Metal Gear Solid: Master Collection Vol. 2

Právě MGS4 je naprostým vrcholem sbírky, protože jste si ho dosud mohli zahrát jen na PS3, na rozdíl od ostatních her ze série Metal Gear, které si časem našly cestu na jiná zařízení třeba skrz zpětnou kompatibilitu nebo různé HD edice. A MGS4 bude s největší pravděpodobností ten hlavní důvod, proč si Master Collection, případně jen samostatný titul, pořídit. 

Poslední mise

Solid Snake se vydává na svoji poslední misi. Odčinit odkaz Big Bosse a zastavit Liquid Ocelota i jeho ambiciózní plán na totální ovládnutí moderního bojiště a tajného společenství Patriots. Jenže Snakeovi dochází čas, jeho tělo prochází zrychleným stárnutím, a přestože geneticky vyšlechtěnému supervojákovi je lehce přes čtyřicet, v odraze v zrcadle vidí obličej starce, kterému táhne na sedmdesát a jeho tělo drží při životě koktejl nanostrojů spolu s futuristickým oblekem schopným měnit barvu podle prostředí. 

Jste-li ze slov výše jako Pepíček ve španělské vesnici a s taktickou špionážní akcí Hidea Kodžimy se setkáváte poprvé, Master Collection Vol. 2 upřímně není pro vás. Podle mě MGS4 nefunguje bez znalosti předchozích her a je vůbec otázkou, jestli byste u hraní vydrželi. Je to to jako dívat se na Návrat krále bez toho, abyste kdy zhlédli předchozí dva díly Pána prstenů.

Jde totiž o opus magnum, které uspokojivě uzavírá všechny otevřené dějové linky, zakončuje dekády osudů a odpovídá na otázky nastolené v předchozích dílech... velmi často formou filmečků. Pro mě, coby obrovského fanouška Metal Gearu, který hrál úplně všechny hry snad s výjimkou Twin Snakes, je návrat na bitevní pole v MGS4 totálně nostalgický úlet, u kterého jsem se upřímně dojal. Tou nejlepší zprávou je, že Guns of the Patriots nezestárly ani o den a kdybyste mi řekli, že jde o hru z konce minulé dekády, nerozporoval bych to. 

MGS4 vypadá a hraje se naprosto skvěle. Po všech stránkách jde o výpravnou, moderní akční hru se špičkovou cinematografií, geniálním scénářem, bravurním soundtrackem, zábavnou hratelností a úžasnými hereckými výkony. Z každého modelu a detailu jde vidět, že se na ničem nešetřilo. 

Kodžima ani tady neznal hranice a co mu přišlo jako dost „cool“ nápad, do hry prostě dostal. Sexy souboje s bossy, kamufláž, která mění barvu podle povrchu, nesmyslné množství zbraní, které můžete používat, spousta nástrojů, jak s bojištěm manipulovat a obelstít nepřítele... MGS4 samozřejmě není takové hřiště jako pozdější MGS5, vlastně v některých ohledech je kupodivu sevřenější než MGS3, nese s sebou ale v rámci pěti aktů definitivu. Je to poslední cesta hrdiny, o které víte, že Snakeovi happy end nepřinese.

Hře by se dalo hnidopišsky vytknout, že by filmečky potřebovaly sestříhat tak na polovinu. Že hlavně v úvodu doslova vteřiny hraní přerušují cutscény i na několik minut. Že spíše než plížení je tady často efektivnější se k cíli prostřílet. A že by mohlo ubýt „sekvencí s kulometnou věží“. Ale co, MGS4 je velkolepé vyvrcholení série, ikonický triumf hry jako média pro vyprávění příběhu, vizionářský epos, jehož myšlenky o digitální budoucnosti řízené AI rezonují dnes ještě víc než před osmnácti lety. 

Metal Gear Solid 4: Guns of the Patriots zkrátka patří k nejlepším hrám všech dob a čas jí nic nevzal. Na PS5 běží krásně v 60 FPS, kdy jsou modely parádně ostré. Mezi jednotlivými akty už nemusíte vyčkávat na instalaci dalších souborů a sledování pokuřujícího Snakea. V rámci archivace je trochu škoda, že se neportoval ani Metal Gear Online (obzvlášť, když u Peace Walkera multiplayer je). Důvodů, proč ale MGS4 hrát stále dokola a objevovat jeho maniakální smysl pro detail, easter eggy a skytá tajemství, najdete nepočítaně. Jde zkrátka o výborný a funkční port, jen nečekejte žádný nový obsah nebo funkce nad rámec pár extra kamufláží. 

Cena míru

Pokud si pořídíte MGS4 v rámci Master Collection Vol. 2 a nikoliv samostatně, čeká vás v balíku ještě několik libůstek, z nichž patrně další nejzásadnější je Metal Gear Solid: Peace Walker. Původní hra z roku 2010 vyšla na PSP, v kolekci dostáváme ale pozdější HD verzi z PS3, respektive Xboxu 360. 

Přestože šlo o hru na přenosnou konzoli od Sony, je Peace Walker po MGS5 asi nejvíce „hrou“ v pravém slova smyslu. Vedle plnění různorodých misí tady totiž máte na starost mateřskou základnu, ve které se staráte o dobro svých žoldáků a zkoumáte i vylepšujete zbraně.

Manažerská část, kterou možná znáte z Phatnom Pain, má původ právě tady a řeknu vám, že už tehdy byla nesmírná zábava unášet vojáky fultonovým zařízením. Nicméně tady už budete muset dělat při hraní na velké obrazovce jisté ústupky v očekávání kvality. 

Hra vypadá pořád na poměry handheldového titulu z roku 2010 velmi dobře, mně spíše vadilo opravdu prťavé prostředí. Mise jsou často slepencem miniaturních arén, čímž se obcházely tehdejší hardwarové limitace. Pokud ale chcete naprostý přehled o příběhu Metal Gearu, je i Peace Walker povinností, protože na jeho události do jisté míry navazuje a odkazuje právě MGS5, nemluvě o tom, že jde o kánonické pojivo ještě se třetím dílem. 

Osobně mám v plánu si Peace Walkera pořídit spíše na Switchi, protože myslím, že menší obrazovka trochu více odpustí. Hra slouží převážně jako testament o tom, že i na malé zařízení šlo vytvořit „velkou“ hru co se týče rozsahu, detailů a možností... A pak je tu taky znovuoživený multiplayer, kde se můžete vydat do misí s kamarády nebo proti nim. Jen pozor, Peace Walker nebude obsahovat crossplay, což je za mě pochybení, tak snad jeho absence případné plížení ve více lidech úplně nepohřbí. 

Duch retra

Třešničkou na dortu pro skutečné fajnšmekry je pak poslední dílek Master Collection Vol. 2 – Metal Gear: Ghost Babel, který v roce 2000 vyšel na Game Boy Color. Ruku nahoru, kdo jej tehdy hrál? Já se hlásím! 

Duchovní pokračování původních Metal Gearů z MSX sleduje Solida Snakea na vedlejší misi ve střední Africe, kde opět záhadná žoldácká skupina chřestí atomovými zbraněmi a obřím chodícím tankem.

Nemůžu úplně odpárat žitou zkušenost, takže pro mě je i Ghost Babel nostalgický trip. Obzvlášť fantastický 8bitový soundtrack je plný božských melodií. Výbornému špionážnímu thrilleru se silným příběhem vévodí fakt skvělí bossové a spousta extra obsahu po dohrání. 

Konami v portu na současné stroje dalo aspoň tu práci, že nabízí několik režimů zobrazení včetně CRT filtru, byť jako v každém jiném normálním emulátoru bych ocenil třeba přímé ukládání nejen přes Codec. 

Staré dobré hry

Vedle trojice her je součástí kolekce i sbírka scénářů, digitální soundtrack a rozsáhlá databáze o historii série, což jsou příjemné sběratelské bonusy. Největším tahákem, který naprosto obhajuje pořízení Master Collection Vol. 2, je ale rozhodně Metal Gear Solid 4: Guns of the Patriots. Ostatní hry jsou spíše takovou příjemnou třešničkou, u které se musím zamyslet, jestli Konami přece jen nemohlo přidat trochu víc. 

Když už nám dávají Peace Walkera, proč nepřihodili i Portable Ops? Když MGS4 završuje i příběh Raidena, mohli do Vol. 2 přidat třeba Metal Gear Rising: Revengeance... A kde mám ten Acid?! 

I proto se celá sbírka hodnotí velmi obtížně. MGS4 je bezesporu desítková hra, která rozhodně nezestárla tolik jako její hlavní hrdina. Osobně mi odehrání Ghost Babel udělalo obrovskou radost a musím Konami uznale zatleskat, že udělalo pro archivaci méně známých her velký kus práce. 

Na druhé straně se vždy dá udělat víc a od Metal Gear Solid: Master Collection Vol. 2 nečekejte víc než porty na současné konzole do 4K rozlišení a 60 snímků za sekundu. I v tom Peace Walkerovi zase zůstává logo HD edice a u Ghost Babel ponechali třeba popisky tlačítek z Game Boye. 

Já ale nemůžu dostatečně zdůraznit, jak jsem rád, že jsem si tyhle téměř ztracené klenoty mohl po tak dlouhé době opět zahrát a od Master Collection Vol. 2 odcházím mnohem spokojenější než od předchůdce.