Metal Gear Survive

Probouzíte se na opačném konci tunelu, v paralelním vesmíru, na pekelném místě, které váš jediný radiový kontakt se Zemí nazývá kódovým označením Dite. On je to ale spíše takový očistec, jimž se musíte zdárně probít, abyste se mohli vrátit zpět. Opravdu tu nečekejte příběh kojimovského střihu. Survive si vystačí s plytkou a vcelku fádní příběhovou záplatou. Konami se tady rozhodli vymáčknout ze svojí značky trochu odlišný zážitek a nedopadlo to úplně nejhůř.

Základnu rovnou v pekle 

Pokud jste se tedy smířili s tím, že tohle nebude příběhový Metal Gear a řadíte se mezi příznivce survivalu, rubání a sem-tam nějakého toho plížení, je možné, že jste na správné adrese. V MGS (Survive, ne Solid, nezapomeňte!) budujete základnu uprostřed nehostinné pustiny obklopené statickou cunami toxického prachu. Všude okolo se povalují trosky objektů vyvržených na povrch zdejšího pouštního světa červími děrami. 

Centrálním bodem vaší základny jsou pak kromě různých stanic, kde můžete vyrábět předměty, také vaši dva AI poradci. Ti také občas zachytí i nějaké to volání o pomoc nešťastníků vcucnutých společně s vámi do nepřátelské pustiny. Jejich záchranou vám přibývají obyvatelé základny, takže zatímco se protloukáte prachovou bouří, oni se bez odmlouvání starají o blaho vašeho domova, třeba tím, že radostně obdělávají vaše bramborová pole.

Prvních pár hodin však strávíte opatrnými výpravami za zdejší skromnou faunou a výstavbou budov nutných k přežití. Jakmile máte dostatek jídla, pití a léků, nastává čas k přesunu do prachového inferna. Hra vám přitom dá opravdu hodně, možná až příliš mnoho, času na rozkoukání. Úvodní hodiny sbírání potravy a výroby prvních primitivních zbraní ovšem velmi brzy zapadnou do škatule nepříliš zábavné a zdlouhavé rutiny. Hra však postupně nabírá tempo a jakmile strávíte prvních pár hodin v objetí prachu, začne vás za trpělivost odměňovat.

Krystal místo hlavy 

Pokud jste viděli nějakou upoutávku, asi tušíte, že vašim úhlavním nepřítelem bude kromě žízně a hladu také horda zombií s rudými krystaly zaraženými v krku místo hlavy. Tihle tvorové oháknutí v mundúrech jsou, jak správně asi správně tušíte, z velké části vaši bývalí spolubojovníci, a to, co zbylo z vašich pozemských nepřátel.

Rudý krystal je zároveň součástí mystéria záhadné pandemie, která zachvátila celou Dite a nějak souvisí i s otevíráním oněch zlověstných červích děr. Je jasné, že pokud se skrze ně tato epidemie rozšíří na naší domovské planetě, je zaděláno na pořádný malér. Ano je to tak, vy jste jeden z těch vyvolených, co je sice nakažený, ale zároveň imunní proti fatálním účinkům této záhadné substance. Vážně si tu s příběhem nikdo moc hlavu nelámal.

Kuban, jak se tato substance nazývá, je zároveň hnacím motorem téměř každé operace. Spotřebovává se při výrobě předmětů, naplňovaní vaší kyslíkové bomby, teleportaci a především je jí zapotřebí k navyšování úrovní vaší postavy. Hra disponuje skromným stromem na vylepšování základních atributů a talentů v podobě nejrůznějších útoků zbraní na boj zblízka. Jedním z primárních zdrojů krystalů této energie jsou tedy nepřekvapivě sami vaši nemrtví protivníci.

Souboje s nimi mají zpravidla dvě varianty. Buď se na ně vrhnete čelně, načež spustíte povyk a seběhne se na vás často celá horda… nebo jdete klasičtějším metalgearovským zabodnutím čepele do zad. První varianta díky vaší těžkopádnosti nekončívá dle očekávání slavně. Ta druhá je překvapivě jednoduchá i při větší koncentraci nepřátel, a navíc při ní netrávíte věčnost čekáním, až z těla své oběti vyříznete krystal jako při klasickém zabití.

Ano, zdlouhavost je obecně hlavní překážka zábavy v Survive. Nejde tedy jen o velmi dlouhý rozjezd a úvodní nezáživný grind a páčení krystalů z těla nepřátel. Po světě jsou rozesety speciální kontejnery s extra kořistí obsahující recepty a extra plánky na výrobu. Ty můžete buď rozsekat na cimprcampr (preferovaná varianta), anebo se je pokusíte ručně vypáčit. Obě varianty jsou hlučné a zpravidla přilákají pozornost okolí. Další věc, na kterou si budete dlouho zvykat, je neustálé žonglování s okny v rámci managementu surovin materiálů a výbavy. 

Hra má na druhou stranu vcelku neotravný kontextuální tutoriál, takže vás včas do svých mechanik umí zaškolit. Škoda jen, že nejde vypnout ty otravné a dlouhé připomínky AI pokaždé, když vám klesne ukazatel staminy k minimu. Jako by nestačilo, že váš borec začne okamžitě sípat a není schopný dalšího pohybu. 

Těch cca 30 hodin času stráveného pobíháním, stavěním, vyráběním, rubáním a sběrnou činnosti má krom toho všeho ještě další vadu na kráse, a tou je určitá chudokrevnost. A to jak prostředí, tak nepřátel. Po dobrou půlku hry se na svých toulkách pustinou nesetkáte s jiným než standardním typem nepřátel a pár vlky. Zaprášené a stále stejné pouštní prostředí vás navíc ani neohromí a ani neinspiruje k nějaké volnější exploraci.

V zajetí prachu 

Co ze hry tedy nakonec dělá ten lehce nadprůměrný titul? Zdá se, že v Konami dobře ví, jak připravit optimální recepturu návykové činnosti. Metal Gear Survive totiž umí odměňovat. Hra vás neustále cukruje lootem a výrobními či stavitelskými novotami, a tak se pokaždé vracíte domů na základnu obtěžkání tvrdě vybojovaným materiálem a už se jen těšíte na to, co vyrobíte či postavíte. Občas to celé připomíná mobilní survival tituly. Konec konců i sklizeň plodin zde probíhá v reálných časových intervalech. 

Budování a opevňování základny je rozhodně zábavné a funkční. Nejzábavnější jsou však jednoznačně samotné výpravy za horizont prachových hradeb. Ne však proto, že by snad hra byla nějak originální a oněch pár typů misí okořenila extra příběhovou zápletkou. Ve hře se ale pozice ukládá automaticky a pouze na základně. K tomu si připočtěte, že vám v bouři vypadne navigace a kompas je v podstatě nepoužitelný. Neustále se vám přitom spotřebovává kyslík, který doplňujete kumulativně za čím dál tím větší porce kubanu. Takže vám jde o všechno, protože během výpravy si prostě neuložíte.

Smrt vás sice přenese na základnu, ale pouze do poslední uložené pozice. Umřít lze navíc poměrně snadno a nejčastěji při aktivování nového teleportu či těžebních vrtáků, kdy musíte čelit časovému odpočtu a vlnám nepřátel snažícím se zničit vás i zařízení. Tohle občas končí infarktovými situacemi a patří k tomu nejlepšímu, co hra nabízí.

A pak je tady ještě multiplayer a kooperativní sběrné mise. Ze základny se můžete kdykoli přemístit do lobby, odkud vás hra hodí se třemi dalšími přeživšími do zóny, kde společně bráníte vrták Iris. To je další energie, vzácnější a nutná k otevření cesty zpět na Zem. Bohužel je k dispozici jen malé množství map, navíc jde o výseky již prozkoumané oblasti, což jen podporuje celkovou sterilitu. Na druhou stranu si zde zpravidla přijdete k solidní výslužce a hrát navíc můžete i s kamarády. I přesto, že jde o zábavnou alternativu k sólování, ale nečekejte nic na způsob The Division anebo Destiny. Prostě jen společně odrazíte hordičku zombies a pak hurá zpátky každý na svůj píseček. 

A závěrem ještě přihodíme dvě výtky. První je nutnost být neustále online, což singleplayerové hráče zamrzí zejména při údržbě serveru. Druhou jsou pak mikrotranskace. Ani tak nejde o to, že tady vůbec jsou, ale spíš o jednu podivnou kuriozitu. Pakliže se rozhodnete začít hru s novou postavou, menu si promptně vyžádá herní měnu v hodnotě 10 dolarů za nový save slot! No nekupte to. 

Je milé, že hra je dobře optimalizovaná a běhá svižně v obstojných detailech i na slabším železe. Ale to by měla být povinnost. On už sice možná ten Metal Gear bez Kojimy nikdy nebude úplně Solid, ani tahle odnož není úplně marná a určitě by si zasloužila vytěžit ze svého potenciálu mnohem víc. Hra se takhle na vás jen tu a tam pousměje, vy jí na to zase skočíte, jenže nakonec z toho stejně nic není.