MIO: Memories in Orbit

Špička v žánru

Studio Douze Dixièmes z francouzského předměstí Paříže s velkou pravděpodobností neznáte. Nicméně se podepsali pod hru z roku 2020 Shady Part of Me. Tahle logická hříčka vynikala především neortodoxním vizuálem. Estetická DNA se propsala i do jejich akčnější novinky MIO: Memories of Orbit, kterou opět vydávají v područí Focus Entertainment.

MIO je klasickou poctou všem metroidvaniím. Vlastně je mixem dvou z nich, které měly na žánr samotný v posledních letech největší vliv. Jestli vás bavily hry Ori and The Blind Forest a Hollow Knight, tak j sou Memories in Orbit přesně hra pro vás. Na počátku se probudíte jako maličkatý vlasatý robot MIO na ztroskotané lodi The Vessel. MIO si toho moc nepamatuje, neví, kde se objevil ani proč je loď v rozkladu. A tak se vydává na průzkum. Postupně zjišťuje, co se stalo, potkává přátelské i nepřátelské robůtky a snaží se najít nejenom odpovědi, ale i otázky, které by měl pokládat.

A to je něco, kde jsem byl naprosto uhranutý a hra důrazně převyšovala má očekávání. Podobně jako u série Hollow Knight je Memories in Orbit plná tajemství a na pozadí se odehrává velmi zajímavý příběh. Nicméně hra vás nevodí za ručičku a ani vás nenutí si příběh projít a pochopit všechny detaily. Přistihl jsem se dokonce, jak jsem při průchodu hrou vzpomínal na volnost Elden Ringu, kde samotný svět je entita s vlastní duší. Tak na mě dýchá i Vessel – od prvních okamžiků jsem cítil, že se neprocházím pouze malebnými kulisami, ale že pátrám uvnitř něčeho, co žije, dýchá a má svoji vlastní identitu. O příběhu bych se více rozpovídat nechtěl, protože tajemství je to, v čem je hra jednoznačně nejsilnější.

Volnost je odměna

Pro průzkum lodi a odhalování všemožných zákoutí využívá MIO své schopnosti, a to je druhá velká devíza celé hry. Podobně jako v již zmiňovaném Orim hrají prim skákací pasáže, které vás nutí využít celou plejádu získaných schopností. MIO se učí a odhaluje své možnosti postupně, tak jako tomu bývá u tohoto žánru pravidlem. Tudíž na svých cestách po lodi objevíte místa, na která hned nemůžete, ale nově objevená schopnost vám připomene, že by nebylo na škodu se do už navštívené lokace vrátit.

Brouzdání světem totiž hráče opravdu odměňuje: Různými modifikacemi nebo surovinami, díky kterým se MIO stává silnějším. Co se týče obtížnosti, tak se vůbec nemusíme bavit o tom, že by hra byla extrémně složitá. Na poměry metroidvanií bych si dovolil tvrdit, že je vlastně relativně lehká. Nebudu se však prsit, že jsem neměl jediný zásek. Jednou za čas se ve hře zjevilo místo, kde jsem ztratil nejenom životy svého hrdiny, ale také hromadu nervů. Na některé frenetické hopsací pasáže jsem asi příliš starý, ale o to více tvrdohlavý, takže jsem šel hlavou proti zdi.

Souboje fádní i zábavné

MIO je nejen zdatný skokan, ale i velice slušný bojovník. Ve hře totiž potkáte dost nepřátelských robůtků a bossů se kterými se musíte vypořádat. Obyčejné boje jsou bohužel fádní a nezajímavé. To se naštěstí nedá říci o soubojích s velkými nepřáteli. Každý jeden boss fight je jedinečný a ryze zábavný. Opět nutí hráče nejenom dobře a přesně sázet údery, ale zásadní je i pohyb po aréně.  Například souboj s robotickým jelenem, který se vás snaží ve druhé fázi utopit ve svých mechanických slzách, je jeden z nejkrásnějších bossfightů, které jsem v posledních letech měl možnost podstoupit.

I když se mi souboje nezdály kdovíjak obtížné, tak autoři chtějí, aby si hru dokázal užít každý. A s tím jde ruku v ruce i speciální nastavení, které vám může průchod hrou značně usnadnit. V nastavení jsou tři položky, které vám případné potíže trochu zjemní – dá se upravit agresivita obyčejných nepřátel, kteří na vás neutočí, dokud do nich nebouchnete. Toto jsem využíval záměrně ve druhé části hry, kdy mě začaly obyčejné potyčky otravovat. Druhé zjednodušení tkví v tom, že pokud stojíte chvíli na zemi, tak se vyléčíte. To velmi pomáhá při skákacích pasážích, kdy takřka nemůžete umřít. Poslední zjednodušení je pak naroubované přímo na souboje s bossy. Těm se po každém neúspěšném pokusu lehce zmenší životy, a tak je každý další souboj o něco jednodušší.

Tyto neobvyklá usnadnění nejsou něco, co bych běžně ve hrách vyhledával, ale přijde mi vyloženě super, že tak obtížný žánr dokáže frustraci trochu zmírnit a otevřít tak svoji náruč širší veřejnosti, která tak trpělivá není. 

Vylepšení a záporné efekty

Lehce jsem zmiňoval výbavu, kterou MIO disponuje. Z nepřátel či beden padá měna. Tu můžete využívat pro zvyšování slotů na modifikace, či právě pro jejich nákup. Zpočátku je peněz pomálu a nutí to hráče trochu panikařit s nákupy. Obzvláště, když úmrtí znamená nevratnou ztrátu celého obsahu peněženky. Nicméně ve druhé polovině hry je prostředků tolik, že vám případné vyhazování mincí vadit nebude takřka vůbec.

Modifikace jsou zajímavé. Kromě klasických, které například ukazují životy, si můžete robůtka namodifikovat větším zdravím nebo léčivými schopnostmi. Nejvíce mě bavily modifikace, které nabízely záporný počet slotů, tedy vám umožňují přidávat silnější vylepšení, jež zabírají více slotů.

MIO: Memories in Orbit by mohl být časem jedním z těch titulů, u kterých budou odpůrci umělé inteligence ve hrách poukazovat to, jak dokáže být i malá hra nádherná, pokud se na ní dělá ručně a s láskou. Protože taková opravdu je. Ručně kreslená hříčka mě totálně nadchla svými až akvarelovými barvami, doplněná pohlcujícími tóny, které vynikají především při soubojích s velkými protivníky. Míra detailů v animaci možná není tak precizní jako v Silksongu, ale je více než dostačující k tomu, aby hra byla zajímavá každou minutu.