Metroid Dread

Značka Metroid patří k naprosto fundamentálním rodinným klenotům Nintenda. První díl vyšel na NES už v roce 1986 a vedle Zeldy či Maria patří mezi nejvýraznější jména onoho zlatého věku, kdy se rodily legendy přežívající desetiletí. Dnes recenzovaný Dread nicméně neměl snadnou cestu na svět a čekali jsme na něj skoro dvě dekády.

Výlet do historie

Hra totiž navazuje na Metroid Fusion z roku 2002 a její původní koncepty pocházejí už někdy z poloviny nultých let, kdy byl ale projekt zrušen kvůli nedostatečným možnostem tehdejšího hardware. V letech od vydání Fusion jsme se dočkali především vzestupu FPS spin-offu Prime, remaků starších dílů, a dokonce jednoho pinballu. Čtyři roky nazpět se ovšem studiu MercurySteam ve spolupráci s divizí Nintendo EPD povedl remake druhého Metroidu tak moc, že mu dlouholetý producent značky Jošio Sakamoto přidělil samostatný nový projekt. A tak byl Dread oživen a my konečně můžeme zhodnotit, zda má série i v současné době co nabídnout.

Je totiž třeba říct, že zatímco Samus odpočívala, jiní se činili. Žánr metroidvanií patří mezi oblíbence a v uplynulých letech dokázal přivést na svět značné množství pamětihodných titulů, mezi které patří takové šlehy, jako je dvoudílná série Ori, fenomenální Hollow Knight, ale třeba i Axiom Verge, pozapomenutý Bloodstained: Ritual of the Night, Sundered nebo ponurý Blasphemous. 

Metroidu tak v mezičase vyrostla obrovská konkurence, která původní formulku dokázala obohatit o nové nápady. Pokud čekáte, že se Samus vrátí a všechy jmenované šmahem strčí do kapsy, aniž by si při tom zapotila svou zbroj, budete možná nemile překvapeni. Nechápejte mě špatně, pořád trvá moje radost z prvního odstavce: Dread je velmi vydařeným počinem. Jen je možná v porovnání s celou řadou výše jmenovaných zástupců žánru až příliš standardní.

Ještě není hotovo

Samus Aran je hrdinkou, která boji s rasou Metroidů a smrtícími parazity X obětovala mnohé, nakonec se ale zdálo, že dosáhla kýženého úspěchu a nepřátelskou hrozbu vyhladila. Jaké však bylo její překvapení, když z planety ZDR přišla podivná zpráva se záběry spokojeně poletujícího želé, které už dávno nemělo existovat. Federace na planetu vysílá skupinu robotů E.M.M.I., krátce po přistání s nimi ale ztrácí kontakt, a tak se na místo vydává samotná Samus.

Asi už tušíte, že je to celé past, ostatně krátce po přistání je hrdinka napadena neznámým nepřítelem. I když ji nakonec z jistých důvodů nechá přežít, zbaví ji veškerých zvláštních schopností, čímž elegantně připraví půdu pro základ žánrové hratelnosti.

Dobrou zprávou pro nováčky je, že pokud se značkou Metroid nemáte žádnou zkušenost, příběhově nebudete tápat, protože všechny zásadní informace hra shrne na svém začátku a Dread velmi dobře funguje jako samostatný příběh. Ocitáte se na neznámé, zjevně nebezpečné planetě zbaveni veškeré speciální výstroje a s vědomím, že na vás čeká spousta vražedných nebezpečí.

Titulní Dread, tedy děs, vychází především ze zmíněných robotů E.M.M.I. Ti jsou totiž standardními zbraněmi nezničitelní a kontakt s nimi znamená prakticky jistou smrt, tedy pokud se vám nepovede v extrémně kratičkém časovém úseku provést protiútok a nepřítele na okamžik znehybnit. Roboti jsou velmi rychlí, protáhnou se i malými skulinkami a navíc velmi dobře slyší. 

Dobrou zprávou je, že se pohybují jen v konkrétně ohraničených zónách, takže nehrozí, že na vás mohli vykouknou kdekoli a kdykoli. Vaším cílem je vždy najít speciální zdroj energie, který dokáže tyto umělé bytosti poškodit, následně jim s ním rozstřílet obličejové plátování a finálním výstřelem je sprovodit ze světa. Okamžiky, kdy se k vám robot blíží a vy se modlíte, abyste stihli vypálit onen poslední, definitivní výboj, patří k tomu nejnapínavějšímu, co v Dreadu zažijete.

Definice žánru

Základem hry je nicméně prozkoumávání jednotlivých částí planety a především získávání nových schopností a kusů vybavení, které vám umožní proniknout do dříve nepřístupných oblastí. Zcela dle pravidel žánru tak například získáte schopnost využívat magnetické plošinky, rychle běhat či dashovat do obou směrů, měnit se v kouli, která projede speciálními dráhami a tak podobně. Ruku v ruce s tím budete nálezat i další bonusy, které vám navýší maximální hodnotu zdraví nebo počet raket v zásobníku.

Metroid Dread obsahuje celkem osm oblastí s rozličnou estetikou, čekají vás industriální lokace s lávovými generátory, podzemní jeskyně, ale i zatopené lokace nebo venkovní džungle. Všechny zmíněné části planety jsou pospojovány systémem vlaků či výtahů a pojí je navíc i teleporty, kterými si můžete ukrátit cestu. Nutno říct, že většina lokací je značně rozlehlá a tenhle dojem ještě podporují různé skryté cesty, k nimž se dostanete až odemčením odpovídajícího vybavení. 

Neplatí ovšem, že absolvováním jedné části máte vystaráno a už se do ní nebudete muset vracet. Samozřejmostí jsou opakované návštěvy a otevírání dříve nepřístupných míst. Hra vás rozhodně nijak nevede za ručičku a mnohdy vám další potřebný krok nevysvětlí buď vůbec, nebo jen velmi vágně. V takové chvíli přichází na řadu bloudění a probíhání všech neprozkoumaných zákoutí, přičemž se velmi snadno může stát, že cesta kupředu je dovedně, až obskurně skryta. To bohužel přináší větší míru frustrace než souboje s bossy, které jsou až na výjimky relativně snadné.

Ano, Samus kromě robotických zlobivců potká i množství silných obyvatel planety, kdy v soubojích s nimi musíte zpravidla kromě hrubé síly zapojit i špetku důvtipu. Oproti hledání cesty kupředu se mi ovšem v soubojích nestalo, že bych se zasekl na delší dobu. Bossové mají většinou relativně dobře čitelné útoky a tak akorát velkou porci zdraví, abyste z jejich porážky měli radost, ale zároveň aby se souboje nestaly nesnesitelně dlouhou a otravnou aktivitou.

To ale bohužel neplatí pro úplné finále, kdy jako by autoři zpanikařili a rozhodli se, že vám na závěr pořádně zatopí. Poslední boss je vůči zbytku hry z mého pohledu neadekvátní, protahovanou a skutečně náročnou překážkou, která může ukolébaného hráče pořádně potrápit, ovšem ne tím příjemným způsobem.

Dobře odvedená práce - nic víc, nic míň

Abych se vrátil ke své největší výtce - po celou dobu hraní jsem se velmi dobře bavil a formálně je Metroid Dread skutečně velmi dobrou hrou. Na druhou stranu jsem jako fanoušek žánru po celou dobu podvědomě čekal, kdy to na mě autoři konečně vybalí naplno, kdy přijde ten moment, kdy si ze hry sednu na zadek, uznale pokývám hlavou a řeknu si, že teď zas jednou slavná značka ukázala svým nástupcům, jak se to má dělat. Jenže tenhle moment nepřišel. 

Vývojáři zkrátka odvedli dobrou práci, navrhli titul s vydařeným designem úrovní, zábavnou akcí a funkčním mechanismem nezničitelných robotů (byť bych si uměl představit, že kdyby měli trochu volnější pole působnosti, byl by strach z nich mnohem hmatetelnější), ale ve hře bohužel absentuje cokoli, co by mě skutečně ohromilo. Dobrá práce, nelituji ani minuty, znovu si to ale už nedám.

Výhradně pozitivně nicméně musím hovořit o technickém stavu: Hra běží nádherně plynule, animace Samus třeba při ručkování po magnetických plošinách působí propracovaně, nenarazil jsem na jediný bug nebo glitch a kdyby byly nahrávací časy o něco rychlejší, nebyl by důvod ke stížnostem už vůbec žádný. I tak ze mě ale možná jen mluví zmlsanost SSD z jiných platforem, kterým Switch přirozeně nemůže konkurovat.

Pokud patříte mezi fanoušky žánru, neexistuje jediný důvod, proč byste Metroidu neměli dát šanci, a to i proto, že všechny další výsostné zástupce máte za sebou. Jestli si ale nejste jistí, že právě tenhle styl hry je pro vás, můžete dát prozatím přednost některému z výše jmenovaných titulů. Už jen proto, že je v současnosti získáte za pár korun a jako vstup do žánru poslouží perfektně. Já jdu s dovolením konečně objevit kouzlo Ender Lilies.