Metal Gear Solid V: The Phantom Pain

Verdikt
95

Hideo Kodžima se loučí s téměř třicetiletou sérií nejlepším možným způsobem. Phantom Pain překvapuje i napíná, dojímá i trýzní, ale především neskutečně baví. Je vším, čím stealth hra v otevřeném světě může být a od hráčů očekává maximální nasazení a účast. Každému, koho hry jakýmkoliv způsobem oslovují, nelze než koupi doporučit. V případě, že jste sérií Metal Gear nepolíbeni, je záhodno si předem alespoň přečíst příběh předchozích dílů, aby byl váš zážitek opravdu stoprocentní.

Počítač

WindowsWindows

29,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$19,99PlayStation Store

PlayStation 3PlayStation 3

$19,99PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Xbox 360Xbox 360

Další informace

Výrobce: Konami
Vydání: 1. září 2015
Štítky: sci-fi, válečná, third person, stealth, otevřený svět, adventura, akční

Je konec. Právě se uzavřela další a zřejmě poslední kapitola ságy, kterou před 28 lety vytvořil Hideo Kodžima. Jde o dílo, jaké tu snad ještě nebylo. Všechno tu dává smysl, i ty nejmenší detaily a zdánlivě podivná designérská rozhodnutí. Kojima má totiž všechno naprosto suverénně pod kontrolou a v podobě The Phantom Pain servíruje nejlepší Metal Gear Solid všech dob.

Za počáteční přehnanou kritiku Phantom Pain snad mohlo očekávání, že pětka bude jakýsi Metal Gear Solid „tři a půl“, který nabídne stejnou hlavní postavu, stejné herní mechanismy a stejnou nálož zašmodrchaného a přepáleného techno-fantasy příběhu, který nám Kodžima bez milosti sype na hlavu. A byť se tak úvodní hodinka může tvářit, rázem přijde obrat o 180°a z MGS V se stane úplně nová hra, která posouvá hranice žánru ve všech směrech. A to je v současné situaci, kdy pokračování úspěšných sérií často vychází s odstupem jednoho roku a s minimálními změnami, něco vpravdě unikátního. Ale hezky popořadě.

Devět let v kómatu

Pokud jste v MGS sérii úplní nováčci, nemějte obavy. Vše je nastaveno tak, abyste postupem času neuvěřitelnou nálož nových informací v klidu zpracovali. A zatímco nováček se bude postupně seznamovat s novými postavami, veteráni série budou jásat nad každým známým jménem nebo popisem události. Revolver Ocelot, Huey Emmerich, Outer Heaven… Metal Gear Solid V úspěšně vyplňuje všechna prázdná místa ve skládačce celé ságy. Přesto není třeba, abyste předchozí díly znali.

Zahrát byste si však měli alespoň Metal Gear Solid V: Ground Zeroes, který slouží jako prolog páté hry. Pak totiž snáze pochopíte, proč legendární voják Snake (alias Big Boss) leží na počátku hry v nemocnici na Kypru, bez ruky a s ďábelsky vyhlížející střepinou v hlavě. Celý úvod je zcela lineární a vysvětluje, jak se světem nenáviděný a obávaný Snake snaží utéct před zásahovou jednotkou nemilosrdně likvidující vše živé. Už v ten moment asi odpadnou první hráči, kteří čekají realistickou stealth akci typu Splinter Cell. Obrovský plamenný plejtvák požírající helikoptéry, levitující dítě v plynové masce a hořící ďábel jsou však přesně ty elementy, které z Metal Gearu dělají unikátní zážitek.

Divokým Afghánistánem

Po úspěšném útěku se Snake dozvídá, že celá jeho armáda, pracně vybudovaná v MGS: Peace Walker, byla rozprášena a základna zničena (závěr Ground Zeroes). Je na čase posbírat staré známé, Ocelota a „Kaze“ Millera, a začít budovat znovu. A pomstít se. V ten moment se hra přepnula do režimu, ze kterého jsem byl v první chvíli poněkud rozčarovaný.

Metal Gear vás totiž vypustí do velmi rozlehlé oblasti v Afghánistánu a začne vás zásobovat zdánlivě obyčejnými misemi. Zachraň rukojmí, zabij generála, šlohni nepřátelský džíp. V ten moment šlápne příběh na brzdu. Nekonečné příběhové animace a hodinové rádiové hovory o tom, která zbraň má lépe vyřešenou pojistku, jsou minulostí. Snake/Big Boss navíc téměř nemluví a spíše rozvážně poslouchá, co mu říkají kolegové. Po dohrání hry to však konečně začne dávat smysl. Mimo jiné i z toho důvodu, že Kodžima tím vlastně říká: „Podívej, tohle je nový Metal Gear Solid, má nové možnosti, tak je prozkoumej a na chvíli zapomeň na příběh. Probudil ses z kómatu, musíš začít zlehka.“

Pátý díl zkrátka nelze plně docenit, dokud nespatříte úplný (tzn. druhý) konec. A ten fanoušky nejspíš nadchne ještě víc než závěr jakéhokoliv jiného dílu, protože se tu vyplní poslední bílé místo na mapě, na což čekali hráči skoro třicet let. Vše do sebe s uspokojujícím cvaknutím zapadne.

No Place to Hide(o)

Pátý díl dělá další významný krok k tomu, aby vás správně potrápil: v otevřeném prostředí není prakticky kam utéct, neexistuje žádný přechod do další oblasti, kde byste pronásledovatelům unikli. A spolehnout se nemůžete ani na krátkodobou paměť stráží, které by po vašem úprku tupě prohlásily „Hmm, asi se mi to zdálo“ a vrátily se ke svým původním hlídkovacím trasám. Nejlepší vlastností Metal Gear Solid V je, že za sebemenší chybu dostanete tvrdě přes prsty. Vojáci nejsou tupí droni chodící z bodu A do bodu B, ale jejich návyky se mohou v průběhu mise měnit. Dynamicky reagují na denní dobu či počasí a když s nimi začnete špásovat, naplno se projeví skvělá umělá inteligence, kterou je radost sledovat odněkud z bezpečného úkrytu.

Nejprve si budete připadat jak nahý v trní. Sice dostanete k ruce uspávací pistoli s tlumičem, ale doslova všechno hraje proti vám. Prostředí je neuvěřitelně komplexní a organické. Nejsou tady žádné na první pohled zřetelné úkryty, není tu neviditelná ručička, která by vás postrkávala ke správnému řešení mise. Nemáte jistotu, že vás v trávě nikdo neuvidí, netušíte, kde jsou nepřátelé schovaní a jaké jsou jejich hlídkovací trasy. Jste v tom sami a pravděpodobně to napoprvé, napodruhé i napotřetí fatálně zvořete. Musíte se smířit s vlastním selháním. A v tom je to kouzlo.

Tisíc a jeden postup

Zní to snad až kacířsky, ale tentokrát sliby vývojářů opravdu nebyly liché. Možností, jak více než 200 (!) misí dokončit, je nepočítaně. Navíc jsou jednotlivá řešení opravdu rozdílná a neomezují se na volbu, jestli jít zprava nebo zleva, potažmo se proplížit nebo nepřátele vystřílet. A samozřejmě vám nikdo ani náznakem neprozradí, co všechno můžete provést. Vše se navíc stupňuje tím, že veškeré vybavení vám nejprve musí váš tým vyzkoumat na základně. Rozhodně nepočítejte s tím, že byste na mise běhali hned od začátku s celým arzenálem. Ten si musíte hezky zasloužit.

Až oči přecházejí

Jednou z hlavních deviz celé série je samozřejmě důraz na filmový zážitek. Neznamená to ale uzamknutí hry na 30 fps. Hra jede pěkně na hladkých 60 snímků za vteřinu i za cenu toho, že majitelé konzolí musí oželet některé grafické vychytávky spojené především s nasvícením scény, například SSAO. I tak je ale na MGS V radost pohledět. Rozlehlé prašné afghánské pláně i vlhké africké pralesy jsou plné detailů, nejrůznějších zákoutí i rozsáhlých staveb. Užijete si jak běhání po dunách a přeskakování mezi skalními výběžky, tak i plížení v zeleném pralesním podrostu a dojde pochopitelně i na infiltraci budov. Vlastně si tak zopakujete postupy ze všech předchozích her v sérii.

Někde kolem čtrnácté mise se postupně začnou roztáčet i kola epického příběhu a občasná filmová sekvence je sladkou odměnou za dokončený úkol. Perfektně vymodelované postavy s uvěřitelnou mimikou a parádním dabingem, fantastická „dokumentární“ kamera a zásadní zvraty, to vše vám vývojáři naservírují se stejnou grácií a pozlátkem jako v předchozích dílech.

Kodžima opět mistrně balancuje na tenké hranici mezi realitou a fikcí, mezi opravdovými emocemi a patriotistickým patosem, mezi hrůzami války a přepáleným kýčem. A Kiefer Sutherland, který k velké nelibosti fanoušků nahradil Davida Haytera v roli Big Bosse, podává díky bohu výborný výkon.

Jsme Diamond Dogs

A je to. Hotovo. Vše je vysvětleno, osudy jsou zpečetěny a Hideo Kodžima se šibalsky usmívá. Téměř třicet let práce završil dílem, které může být právem považováno za jeho magnum opus. V každém ohledu je Phantom Pain dotažený prakticky k dokonalosti a hrdě ukazuje, jak má správně vypadat moderní stealth hra. Jak důležité nejen vytvořit iluzi volnosti, ale skutečně ji i hráčovi dát a nepodceňovat jeho inteligenci a schopnosti. Jedinou vadou na kráse tak zůstává poněkud utahaný začátek, který by vás však neměl odradit od hry, v níž můžete bez problémů strávit přes sto dvacet hodin. Odměna za přečkání pár slabších misí je neuvěřitelná.