Metro Exodus

Při sestavování děje Metra Exodus se vývojáři z ukrajinského studia 4A Games inspirovali poslední knihou Dmitrije Gluchovského Metro 2035, ve které Arťom pátrá po životě mimo moskevské metro. V tomto bodě začíná nejnovější hra a vy už dávno z knihy nebo herní mediální masáže víte, že život mimo podzemí ruského hlavního města skutečně existuje.

Co ale možná nevíte, a ve hře se to velmi brzy dozvíte, že Arťomova touha po prokázání pravdy, které nikdo nevěří, se mu pořádně a několikrát vymstí. Hra se s ničím nemaže a hned v prvních minutách z vás udělá ještě víc nenáviděnou postavu, která pořádně zamíchá osudy starých známých i nových tváří.

Za pár okamžiků už máte opět na rukách krev mutantů i lidí a než stačíte říct „сука“, opouštíte s Aurorou Moskvu. O pár stovek kilometrů dál vás Metro Exodus bez okolků vhodí do první z otevřených lokací, nastíní jádro problému hry a zadá první úkoly – opravit Auroru a zprůjezdnit jí cestu. To vás ostatně čeká několikrát.

Není žádným spoilerem, neboť je to první příběhová informace, kterou dostanete, že válka neskončila. Vláda, ukrytá kdesi v divočině, shromažďuje síly, aby zdárně bojovala s dávným nepřítelem. Nebyl by to plukovník Miller, kápo oddílu Sparťanů, kdyby se nechtěl přidat na stranu Ruska. A protože jste vy viníkem všeho, milerádi mu na rozkaz pomůžete.

Otevřeně uzavřené

Metro Exodus není běžná singleplayerová střílečka, není to ani běžný openworld. Představte si předchozí Metro: Last Light prolnuté s Falloutem (ne tím posledním), a jste skoro doma.

Otevřené oblasti jsou vzhledem k předchozím dílům natolik veliké, že se vám nabídne cestování člunem nebo autem. Čeká vás v nich několik nutných misí, ale také pár vedlejších příležitostí, skrytých i prozrazených. Přesto jde stále o vesměs lineární ukecanou střílečku, kde není pravidlem, že se každá roční doba rovná otevřené lokaci.

Nikdo vás do ničeho nenutí a rozhodně se nemusíte bát otazníčkové záplavy à la Ubisoft. Vedlejších aktivit napočítáte na prstech jedné, maximálně dvou zdravých rukou. Důležité je, že hra vám toho moc nepoví. Nečekejte navigaci ani minimapu. Chcete-li se dostat na vyznačené místo na mapě, čeká vás čtení z této mapy. Nikdo vám taky neřekne, že máte někoho konkrétního zabít, nasbírat tolik a tolik šrotu a podobně.

Cílem je například získat palivo pro Auroru. Cokoliv navíc je jen vaše iniciativa. Chcete riskovat svůj život a plácat drahocennou munici střílením mutantů, ze kterých nepadne žádný loot, za cenu nějaké dětské hračky, která jen udělá radost vaší malé spolucestující? Vždyť ani nevíte, kde ta hračka je! V nějaké budově, jistě, ale pulzovat zlatým orámováním na vás nebude. A vážně chcete vystřílet celou budovu plnou fanatiků jen proto, že vám někdo dal klíč k jejich zbrojnici?

Metro Exodus nabízí přehršel morálních rozhodnutí, ale spoustu z nich snadno přehlédnete, neboť zde nejsou žádné dialogové možnosti, žádná vodítka, nic není vyloženě špatné. Zkrátka se celou dobu chováte tak, jak uznáte za vhodné a hra vám podle toho přichystá vyvrcholení příběhu, jaké si zasloužíte.

Byly tam příšery. My jsme ty příšery

Když si tak zpětně pročítáme svou cestu Ruskem v Arťomových deníkových zápiscích, zjišťujeme, jak moc jsme se mýlili. O tolika lidech jsme si mysleli, že jsou vážně zlí, že jim moc zatemnila mozek. Ale byli jsme to my, kdo jim přihučel do života a udělal z něj hotové peklo.

Při honbě za Millerovými cíli a cíli dalších obyvatel vlaku jsme šli přes mrtvoly. Mrtvoly, které se jmenovaly banditi, piráti, fanatici, kanibalové, domyslete si další hanlivá označení. Jenomže častokrát se naše oběti pouze bály a bránily svou domovinu, kterou narušili brutální vrazi na železném oři. O všech by se dalo říct, že jen dělali, co museli, aby přežili. Stejně jako my, i když jsme skutečně párkrát zašli až příliš daleko a bylo nám to adekvátně omláceno o hledí masky.

Nikdo nás ale nenutil zabíjet. Na všechno se dá aplikovat kradmý postup. Plížit se tmou a nic netušící nepřátele jen omračovat je stejně efektivní jako je sundávat pistolí s tlumičem nebo na ně rovnou naběhnout s kalachem a nadělat z nich cedníky. Rozdíl je jen ve vaší lidskosti.

Metro Exodus je ale za všech okolností až překvapivě pomalé. Ať už preferujete Rambo styl, nebo Snake styl, čeká vás spousta a spousta přirozených rozhovorů s posádkou Aurory. Cesta je dlouhá, zima tuhá, takže se celý tým čas od času sejde na baru u sklenky pálivého moku, jindy si prostě sednete a vyslechnete si zpěv kolegy a doprovodíte ho hrou na kytaru. Čas od času si zajdete zakouřit na konec vagonu a vyslechnete si něco o minulosti svých soudruhů. V pokoji můžete naslouchat snění své ženy o pláži u Tichého oceánu…

Tedy, budete-li chtít. Můžete své kolegy úplně ignorovat a prostě uhánět kupředu. Ale připravíte se tak o drobečky, které vás sblíží s postavami, dále rozvinou zajímavý svět Metra a také navodí zvláštní kontrast v atmosféře. Při jízdě vlakem se všechno zdá být tak pohodové, idylické. Jakmile z něj vystoupíte, jste v nemilosrdné divočině, kde si jde všechno navzájem po krku.

Kde domov můj

Příběh jede po velmi klikatých kolejích, často úplně mění směr a otáčí od jednoho tématu ke druhému. Ve výsledku se ze ctnostné myšlenky stane něco natolik obyčejného, jednoduchého a neoriginálního, že o tom budete ještě dlouho po dohrání přemýšlet.

Bylo to natolik lidské, že nás to zasáhlo na správných místech. Hledání nového domova, sny o běžném životě, založení rodiny… V Metru Exodus řešíte důležité i zdánlivě banální věci a nevíte, co má vlastně větší smysl. Budete zmatení, vykolejení.

Je obrovská škoda, že Arťom za celou hru promlouvá pouze v načítacích obrazovkách, kdy vám sdělí, co se během cesty událo (nebojte, moc jich není a nudou u nich neumřete). Ve hře neexistují dialogy s vámi, jen monology lidí, co vám chtějí něco povyprávět, vyčíst nebo se něčím pochlubit.

Čas od času si někdo rýpne do vaší mlčenlivosti, čas od času se přistihnete při modlení, aby Arťom na další z mnoha otázek konečně odpověděl. V předchozích dílech nám to tolik nevadilo, ale tady nám absence dabingu hlavní postavy přišla už opravdu nesmyslná.

Není to jediná podobnost s předchozími díly. Potkáte spoustu stejných mutantů a narazíte na v podstatě ty samé radikální spolky, které vás už tolikrát potrápily v metru. I kvůli tomu hra nepůsobí úplně nově. Do stísněných prostor se vydáváte každou chvíli, atmosféra je hustá na téměř každém kroku, díky výborným zvukům je husina nevyhnutelná. Je to celé velmi, ale velmi povědomé i přes otevřenost lokací.

I když jim nemáme co vyčíst ani venku, je vidět, že se tvůrci cítí jako doma hlavně v interiérových pasážích, kde atmosféra letí opravdu vysoko. A pokud vám tma nevoní, můžete se jednoduše vyspat a pokračovat ráno. Nicméně v noci se líp praktikuje tichá eliminace banditů, zato aktivita mutantů je na vrcholu. Ve dne je to samozřejmě obráceně. V noci vám trochu pomůže baterka, kterou musíte často nabíjet, ale budete-li mít při svém průzkumu štěstí, narazíte na noktovizor. Ano, hra vás k němu sama nedovede. Hodně štěstí.

Kutilův ráj

Když jsme zmiňovali pomalé tempo hry, může za něj i příprava. Jelikož jsme nepraktikovali hurá styl, dali jsme si často práci s obhlédnutím terénu, načež jsme mnohokrát úplně přetvořili svůj arzenál. Úpravy zbraní se staly velice oblíbenou a poměrně častou kratochvílí, neboť Arťom unese jen tři.

Vždy jsme chtěli mít po ruce nějaký samopal, který by nás rychlým vyprázdněním zásobníku dokázal dostat z každé šlamastiky. Hlavně aby měl pořádný zásobník, správný kolimátor, dlouhou pažbu a hlaveň pro stabilitu, nepřehříval se a my ho nezapomínali pravidelně čistit, aby neztrácel na účinnosti.

Nicméně jsme se častokrát museli rozmýšlet o druhém slotu, kde jsme měli brokovnici nebo snajperku. Nakonec jsme sáhli po normální pistoli, která mohla v jednu chvíli být dvouhlavňovka posílající mutanty k zemi na jediný výstřel, druhou chvíli odstřelovačka s šestinásobným přiblížením dělající to samé s hlídkujícími padouchy. Skvělý pocit.

Třetí slot bohužel nemá moc možností. Za celou hru se nám do něj podařilo získat pouhé dvě zbraně – kuši a pumpovačku. Asi nemusíme zdůrazňovat, že kuše je pro zapřisáhlé tichošlápky učiněným darem z nebes.

O kolečko míň

I když v Metru Exodus není téměř nic růžové, nebudeme zastírat, že jsme se po většinu času bavili. Bohužel se našly chvíle, kdy úsměv z tváře zmizel. Nepřátelé klipující skrz stěnu patří k jevům, které v dnešní době už vídat nechcete. Stejně jako neprůstřelné mříže, za kterými je bandita v absolutním bezpečí, na rozdíl od vás.

Rozjet hru na nejvyšší možné nastavení si vyžádá to nejlepší železo na trhu, pokud stojíte o 4K, ray-tracing a hairworks zároveň. Jinak se připravte na kompromisy. A co víc, hra se několikrát nedokázala správně spustit, zažili jsme úplný pád do Windows a byli jsme i přinuceni dobrovolně hru restartovat, když Arťom zarputile odmítal opustit Annino obětí.

Umělá inteligence také nepatří k nejchytřejším. Někdy si vás nepřátelé vůbec nevšimnou, i když by vážně měli, a v soubojích poletují jako světlušky se zapnutými čelovkami, abyste snadno identifikovali jejich hlavu pro zasazení headshotu. Ale možná jsou opravdu tak hloupí, když se rozhodli vzdát elektřiny a zabít každého, kdo ji používá…

Konečná, nastupovat

Nicméně to nejsou jen tyto chyby, které brání v udělení vyššího hodnocení. Mají samozřejmě vliv, ale tak nějak doufáme, že je opraví plánovaný day one patch a vy je tak vůbec nepotkáte.

Rozpolcenost pramení z příběhu, který je svým způsobem naprosto skvělý, zároveň ale vlastně hrozně banální. Dlouho se nám nestalo, abychom nedokázali přesně určit, zda jsme z prožitého vyprávění úplně na větvi, nebo nás nechává naprosto chladným. Zvláštní. Ale ani po třech dnech od dohrání jednoduše nemáme jasno, což nás naprosto fascinuje a je to nakonec důkazem, že ve vás příběh něco zanechá. Pořád o něm přemýšlíme...

Nejhorší na tom všem je, že Metro Exodus je vážně dobrá hra, ale ničím výjimečná. Zabaví vás na dvacet, klidně i třicet a víc hodin. Opravdu zabaví. Ale ne výrazně víc než v předchozích dílech. Přidaných hodnot je zkrátka hrozně málo, otevřené lokace nakonec nejsou tak zásadní změnou. Hrajete potřetí tu samou hru s několika obměnami, je vážně dobrá, skvěle se v ní střílí, má funkční crafting a v jistých bodech skvěle inklinuje k realističnosti.

Ale až na závěrečnou nezapomenutelnou pasáž, ze které běhá mráz po zádech a možná i padá čelist, se vám předcházející lapálie slijí do jednoho celku plného opravdu dlouhých rozhovorů bez Arťomova příspěvku, bloudění různými krajinami a potýkání se s nezajímavými radikálními spolky, které jste potkali už mnohokrát v jiných hrách/knihách/filmech. Dokonce vás nečeká tolik střetů s mutanty, spíš s jinými lidmi.

Je to zkrátka povedená singleplayerová střílečka, kterých je dnes jako šafránu. A proto jsme za ni moc vděční i přesto, že neposouvá žánr kupředu a z hlediska série nejde o žádnou revoluci. Velcí fandové tohoto světa nemají co řešit. Je to to Metro, které jsme si před lety oblíbili. A tohle nové Metro dokázalo, že může fungovat úplně stejně dobře i mimo atomový kryt.