MediEvil

Škarohlídi mohou nad recyklováním zaprášených děl a značek mávnout opovržlivě rukou, jak ale dokazují skvělá prodejní čísla, víceméně v každém konzolistovi je kus nostalgika a značky jako Crash Bandicoot nebo Spyro budou hráče zajímat vždycky. Zásadní otázkou ovšem je, v jakém stavu staronovou hru do světa posíláte.

Pojmy jako remake či remaster už dneska šermuje kdekdo a kolikrát se podoba výsledného produktu od proklamovaných tvrzení odchyluje. Vždy je třeba si zodpovědět otázku: Přizpůsobili autoři videohru potřebám současného hráče a upravili herní procesy a mechaniky tak, aby vyhovovaly konci druhé dekády jednadvacátého století? Nebo jen přes zaprášeného staříka hodili nový kabátek a jinak máte tu čest s nachlup stejnou videohrou jako kdysi?

MediEvil odpovídá jednoznačně za B. Přináší víceméně totéž, co jste hráli tehdy. Je to dobře, nebo špatně? Jak v čem.

Hravost až na kost

Sir Daniel Fortesque je sice už trochu mrtvý, to mu však pranic neubírá na nonšalantnosti. Když navíc okolo řádí zlý čaroděj Znarok, kostlivému hrdinovi nezbývá než vyrazit do boje a zachránit celé království. Potěší rozhodně roztomilá stylizace, která nápadně připomíná poetiku animovaných filmů Tima Burtona, ať už jde o Ukradené Vánoce, nebo mnohem později uvedenou Mrtvou nevěstu.

Ačkoliv se tak na první pohled klidně může zdát, MediEvil vůbec není titulem pro děti či nezkušené hráče. Nenechte se zmást pohádkovými motivy, odlehčeným příběhem či vtipnými momenty. Když přijde na gameplay, jde o poměrně tuhou pařbu, kde i zkušený herní matador bude mít občas chuť prohodit ovladač televizí. Otázkou je, nakolik to bude přirozenou obtížností hry a nakolik jejími objektivními neduhy.

Byť samozřejmě při generačním skoku z jedničky na čtyřku muselo dojít ke grafickým úpravám a patřičnému přeleštění obrazové stránky věci, čistě herně dostáváte do ruky úplně stejný MediEvil, jaký měli stařešinové možnost hrát na prvním z rodu PlayStationů. Se všemi opruzy a zápory, které tahle skutečnost přináší.

Pokročilý věk je znát třeba na soubojovém systému, který je poměrně jednotvárný a po pár desítkách minut vás může lehce omrzet. Zároveň není tak intenzivně vtahující jako třeba ten z prvního God of War, kde legendární ohnivé čepele mají i po letech své kouzlo. Nic takového tady není a trochu sofistikovanější možnosti, jak nepřátele zmastit, by určitě bodly.

Hra na vás na druhou stranu díky zachování původních mechanismů občas dýchne něčím dnes už málo vídaným. Na vás pak už je, zda to budete vnímat jako pozitivní aspekt. Typickým příkladem je téměř nulová tolerance k chybám – checkpointy tu nehledejte a každé zhynutí znamená návrat na samotný začátek mise.

Ty sice nejsou natolik obsáhlé, abyste kvůli tomu museli skákat z okna, přesto jde v dnešní době, kdy se ve většině mainstreamových akcí hra ukládá každé dvě minuty a zemřít díky neustálému obnovování health baru skoro nejde, o netypický jev. Jestli to vezmete jako osvěžující retro, nebo prehistorickou otravnost, to už necháme na vás.

Ach, ta kamera

Nutnost začít level od začátku si párkrát za hru zažije každý hráč, i ti nejzkušenější. Otázkou ale je, kolikrát to bude nedostatkem skillu a kdy si z vás naopak hra udělá dobrý den svými vlastními nedostatky.

Číslem jedna mezi důvody, proč MediEvil v krámě nechat v poličce, je jednoznačně kamera. Ta mnohdy připomíná zmateného opilce vracejícího se z flámu a její nečekané manévry během soubojů s nepřáteli či během skákání přes překážky, kdy právě kvůli kamerovým nedokonalostem skok na jistotu nepochopitelně skončí pádem do propasti, opravdu nepotěší. Pár takových kiksů v řadě a rozněžněný nostalgik užívající si krásnou hudbu a pohádkově ujetý příběh bude tentam, nahrazený maniakem s výrazem Davida Hovorky, když se mu povede vzdušný souboj.

Každé zboží nicméně má svého kupce. Pro koho je tahle videohra vlastně určená? Pro hráče původního MediEvilu, kteří si chtějí zavzpomínat na jeden z nejoblíbenějších titulů první konzolové generace PlayStationu? Zcela jistě, vaše kopie na vás už čeká. Ale co dnešní hráči zmlsaní Spider-Manem a dalšími hity? Mají důvod sahat po něčem, co z hlediska herních postupů a celkové rozmanitosti gameplaye zdaleka neodpovídá dnešnímu standardu?

Toť otázka. Svým způsobem může být právě určitá nepřívětivost, kterou MediEvil přináší, něčím, co hráče zaujme. Hra totiž právě díky zachování původních principů nepřináší generický zážitek typický pro současné hry – přenese vás do devadesátek se vším všudy, s veškerou s tím spojenou krutostí. 

Pak tu ale samozřejmě bude velká skupina hráčů, kteří se jen budou chtít pobavit a své hodiny hraní si maximálně užít, aniž by u toho trpěli, a tady už je otázka, zda tuto úlohu lépe neplní jiné tituly. Pokud se budeme bavit o dalších předělávkách z dob minulých, Crash i dráček Spyro nabízejí o fous lepší zábavu i hratelnost a navíc mnohdy za stejné peníze dostanete v balíčku i více než jen jedinou hru.

Pokud se budeme pohybovat ve hrách na pomezí akce a plošinovky, o stupeň kvalitnější je i Ratchet and Clank a otázkou je, zda by právě skutečný remake, tedy předělání hry pro potřeby současného hráče, nezvýšil atraktivitu MediEvilu pro masy. Při elegantním zachování původní atmosféry by určitě šlo do hry sáhnout tak, aby se více blížila současné konkurenci. Ale dalo by to o hodně víc práce.

Jakkoliv tak možná výše napsané řádky nevypadají, MediEvil rozhodně není špatná hra. Dá se s ní prožít parádní víkend, kdy si plnými doušky užijete ujetý příběh i odlehčenou zábavu, pomlátíte pár padouchů a vyřešíte několik solidních hádanek. Na druhou stranu kvůli neduhům v hratelnosti nejde o hru, ke které byste se opakovaně vraceli – leda byste byli ultra fanda původní ságy.