Minecraft Legends

Do stejné kategorie spadá Minecraft. S radostí pozoruju, jak se tenhle kreativní fenomén šíří ve školách, Minecraft Dungeons je skvělý titul pro odpočinkové hraní (ideálně s dětmi)… No a Minecraft Legends? Chtěl jsem k němu přistoupit bez jakýchkoliv předsudků a užít si ho navzdory tomu, že s jeho světem nemám tolik zkušeností. A místo toho jsem se nestačil divit.

Here comes the but…

Bylo otázkou času, než se nějaká chytrá hlava rozhodne převést kostičkový fenomén do úplně nového žánru. Po adventurách a RPG došlo na strategie. Dokonce realtime strategie. Až se chce začít jásat, že mainstreamem trošku zanedbávaný žánr dostane novou posilu od silné značky. Celé to na papíře zní vlastně skvěle, jako něco, po čem se dospělý člověk nemusí stydět sáhnout.

Bohužel, Minecraft Legends je jednou velkou chybou v úsudku. Hra je oficiálními kanály popisovaná jako akční strategie, což zní zajímavě: Skvělá Tooth and Tail by se vlastně dala popsat úplně stejným párem slov. Od Minecraft Legends jsem čekal něco podobného: Omezené budování základny a sběr zdrojů, svolávání a ovládání svěřenců za pochodu, hlavní je nezvolnit tempo. Ale dostal jsem něco, co se mi pranic nelíbí.

Co přesně tedy Minecraft Legends je? Je to akční hra, protože klikáním myši postavička útočí. Tady si můžeme dát zelenou fajfku. Je to strategie, protože rozmisťujete budovy a stavíte opevnění. Další fajka. K tomu můžu přidat otevřený svět, neúnavné vypravěče a kecálky, prasečí nepřátele jako vystřižené z Angry Birds a po chvíli zjišťuju, že mám problémy s vyjadřováním, protože nevím, jak hru popsat a vysvětlit. Nenapadají mě srovnání s jinými tituly, jen ta dílčí, a čím hlouběji do problematiky Minecraft Legends pronikám, tím hůř se cítím.

Na počátku byla kostka

Příběhová premisa je v Minecraft Legends prostá: Hranatí čuníci uprchli z Netheru, aby začali rozsévat zkázu po světě, kde se nikdo neumí bránit, pokud mu to hráč neřekne. Na scénu tedy vstupuju já, hrdina s vizáží nekromanta. Ne, že by moje podoba měla na něco vliv, ale cítil jsem se příjemně rošťácky, když jsem naboural pohádkovou estetiku hry.

Právě hezká atmosféra je hlavní předností celého zážitku. Zatímco vy si kvalitního stavění neužijete, autoři se při práci na procedurálně generovaných světech vyřádili a k dispozici jsou velmi pěkně vytvořené biomy všeho druhu, od zasněžených vršků hor přes lávová pole až po luhy a háje protkané potůčky nebo majestátní vodní plochy. Tohle se opravdu jen tak neokouká i přes pixelovatě kostičkovou grafiku.

Spolu se svým věrným ořem, který ve schopnostech zdolávat terén strčí do kapsy i Klepnu, se vydáváte vyřešit čuníkovský problém. Vidíte se pěkně z dálky a seshora, takže máte nad vším přehled, a můžete se vydat do světa. Tam se nachází několik základních táborů, z nichž čuníci útočí, a stejně tak narazíte na městečka místních obyvatel, která je nutné před nepřáteli s rypáčkem chránit.

Jelikož má jít v jádru o strategii, řešíte při cestování po otevřeném světě i sběr surovin. Nestavíte ale žádné tábory nebo předsunuté základny, to vůbec, prostě jen označíte nějakou příhodnou lokaci v rámci průjezdu a řeknete svým svěřencům, aby ji vytěžili. A jedete v podstatě bez zastavení dál.

Zatímco tedy míříte na pomoc ohroženému městečku, hra vám sama vytěží suroviny. Vám pak stačí dorazit do městečka, přepnout se do stavebního režimu a vztyčit několik věží a hradeb. Odrazíte útok, zachráníte životy. Pak můžete pokračovat v cestě, například za dobytím některého z nepřátelských ležení… Aspoň pokud věci fungují, jak mají.

Nic pro stratégy, nic pro stavitele

Opakovaně se mi stávalo, že i když věžemi obestavěné městečko oficiálně čelilo útoku, nikdo neútočil. Aspoň dokud jsem s hrdinou nedošel až k nepřátelům a nenalákal je k opevnění. A to vše za neustálého křiku: „Ach ne, útočí na nás. Všichni tu zahyneme!” Zatímco tedy máte pocit neustálého tlaku ze strany hry, abyste byli ohromně akční a neslevovali z vysokého tempa, ve skutečnosti se toho na obrazovce moc neděje.

To je dvojnásob smutné v kontextu strategického a budovatelského aspektu. V podstatě nemáte žádnou kontrolu nad tím, co a jak a kde postavíte. Nemůžete dejme tomu založit nové město na vrcholcích hor a vyhrát si s jeho estetikou a architekturou, i když by se vám sebevíc chtělo a vlastně by to ve světě Minecraftu dávalo naprostý smysl.

Ne, bohužel, na kreativitu se tady nehraje, a tak můžete maximálně tak obeskládat předpřipravená městečka obrannými věžičkami a dalšími udělátky, natáhnout mezi nimi hradby a ještě někam do volného prostoru přidat dílnu, která bude dohlížet na případné opravy.

Ve dne tedy jezdíte po světě, těžíte suroviny a přemýšlíte, kam budou směřovat vaše další kroky. V noci pak přicházejí na řadu čuníci a jejich snaha o zničení městeček napříč otevřeným světem. Noční šarvátky vyřeší buď opevnění, nebo vy sami v rámci akčního strategického soubojového systému. Což obnáší spoustu mikromanagementu relativně malého počtu jednotek, které můžete jednou klávesou svolat a druhou je poslat na vybrané místo v dohledu a dosahu hrdiny.

Ano, jsou tu situace, kdy je mikromanagement zásadní, ale těch je naprosté minimum. Ve skutečnosti je mnohem důležitější hlídat, abyste měli svoji skupinku válečníků pod neustálým dohledem, aby se vám necourali po všech čertech a reálně bojovali. Někdy jsem si připadal jako Gandalf při shánění vojáků napříč Rohanem. Jezdec na koni létá jako blesk a svolává jednotky pod jeden prapor, aby pak společně mohli něco dokázat. Jen tu chybí ono uspokojivé rozuzlení a katarze z dobře odvedené práce.

Strategický aspekt jako v Age of Empires nebo Warcraftu zde nenajdete a akci představuje pouze hrdina, který klikáním útočí na čuníky. Vážně bomba. Za zmínku stojí i fakt, že hrdina má svoje vlastní zdraví, ale o to mě připravovalo spíš neopatrné ježdění po světě a vstupování na políčka, na nichž neohrožený rek vzplál ohněm.

O nic lepší to není v situacích, kdy se rozhodnete čuníkům ukázat, zač je toho krychle, a pustíte se do dobývání. To je nachlup stejné jako běžný boj, a tak si opět vystačíte s tím, že ovládáte nesourodou směsici kostek a postupně vztyčujete spawnovací místa, kde si můžete doplňovat ztráty a vytvářet nové jednotky.

Za zmínku stojí ještě fakt, že si v ústřední základně můžete pořizovat nějaká ta vylepšení na množství jednotek, nové obranné věže a podobně, ale v praxi je těžké je využít, protože Minecraft Legends chybí hlubší strategické prvky.

Ty by se, pravda, do hry velmi těžko implementovaly vzhledem k faktu, jak překvapivě náročné je to celé ovládat. Jednotky sice kontrolujete pomocí příkazů přes klávesy Q a E, ale jakmile chcete začít do mumraje na obrazovce sázet budovy a podobně, budete potřebovat myš, pohybovat se s hrdinou pomocí WSAD, do toho přepínat mezi panely podle toho, co chcete zrovna dělat (sběr, budování, boj) a pak ještě ideálně pomocí dalších kláves přepínat mezi jednotlivými budovami a jednotkami. Bolí to, jen to popisuju.

Hra pro nikoho

Jednou z klíčových silných stránek původního Minecraftu vždycky byla skutečnost, že jde o titul pro skoro každého. Bez ohledu na věk nebo herní preference si mohl v kostičkovém světě voxelů najít každý to svoje. Je proto zarážející, že Mojang a kanadští Blackbird Interactive dokázali vytvořit titul, který není pro nikoho.

Kdo je tady vlastně ta cílová skupina? Nejde o dobrou akční hru, dobrý otevřený svět, dobrou strategii, dobrý budovatelský zážitek ani dobrou tower defense. Žádný z prvků se sám o sobě neosvědčí a jako celek to pak působí jako obrovský nesourodý mišmaš, dort Pejska a Kočičky.

Kromě toho, že hra hezky vypadá a aspoň v téhle oblasti odpovídá tomu, co má Minecraft představovat, na ní vážně nemůžu najít nic dobrého. A víte, co je na tom nejsmutnější? Ona je vlastně řemeslně dobře zpracovaná. Nenarazíte tu na problémy technického rázu, je tu vidět rukopis kompetentních vývojářů. Ale co z toho, když to nepasuje dohromady!