Metal Gear Rising: Revengeance

Verdikt
83

Fanoušci Metal Gear série a náročných bojovek zároveň si budou chrochtat blahem, protože si zážitek prodlouží opakovaným hraním a s vysoce problémovou kamerou i zaplevelením soubojového systému řadou zbytečných doplňků se bez problémů vyrovnají. Hráči mimo fanouškovské kruhy mohou vzrušení mírnit, ale i pro ně hra skýtá poctivou dávku adrenalinové akce.

Počítač

WindowsWindows

19,99 €Steam

Mac OS XMac OS X

19,99 €Steam

Konzole

PlayStation 3PlayStation 3

$19,99PlayStation Store

Xbox 360Xbox 360

Další informace

Výrobce: Kojima Productions
Vydání: 19. února 2013
Štítky: sci-fi, bojovka, japonsko, third person, bojová, akční

„Milostný dopis fanouškům“ je jedna z mnoha floskulí, jaké herní kritici často užívají k jednoduché charakterizaci hry, kterou jim šéfredaktor hodil na stůj s jasným rozkazem „zrecenzuj to“. Snaží se tím říct, že jde o hru, která je bez výhrad střižená na tělo dost specifické skupině hráčů a objektivně v řadě aspektů chybuje, ale zároveň má něco, co ze všech těch chyb dělá pozitivní atributy. Jistě, jenom pro úzkou skupinu hráčů, ale právě v této výlučnosti spočívá pro fanoušky nezanedbatelné kouzlo a přitažlivost.

Kdo by si nepřipadal jako borec, když dobře ví, že jenom on a hrstka vyvolených dokáže pochopit hloubku soubojového systému, o elementárním porozumění bizarního příběhu ani nemluvě. Metal Gear Rising: Revengeance v je typická ukázka „milostného dopisu fanouškům“. Jen se hra sama nemůže v mnoha okamžicích rozhodnout, jestli cílí na fanoušky Metal Gear série, nebo příznivce bojovek ze stáje Platinum Games.

Revengeance se příběhově chytá tematiky z Metal Gear Solid 4, ale motiv snahy soukromých armád o proměně světa na jedno velké bojiště dovádí ad absurdum. Pokud jste měli už během MGS4 pocit, že Kojima začal brát silné halucinogeny, Revengeance vás posadí na zadek a následně rozesměje. Ústředním prvkem scénáře, který se jen hemží anti-hrdiny, co dokáží půl hodiny filosofovat nad nesmrtelností chrousta, je Raiden, nenáviděný hrdina dvojky, který si v Revengeance konečně uklidí bordel v kybernetickém mozku a vyjasní svůj postoj ke světu a vlastní minulosti.

Revengeance je po stránce příběhové služba fanouškům, která mimo jejich okruh nebude fungovat. Není to vyloženě negativum, je to fakt, který ale jasně vymezuje komu je hra určena, a komu není. Pokud chtěl Kojima udělat alternativní Metal Gear, pozval si skvělé řemeslníky. Z prezentace příběhu to lze vyčíst mezi řádky, kde jsou vidět typické postupy známé z her jako Vanquish či Bayonetta, ale nejvíce se to samozřejmě projevuje v té důležitější části hry, kde už jen nesledujete dění, ale aktivně se jej účastníte.

Revengeance nedosahuje propracovanosti a hloubky, kterou se pyšnila třeba jmenovaná Bayonetta. Vlastně v tomto ohledu Revengeance kloní hlavu i před nejnovějším Devil May Cry. Tolik prostoru ke kreativnímu rozmachu Platinum Games zkrátka neměli, protože to nebyl jejich vlastní projekt a byli pod zjevným dohledem. Přesto se dokázali se spojením typických Metal Gear prvků a vlastního osobitého přístupu ke zpracování akční hry vypořádat úctyhodně. A začali u nepřátel.

Kanonáda videí před vydáním hry se nebála prezentovat celou řadu bossáků, což se normálně nedělá. Revengeance si to však může dovolit, protože je to hra, kde budete čelit hlavně různě významným bossákům menšího i většího ražení. Samozřejmě, skutečných boss fightů, rozdělených dle stylu staré arkádové školy do několika stáží, je ve hře jenom pár. Každou chvíli na vás však vyskočí nepřítel či dva, který se bez jakýchkoli obav dá označit přinejhorším za mini bosse. Kosení řadových vojáků tak v Revengeance plní spíše roli relaxačního cvičení, potažmo vám ho tvůrci někdy naordinují, abyste neměli pocit, že Raiden je totální loser. On totiž není, jen to od vás vyžaduje nemalou porci šikovnosti, stoprocentního soustředění a talentu pro bojovky.

Odrážení útoků dodává jinak frenetickým bitkám taktickou rovinu, od níž se musíte odrazit, abyste našli své vlastní tempo. Než se naučíte podvědomě odrážení používat, budete hrát Revengeance jako amatéři, co drží poprvé v ruce konzolový ovladač. Bez problémů zmasakrujete pouze základní vojáčky, ale kolem jakéhokoli většího nepřítele budete bezradně pobíhat, mačkat všechno bez rozmyslu, nadávat na kameru a hlavně na tu debilní hru, že je příliš těžká, všechno je hrozně rychlé a vůbec se v ní nedá použít jakákoli taktika.

Naučte se ale odrážení útoků dokonale a rázem se vám otevře brána do světa úplně jiné hry. Hry s návykovým soubojovým rytmem, kde můžete pět i více minut řetězit útočné i obranné kreace v balet, kterému schází jediné – kompetentní kamera.

Blade mód spotřebovává modrou tekutinu, kterou Raiden vymlátí z nepřátel a může v něm na kousíčky rozsekat většinu volně se povalujících objektů v okolí, a samozřejmě i nepřátele. Při správném užití nepřítele načnete tradičními komby, načež se spustí blade mód, a když se vám povede strefit do vymezené oblasti, Raiden vytrhne nebohému nepříteli páteř (energetické jádro). Dobije si tím ukazatel pro užití blade módu a zdraví zároveň. Jde o techniku „zandatsu“, která tempo hry nezpomaluje, ale naopak příjemně strukturuje. Jakmile se naučíte používat blade mód, tradiční komba i odrážení útoků, a začnete je vázat do celých bloků, vystavíte se flexibilitě a zábavnosti soubojového systému Revengeance v plné míře.

V několika chvílích se hodí, že Raiden může (třeba s pomocí klasické kartonové krabice) nepřátele jednoho po druhém neslyšně sejmout, ale do konceptu hry to nezapadá. Buď měli tvůrci využít zmíněné doplňkové prvky v mnohem větší míře a povýšit je tím na regulérní mechaniky, nebo je po zralé úvaze vyhodit.

Přítomnost těchto drobností vás občas zaskočí, ale zážitek ze hry nezkazí. Některé z nich navíc fungují velice dobře – poskytují hraní bonusovou hloubku, pokud o ni stojíte. Kupříkladu odsekávání specificky určených částí těl protivníků (levá ruka apod.) v blade módu vám zajistí bonusové body na nákup zdraví, oblečků nebo bojových technik.

Člověk, který byl schopen se docela úspěšně prosekat třeba God of War: Ascension, ale Vanquish, Bayonettu nebo Devil May Cry nezná, se na Revengeance doslova naštve už po hodince maximálně dvou. Budou ho bolet ruce z urputného mačkání tlačítek v dobré víře, že to bude stačit. Že by se měl zdejší soubojový systém učit, ale skutečně učit, s tím si na takového hráče nepřijdete. Na rozdíl od fanouška, která si přesně tohle přeje.

Na nejvyšší obtížnost si na Revengeance připravte minimálně třináct hodin a silné nervy. Tam už se platí za sebemenší chybu a navrch se budete muset vyrovnat s kamerou. Revengeance možná šetří grafickými cingrlátky a zejména lokace poněkud nudí svou šedokovovou stylizací, ale hra v tomto ohledu nikdy nezachází pod současných konzolový standard a navíc je svižná. Setsakramentsky svižná, což je u bojovky podmínka, přes kterou nejede vlak.

Plynulost samotné akce je tedy zajištěná, ale bohužel nejde ruku v ruce s odpovídající kamerou. Až příliš často se Raiden při svých kreacích octne mimo obraz, a namísto abyste jej dále navigovali v akčním baletu, budete ho nejdříve muset dostat zpět do obrazu. Naučíte se s tím žít a pracovat, a kupříkladu v boji proti menšímu množství nepřátel žádnou nepříjemnost nepocítíte. Jakmile vás ale obklopí větší hlouček vašich budoucích obětí, začne se zpomalená kamera plést do cesty vaší bojové zručnosti.

Abyste se s tímto smířili, to už musíte být opravdoví fanoušci. Jste-li, právě pro vás je ale Metal Gear Rising: Revengeance určena. Je to hodně osobní a milostný dopis nejenom od Platinum Games, ale i od Kojima Productions, který si budete k hrudi tisknout mnoho příjemně strávených hodin.