Men of War: Assault Squad 2 - Cold War

Historický mišmaš

Vcelku nás překvapil fakt, že namísto DLC k poslednímu počinu Call to Arms se autoři rozhodli vyždímat ještě nějaký ten dukát z klasických Men of War, a to v podobě samostatné expanze, tentokrát zasazené do blíže neurčeného období po druhé světové válce.

A hned na nás vykukuje první neduh. Autoři si nedali vůbec žádnou práci hru nějak uvést a zasadit, takže si musíte sami vycucat z prstu, kde a kdy se vlastně válčí. Z dostupné techniky nám zatím vychází období mezi korejskou a vietnamskou válkou, ale nalezneme zde houfně i pěchotu vyzbrojenou puškami M1 Garand či SVT-40, tedy velmi ranou výzbrojí z počátku druhé světové.

Ještě nedávno mezi těžkou technikou figuroval také M4E4, tedy model Shermana s krátkou 75mm hlavní, který americká armáda příliš nevyužila (opraveno patchem). To, že zde není určeno, kdy má k této přímé konvenční konfrontaci mezi silami NATO a Varšavské smlouvy (čti USA vs. SSSR) dojít, autorům evidentně slouží i jako jakési alibi k hojnému využití přeskinovaných modelů jednotek z předchozích rozšíření MoW. 

Hra je primárně určena multiplayerovému hraní, protože singleplayer je zde ohlodán téměř na kost, ne nepodobně jako třeba u první Steel Division. Ta však měla k dobru alespoň historické a vcelku záživné minikampaně a k tomu nějaký ten tutoriál – a toho se zde nedočkáte. Jediné informace k prozkoumání herních mechanik se dozvíte maximálně tak z tipů nahrávacích obrazovek. Nově příchozí ostrouhají a budou si muset toto neintuitivní herní peklo pěkně oddřít, přičemž jim nejspíše velmi brzy dojde trpělivost.

Rádoby kampaň

Co se herních módů týče, nabídka je chabá. Prvně tu je cosi, co si autoři dovolují nazývat dynamickou kampaní, což však není nic jiného než jakýsi turnaj mezi vámi a AI rozprostřený na pětici map, protože více jich hra nemá. K tomu mapa navozující pocit, že se válka odehrává kdesi na severu Evropy, avšak prosta jakéhokoli narativu.

Hra se také snaží emulovat karetní systém z Wargame a Steel Division, ale dělá to velmi rudimentárně a nezáživně. I zde je možnost naklikat si jednotky do jednotlivých balíčků odpovídajících fázím. Každá má svůj maximální počet bodů a je jen na vás, co si tam poskládáte. Jednotky, co přežijí střet, získávají zkušenosti… a to je vše, co ke kampani říct. Ani skvělá, ani hrozná.

Další možností je samostatný offline/online skirmish na jedné z oněch 5 map, které, ač poměrně různorodé, působí spíš jako nabídka předběžného přístupu než odladěné, hotové hry. Je ale pravda, že Cold War nabízí aspoň hardcore mód, kde zmizí ukazatele zdraví jednotek a automaticky je užita fog of war, kterou je ovšem dobré minimálně na jedno hraní vypnout.

Důvodem je možnost si prohlédnout způsob, jakým se chová naprosto mizerná umělá inteligence. Její obtížnost je definována pouze početní převahou, o nějaké chytrosti se takřka nedá mluvit. Při vypnutí fog of war si tak můžete krásně prohlédnout ten (ne)poměr nepřátel vygenerovaných proti vám.

Nepřítel se nezmůže na nic jiného než na frontální vlnové útoky proti vaší početně oslabené skupině. Na vyšších obtížnostech hra více než cokoli jiného připomíná špatně vybalancovaný tower defense. Jinak je každá bitva proti AI je v podstatě identická. Tomu napomáhá i téměř zrcadlová výzbroj obou stran – ať už má protivník v arzenálu cokoliv, vy máte k dispozici něco podobného. Americké lehké tanky mají svou obdobu v podobě BMP, zatímco třeba proti Pattonovi Rusové nasadí T-55.

Stupidní konzervy

Když už je řeč o obrněných vozidlech, hned si povězme o dalším nešvaru téhle nepovedené hry. Efektivní dostřel a průraznost jsou značně sníženy kvůli malé velikosti map, takže se bavíme přestřelkách na vzdálenost nižší 200 m, což je ještě pochopitelné, když uvážíme, že mapy mají rozlohou mnohem blíže k takové Company of Heroes než Wargame.

Co je už ale méně pochopitelné, je pozorovat, kterak má M-48 se svým 90 či 105mm vysoce průrazným kanónem častokrát problém se vypořádat nejen s obstarožním T-34, ale také s obyčejným BMP, a to často i střelou do bočního pancíře.

Ono je vůbec komické sledovat ty vlny tupých panáků, jak se valí vstříc jisté smrti do deště kulek a explozí, zatímco se snažíte těžkým tankem neúspěšně z relativní blízkosti odpálit lehký tank či obojživelník. A ještě o něco legračnější je, že se tu a tam z klubka panáků vymotá jeden borec s RPG a dobře mířenou střelou vám tank jedním či dvěma zásahy spolehlivě zruší. Ha ha.

Ani umělá inteligence vašich vlastních jednotek totiž není žádná sláva. Mnohdy tank jen tupě sedí a nechá okolo sebe probíhat pěchotu, aniž by se ji uráčil osolit palubním kulometem, dokud mu k tomu laskavě nedáte specifický příkaz. A když už před tank náhodou poklekne nepřátelský voják s AT, posádka vesele dál pálí po jeho kamarádech s puštičkami a pistolkami, protože jaksi není schopná automaticky zaznamenat a zlikvidovat tu největší okamžitou hrozbu.

Hlavně všechno při starém

Hemžení na obrazovce nepomáhá ani zastaralé a totálně neintuitivní uživatelské rozhraní. To, co skvěle fungovalo u klasických Men of War, kde jste měli na starosti zpravidla menší oddíly jednotek, tady zcela krachuje. Hra vám dokonce neumožní ani takové samozřejmosti jako si jednotlivá nasazená družstva uložit pod číselné zkratky či zadávání pohybu po minimapě.

Zároveň zde chybí možnost zapauzování hry, což je naprosto trestuhodná nedbalost, a to nemluvíme o nějakých vymoženostech typu hru zapauzovat a rozdat příkazy – vy ji vážně nemůžete ani stopnout, prohlédnout si bojiště a pořádně se nad situací zamyslet. Bitvy někdy zaberou i více jak půl hodiny a jedinou možností, jak hru přerušit, je z bitvy vyskočit – a tím ji logicky prohrát.

Typy skirmishů jsou taky jen dva: Buď klasické zabírání a držení klíčového opěrného bodu na mapě, anebo zničení co největšího množství nepřátel či zabrání oponentova výchozího bodu posil. Nic moc, co si budeme povídat.

Přešlap

A tak zdaleka nejlepším prvkem hry je oblíbená možnost ujmout se manuálního řízení vozidla, třebaže jen klasicky z pohledu třetí osoby. To si asi nejvíc užijete při pilotování útočné helikoptéry, která umí rozpoutat totální peklo, dokud má munici. Bohužel pathfinding taky není úplné terno, a tak se vám tu a tam stane, že zavadíte o strom anebo, což je úplně nejlepší, to váš Chinook narvaný paragány prostě napere do telegrafního sloupu či při přistání zavadí o plot a teatrálně exploduje i s celou posádkou. Samozřejmě i přesto, že je okolo dost volného otevřeného prostoru ke komfortnímu přistání.

Ke cti autorům je třeba přičíst solidní zvukovou stránku či přítomnost editoru, ale to prostě nestačí – ani na samostatné DLC. Cold War je více než čímkoli jiným jen přežvýkaným a nefunkčním kočkopsem, který se snažící vytáhnout nemalý peníz (20 eur!) z kapes fanoušků série. Dokonce i hlasy panáků jsou částečně vykradené z druhoválečného originálu („Za rodiny!“ či „For Uncle Sam!“).

Digitalmindsoft se tentokrát příliš nepředvedli, a tak nezbývá než doufat, že Cold War rychle upadne v zapomnění a tvůrci se vrátí k mnohem zajímavějšímu konceptu načatému v Call to Arms, protože pokud má série nějakou budoucnost, rýsuje se nejspíš právě tam.