Metro: Last Light
Pro nadšené fanoušky ročníku 2033 povinnost, pro milovníky slovanských her důvod zajímat se. Dospělá, hlubší témata a naprosto pohlcující atmosféra budou nejspíš důvody, proč této hře odpustíte i několik drobných nedostatků. Na PC a nové konzole se prodává ve vylepšené a rozšířené verzi s označením Redux.
Další informace
| Výrobce: | 4A Games |
| Vydání: | 14. května 2013 |
| Štítky: | fps, stealth, horor, postapokalyptická, akční |
Jak už kdosi říkal, tunely jsou vděčná věc. Vinou se do tmy a co v té tmě číhá, to už je na vaší pověrčivosti a strachu z neznáma. Dmitrij Gluchovský vzal tunely z nejtunelovatějších, síť moskevského metra, která je ohromující i strašidelná sama o sobě, a napěchoval ji lidmi, mutanty a paranormálními jevy. 4A Games, pohrobci agonického vývoje prvního S.T.A.L.K.E.R.a, vzali Dmitrije Gluchovského a napěchovali jeho román do střílečky, která se S.T.A.L.K.E.R.em sdílí východoevropskou estetiku a opájení se postapokalyptickým zmarem, ale co se kolejí a tunelů týče, rozumí si především s mustrem Call of Duty.
Nemusí to být nutně špatně a taky nebylo: lineárních stříleček s hutnou atmosférou je jako šafránu a tahle navíc zkoušela nabídnout alternativní cesty bez potřeby střílet, i když jí to šlo spíš polovičatě. Už proto je největším úspěchem Last Light skutečnost, že tichý postup je tu rovnoprávnou součástí hry a obsah díky němu bobtná o další rovinu.
Vše ostatní ale zůstalo při starém. Opět vklouznete do bagančat mladíka Arťoma, jehož příběh autoři navázali na „špatný“ konec Metro 2033. Jak jinak! Arťomův svět je světem tmy, hladu a radiace, a když už se v něm lidstvo na něco zmůže, je to starý dobrý fanatismus. Tunely metra mají rozparcelované frakce stalinistů, nácků a potom ten zbytek, přežívající na vlastní pěst, nebo pod ochranou hraničářů.
A pak jsou v tunelech ještě Temní, respektive se o nich v tunelech mluvilo, protože Temným patřil zničený a radiací zamořený povrch – dokud se Arťom nepostaral o to, aby rakety z opuštěného sila nevyřešily otázku Temných jednou provždy. Jak ale všichni dobře víme, v případě úspěšných značek „provždy“ neexistuje. Spolu s Arťomem se dozvídáme o existenci posledního Temného, který by mohl být klíčem k míru. Takže rychle popadnout kalacha a urá za mír!
To je pak celkem obstojně kořeněno nutností starat se v nehostinných oblastech o kyslík a starat se úplně všude o náboje, kterých je tak akorát a ty lepší opět fungují jako platidlo. Díky technickému zpracování je na všechno to chození radost pohledět a některé konkrétní scenérie berou i přes fungl novou plynovou masku dech.
Občas ale zamrzí a drobně vyruší z libovolně hutné atmosféry umělá překážka nebo rovnou neviditelná stěna. Jistě, nějakým způsobem hranice virtuálního světa zakamuflovat musíte, ale jde právě o to, s jak mizernou kamufláží se občas Last Light vytasí.
Nekonzistentní zpracování prostoru, kterým se tu pohybujete, trápí hru od začátku do konce a rozbíjí ponor, který by si jinak nezadal se S.T.A.L.K.E.R.ovskými hlubinami. Sice se tahle slovanská apokalypsa začíná dost okoukávat (naštěstí ne i oposlouchávat – přítomnost původního ruského dabingu si zaslouží potlesk), ale pořád jsou v Metru k potkání momenty, kdy jste celou bytostí TAM.
Atmosféru živí drobnosti: potřeba otírat si z masky bahno i krev, ruční dobíjení baterie do svítilny a později i soupravy pro noční vidění, sbírání vrhacích nožů. Když se tohle všechno protne na místech, kde nejste obklíčeni nepřeskočitelnými zídkami a falešnými dveřmi, je Last Light fenomenální. A všechno to střílení mezi tím? Nic, co by vás urazilo, ale taky nic, co byste už neabsolvovali jinde. Last Light je skutečně nejsilnější v momentech, kdy nepotřebuje být strhující akcí, ale dobrodružstvím kluka, který má u sebe pušku, plynovou masku a svítilnu – a musí se o sebe postarat.