Midnight Fight Express

No, kdyby mi tohle někdo vyprávěl, tak neuvěřím. Stejně tak nevěří svázanému muži v trenýrkách dvojice policajtů. Tak musí začít vyprávět, vy hrát a nakopávat pozadí.

Od soumraku do úsvitu

Midnight Fight Express je akční bojovka viděná seshora, která si základ soubojového systému půjčuje od Batman Arkham Asylum. Nepřátele můžete praštit lehkým nebo těžkým útokem, a když se nad nimi objeví indikátor, stačí zmáknout tlačítko a provedete protiúder. Někteří mají útoky, na který protiúder nefunguje a musíte jim prostě uhnout. Nic nového pod sluncem. Jediné štěstí Midnight Fight Express je v tom, že základní formuli zvládá skvěle a okoření ji o hromadu zajímavých vedlejších prvků.

Hra se odehrává na ploše jediné noci, během níž projdete celkem čtyřicet úrovní. Ty nejsou nijak dlouhé, prostě jednu z nich zapnete, užijete si akční jízdu a jdete dál. Je ale taky dost možné, že si úroveň pustíte znovu. Každá totiž obsahuje několik výzev, hodnocení toho, jak jste si vedli, anebo třeba možnost posbírat deset zlatých zubů, které padají z nepřátel, nebo potkat skryté NPC, co s vámi prohodí pár vět.

Za tyhle činnosti vám nebude odměnou jenom vyšší skóre a možnost sledovat v žebříčcích, jak jste dobří, ale hlavně peníze a oblečky pro hlavního hrdinu. Tomu můžete obléct něco na hlavu, tělo, nohy a ruce, navíc s postupem hrou dostáváte i nové schopnosti a vylepšení a perky, které upravují modifikátor skóre. Postavy mohou mít velké hlavy, budete mít nekonečnou výdrž a tak dále.

Modifikátory můžete navíc zapínat před každým opakováním mise, čímž se znovuhratelnost ještě zvyšuje. Navíc se vám z každé mise vygeneruje gif ukazující vaše nejlepší bojové kreace. Ten si pak můžete uložit a pochlubit se s ním komukoliv. Hrát staré úrovně s novými modifikátory a schopnostmi ale není žádný grind, nýbrž opravdová zábava.

Úrovně jsou vždy něčím okořeněné a jak vytržené z akčních filmů. Budete se prát na jedoucím metru, na diskotéce, v baru, ve výtahu, v kanalizaci, na nádraží, v docích, v laboratořích, na policejní stanici a prostě všude, kde vás napadne. Navíc většina úrovních má i svá ozvláštnění. Kolem vlaku létá helikoptéra s odstřelovačem, v docích na vás z jeřábu pouští přepravní kontejnery a třeba v kanalizaci vám půjdou po krku toxičtí mutanti. Do toho nechybí ani úrovně, kdy řídíte motorku, vodní skútr nebo obrněné auto a střílíte pronásledovatele.

Bláznivá střela

Hra se nebere vážně, fakt ne, to jste možná pochopili už z těch mutantů. Zároveň ale není plná humoru o prdech. Její vtip spočívá hlavně v odkazech na akční hry, filmy a seriály. Mně tón sednul úplně skvěle. V jednu chvíli jste na párty vývojářů oblečených jako maskoti, kteří oslavují, že dokončili AAA hru dlouhou tři sta hodin za dobu pod šest týdnů. Mlátíte se s nimi pomocí polštářů a NERFek, jen aby dovnitř vběhnula jednotka SWAT a najednou to celé dostalo jiný rozměr.

Mise na letišti zase obsahuje snad sto odkazů na slavnou úroveň No Russian z Call of Duty: Modern Warfare 2, jen tentokrát jste na straně, která teroristy mlátí, i když vás ujišťují, že tady doopravdy žádní Rusové nejsou. Když pak z auta vystoupí gangster v zeleném, který se nejmenuje Big Smoke, ale Large Soda, už se jen uchechtáváte.

Dostalo mě, když na mě vyběhla skupina elitních zabijaček a hra je představila jako Škorpióny. Hned, jak po mě první vystřelila přitahovací lano, bylo jasno. Třešnička na dortu pak byla, když jsem vběhl do jejich základny a šéfová po mě vypálila z raketometu Stinger.

Humor je prostě všude. Je chytrý a najdete odkazy na všechno od Klubu rváčů přes Johna Wicka až po BoJacka Horsemana. Chápu, že ne každému to může sedět, ale komu to vadí, může krátké vstupy přetáčet dopředu, čehož určitě využijete při opakování úrovní. Naštěstí jde už na začátku úrovně nastavit, aby se automaticky přetáčely všechny animace v ní.

John Wick

Lepší simulátor Johna Wicka budete hledat asi těžko. Ne, vážně! Souboják totiž vypadá neuvěřitelně stylově. Mlátíte nepřátele, berete jim zbraně na dálku i na blízko, střílíte, házíte a kopete do ležících předmětů. Do toho máte jednoduchá komba. Můžete někoho chytit a hlavně máte dorážečky. Hlavně ty se zbraněmi na dálku jsou jako vypůjčené od populárního muže, kterému rozhodně nechcete zabít psa.

Druhů zbraní je ve hře přes stovku a liší se podle prostředí. Nože, katany, bourací palice, ale i záchodové zvony, polštáře nebo šroubováky... Všechno, co může Babyface popadnout, je smrtonosná zbraň. Podobné to je s arzenálem palných zbraní: Kulomety, pistole, brokovnice nebo už zmíněná NERFka a stylová hřebíkovačka, tím vším můžete provrtat zástupy nepřátel.

Střílení ale popravdě není moc dobré. Často se mi stalo, že postava nestřílela přesně tam, kam bych si přál, a je to tedy spíš o tom, že rychle vysypete zásobník do prostoru, někoho zabijete, někoho zraníte anebo prostě mlátíte pažbou a užíváte si střelecké dorážečky.

Ono totiž není vůbec těžké se v souboji ztratit nebo nechat zabít. Nepřátel je hodně a moc toho nevydržíte. Některé souboje hlavně na vyšší obtížnost připomínají hlavolam a vyžadují přesné reakce na to, co se na vás řítí. Nestává se ale, že by nebylo jasné, co se pokazilo, vždycky víte, co příště udělat lépe. Naštěstí jsou checkpointy všudypřítomné a návrat do boje je otázkou chviličky.

Sedm statečných

Když už tu zmiňuju legendární filmy, nesmím opomenout Sedm statečných. Pravda, tady jsou jen tři, ale o to důležitější. První je Jacob Dzwinel – právě ten totiž za Midnight Fight Express stojí. Ano, tahle hra je dílem jediného člověka, před čímž smekám, protože s jasnou vizí dokázal vytvořit kousek, za který by se nemusela stydět mnohem, mnohem větší studia.

Druhý se jmenuje Eric Jacobus. Ten může za to, že jsou souboje tak skvělé, protože připravil choreografii. Za tři dny ve studiu natočil přes sto dvacet chvatů, které se pak přenesly do hry. A nejedná se o žádného nováčka v oboru – dělal koordinátora kaskadérů pro God of War Ragnarök, sám vystupoval v Mortal Kombat 11 a zastal roli režiséra akce v Destiny 2. Prostě člověk, co svému řemeslu rozumí. A na každé animaci soubojů v Midnight Fight Express je to zatraceně znát.

Poslední statečný je umělec, který si říká Noisecream. Ten se postaral o soundtrack. Každá úroveň má svoji skladbu a snad každá z nich skvěle doplňuje tempo. Hudba je tak skvělá, až jsem si ji chtěl pouštět i mimo hru. Ostatně ani tohle není první herní zářez zmiňovaného hudebníka. Dělal totiž třeba hudbu i k další indie akci My Friend Pedro.

Zmatky v Arizoně

Nakonec je nutno říct pár slov o věcech, které se hře nepovedly. Rozhodně totiž není dokonalá. Bohužel to platí hlavně o jejím závěru. V posledních misích se příběh totiž najednou snaží tvářit vážně a vůbec mu to nejde. Snažit se dělat drama ve hře, která vás o několik úrovní zpět nechala střílet zombie na hřbitově, prostě není dobrý nápad. S tím jde ruku v ruce i to, že poslední druhy nepřátel jsou vcelku otravné a je třeba proti nim bojovat specifickým způsobem, což kazí hravost a zábavnost celého soubojového systému.

Technický stav taky není bez poskvrnky. Nejde o nic hrozného, ale modely občas zazlobí a hra spadne. Dokonce jsem měl strach, že recenze nedopadne, protože se zasekávala na úvodní obrazovce. Naštěstí se mi ale chybu podařilo opravit, protože by mě doopravdy mrzelo, kdybych hru nedokončil. Podle všeho jsem nebyl sám, docela bizarní chybu zažívali uživatelé Xboxu, kterým se hra nechtěla načíst, dokud si nezměnili ikonku na profilu.

Poslední, na co si musím postěžovat, je kolísavá obtížnost. Často se totiž stává, že hra vás několik úrovní nechá projít s prstem v nose, aby vás pak postavila do situace, kdy posílá několik vln silných protivníků v kombinaci se střelci a vy ten prst musíte zase urychleně vytáhnout. Zbytečně to brzdí v rozletu a navíc se to většinou odehrává na těch místech, kde je checkpoint umístěný tak, aby si člověk musel prožít docela komplikovaný souboj hezky od samotného začátku. A přitom stačí na jeho konci jedna malá chyba nebo náhoda a je zase konec.

Honba za diamantem

Nebýt pokaženého závěru, technických nedodělků a občasných nepřesností v jinak perfektním soubojovém systému, nebylo by Midnight Fight Expressu co vytknout. Disponuje totiž zábavnou a návykovou hratelností, vtipným příběhem s hromadou odkazů na popkulturu a vysokou znovuhratelností. Navíc, singleplayerových her soustřeďujících se na bojová umění, kde mlácení všemi o všechno hraje prim, není zase tolik. Hlavně když při tom ještě do uší hraje hudební doprovod, který přesně probudí ten správný rytmus a chuť se s nepřáteli porvat.