaútočí na vás. Pokud oběť, schová se vám.

Vzájemné nahánění se po interiérech lodi činí hru příjemně nepředvídatelnou, a to jak co do bodového zisku, tak i obyčejných zážitků. Jsou kola, ve kterých si nevystřelíte, a v jiných naopak nevíte, co dřív. Nahodilost akčních scénářů umožňuje, aby si soupeři dokonce přebírali své oběti a obírali se navzájem o bodové zisky. V určitých momentech hra připomíná svérázný hon na lišku.

Proměnlivá a různě účinná je také herní taktika, která se může výrazně lišit podle schopností zúčastněných hráčů. Získáte-li z vývoje událostí dojem převahy lovců, sami se donutíte k defenzivnějšímu chování a budete víceméně jen postávat v zónách a útočit s nejvyšší možnou mírou jistoty. To přinese méně vítězných bodů, ale také méně nezdarů. Samozřejmě to funguje i naopak. Když si budete až příliš sebejistí a popustíte uzdu své ostražitosti, přijde více dobrých zásahů, ale i vlastních úmrtí.

Speciální

Aby hra nebyla přeci jen příliš polarizovaná mezi úspěchy a chyby, rozmělňuje hratelnost různými eventualitami. Především speciálními schopnostmi postav, které, podobně jako doping, částečně nebo dočasně zdokonalují jejich zápolení. Do každé hry si zúčastnění mohou vybrat dvě z pěti nabídnutých pomůcek, díky kterým lze například zpřesnit boj, lépe detekovat cizí pohyb, zametat vlastní stopy nebo získávat bodové bonusy. Velmi užitečná je kupříkladu schopnost zobrazit na okamžik zmíněné symboly nad hlavami okolních postav, a tím si potvrdit, či naopak vyvrátit svá podezření.

Speciální schopnosti jsou úžasným kořením akce, která by bez nich byla poloviční. Jen těžko lze slovy popsat momenty, kdy efektivně pomáhají a vynášejí zábavu do nebes. Například když chytře schovanou oběť v davu detekujete v posledních vteřinách kola. Velmi správně jsou ale speciality navrženy tak, aby se při nesprávném použití naopak obrátily proti svému uživateli. Kupříkladu změnit oblek a šmahem tak zklidnit měřič prozrazení má zcela nežádoucí efekt, pokud se nevědomky převlékáte na dohled konkurenta…

Stopovací hra na kočku a na myš je kombinaci s multiplayerovým způsobem hraní nesmírně zábavná. Až je s podivem, jak málo je tento herní koncept známý a rozšířený. Možná proto, že ho zatím nikdo nedokázal obohatit důstojnou porcí obsahu. Ani Blazing Griffin se to nepovedlo, bohužel. S ohledem na různé nedokonalosti je Murderous Pursuits pouhopouhá herní jednohubka, která v současné podobě zahazuje šanci dlouho a hodnotně pobavit.

Navzdory své velmi atraktivní podstatě zaujme hra pouze krátkodobě. V kolovém systému hraní, kdy prakticky každých deset minut začíná nový mač, poměrně brzy podlehne stereotypu. Pouhé čtyři mapy si rychle osvojíte nazpaměť, pouhých několik typů postav se brzy okouká a prakticky to samé lze říci o speciálních schopnostech, kterých mělo být přinejmenším dvakrát tolik.

Nejhůře se na hře podepisuje mělký a prakticky bezvýznamný zkušenostní systém, který se pouze tváří, že podporuje hráčskou motivaci. Postavy sice sbírají zkušenostní body a postupují v úrovních, vliv na praktické hraní to však kupodivu nemá. Ve skutečnosti se hrdinové v ničem nezdokonalují a označení jejich konkrétní úrovně má pouze informativní charakter pro multiplayerovou lobby.

Prázdno na hřišti

Jediná složka hry, která se nějakým způsobem vyvíjí, je kolekce skinů, které se postupně odemykají v hráčském profilu. To asi nejlépe ilustruje „péči“, jakou autoři hernímu obsahu věnovali. Pravda, slibují dodat do hry ještě během letošního roku nové mapy, herní módy, perky i postavy, ale ruku na srdce, v době recenzování Murderous Pursuits nebyla v early accessu ani v jiné formě komerčního betatestu, aby to bylo možné brát v potaz. Nehledě na její špatnou technickou kondici, kterou by tvůrci měli řešit přednostně. Na vyšší než nízké nastavení grafiky se hra nepříjemně trhá a poměrně nestabilní je i samotný provoz multiplayeru. „Kopance“ ze hry do menu jsou spíše pravidlem než výjimkou.

Poměrně bizarní a smutný je na hře také fakt, že zkušenostní body (byť jsou reálně k ničemu) nelze sbírat v tréninkovém singleplayeru, ale pouze v online režimu hraní. I v něm však paradoxně můžete zůstat úplně sami proti počítačovým botům, protože Murderous Pursuits je typický příklad online hry bez hráčské základny. (Polo)prázdný multiplayer jako by byl její přirozenou vlastností, což samozřejmě není tak úplně chyba autorů, ale bylo nutné to zmínit.

Otázkou na závěr tedy zůstává, zda vůbec bude mít kdo ocenit blížící se nový obsah a herní možnosti. Murderous Pursuits by si pozornost určitě zasloužila, ale stejně tak i dramatické vylepšení.