Medieval Dynasty

Verdikt
80

Od nuzného trhana až k velkomožnému pánu? Všechno je možné! Medieval Dynasty potěší každého, kdo si chce užít trochu svobodného budování a života na překrásném venkově. Tuhle skvělou žánrovku nejde nedoporučit.

Počítač

WindowsWindows

Steam

Další informace

Výrobce: Render Cube
Vydání: 23. září 2021
Štítky: budovatelská, first person, středověk, survival, rpg, simulace

Vyhnanství. V ruksaku pár pečených placek, kus sušeného masa a jinak nic. Přede mnou údolí, které se má stát mým novým útočištěm a jednou, bude-li přát štěstí, třeba i domovem.

Úděl je to na jednu stranu smutný a nejistý, ale při pohledu na luka v jednom květu, malebné obzory v jiskřivé zeleni a břehy řeky lemované lesy, v nichž se prohání zvěř, nepropadám zoufalství. Naděje neumírá. Opřu se na chvíli o javor, větve se pohupují v jarním vánku a něžně šumí nad hlavou. Bude to perný úděl, ale zdá se, že pro nový domov by se dalo najít i daleko horší místo.

Jak a proč jsem se uprostřed neznámého hvozdu vlastně vzal, by jistě stálo za zamyšlení, ale na filozofii o smyslu existence a křivolakosti životní stezky momentálně není čas. Struny prvních houslí totiž zní úplně jinými prioritami – v první řadě nepadnout mrtvý hlady nebo žízní. A kdybych ještě k tomu třeba měl kde spát, taky bych se nezlobil. Počáteční úkol je jasný: Usadit se.

Na zelené louce

Trvalo to skoro celé jaro. Údolí jsem prošel od jednoho konce na druhý a hledal přesně to zákoutí, kde se bude mé jednou-jistě-slavné sídlo obzvlášť vyjímat. Před žízní jsem byl v bezpečí – pil jsem vodu z potoků, protože máme přeci jenom středověk a nehrozí, že dopadnu jak ryba v Bečvě. Jenže placky i maso posloužily účelu, žaludek se začal ozývat, měšec zel prázdnotou a obchodníkům, jejichž jídlo jsem si zkrátka a dobře nemohl dovolit, na mém osudu záleželo zhruba jako vesničanovi na dentální hygieně.

Zkusil jsem z nedaleké břízy urvat pár větví, posbírat pár kamenů, přidat několik pampelišek a tento oslnivý poklad vesnického idiota zpeněžit, abych si mohl koupit alespoň chleba. Nepříliš překvapivě se na mě dívali, jak kdybych spadl z višně. Právem, přiznávám – vskutku to nebyl obchodní záměr z nejchytřejších. Za utržený půlměďák jsem si pořád nemohl koupit ani ubohou hrušku, a to už z břicha dunělo hromové crescendo.

„Hyn sa hukáže,“ zvolal jsem vzdor Lomikarově nepřítomnosti a naboso vyklusal zpátky do lesa, odhodlaný sníst první věc, kterou uvidím. Po mírném přiotrávení nejbližší nazdařbůh sebranou houbou následovalo zjištění, že ačkoliv srnku po svých opravdu nepředběhnu, králík zas tak rychlý není. A i když se umlácení nešťastného hlodavce holýma rukama nedá považovat za zrovna důstojnou loveckou techniku, katastrofa byla na okamžik zažehnána a večer u táboráku pro jednou provoněla pečínka.

A pak to přišlo. Při cestě do jižních hor jsem spatřil smaragdovou rovinku u potoka uprostřed lesů a bylo jasno. Tady budu bydlet! Radost ale vzápětí vystřídalo zděšení, když jsem zjistil, že můj budoucí domov už nájemníka má – na louce si hovělo divoké prase.

On divočák není zrovna smrtelně nebezpečný soupeř a v pohodě ho zaženete i klackem, jenže to já v tu dobu ještě nevěděl, a louku tak stejně dobře mohla střežit stohlavá saň. Pokus o přátelské soužití a první kapitolu slovanské Knihy džunglí skončil tragickým nezdarem – když jsem začal nenápadně připravovat základy chýše, doufaje, že mě zvíře nechá být, kanec dal jasně najevo, že se opravdu dělit nehodlá a má slavná dynastie okamžitě skončila s klektákem v hlavě.

Uznal jsem potupnou porážku a nakonec se usídlil o kus vedle, což už zlovolný kňour dokázal překousnout. Pár klád z nedalekého smrku, co padl pod urputným náporem neumělé kamenné sekery, proutěné stěny z klacků, slaměná střecha – žádný slovutný palác, ale konečně bylo kde složit kosti. 

Osvěžen zaslouženým spánkem jsem byl připraven vykonat mstu za předchozí příkoří. Po zuby ozbrojen několika naostřenými větvemi jsem se na překvapeného kance snesl shůry skokem z šutru jak nemytý anděl zloby. Jedno kopí v boku, druhé v krku, prase se kácí k zemi a imaginární trubadúři pějí ódy k nebesům. Jsem Radomir a tohle je moje louka!

Království za hnůj

Nejen masakrem okolní fauny je živ středověký osadník. Další krok byl jasný – bude potřeba si ku své vůli podřídit samotnou zem a zajistit si zeleninu a obilí. Zprvu se to zdálo jako snadný úkol: Pár kožešin jsem ve městě směnil za semínka zelí a mrkve, za chatrčí vykolíkoval záhon, dřevěnou motykou otočil drny a... zůstal nad nimi stát se semeny v ruce, jak kdybych se ohlédl na planoucí Sodomu, odmítaje je upustit. Ach bože, pole je nejdřív potřeba pohnojit!

A to byl průšvih jak vrata od stodoly, protože byl večer posledního jarního dne, a aby v létě něco vyrostlo, musí se logicky stihnout na jaře zasít. Následoval krkolomný sprint zpátky do města, honička se smečkou vlků, kterou jsem neměl čas opatrně obcházet, skřípění zubů nad poetickou potupností situace, když jsem poslední našetřené mince vyměnil doslova za hromadu výkalů, a klus zpátky k políčku s vypětím všech sil. A přišla další zrada.

Ještě že jsem zmínil tu stodolu. Ono použitelné hnojivo je totiž z hnoje jako takového potřeba nejdřív vyrobit. Ano, správně, ve stodole. Kterou jsem samozřejmě neměl. A tak jsem v noci zůstal stát u rozrytých drnů, batoh plný trusu, a se slzami na krajíčku zamával jaru na rozloučenou. Přišlo léto a nevyrostlo nic – však také nemělo co. No co, tak budu až do podzimu o hladu. Taky plán.

Hned zkraje prosluněného období jsem naštěstí narazil na stádo vysoké, které po několika dobře mířených hodech oštěpem posloužilo za potravu, a fiasko s nebohým králíkem se tak nemuselo opakovat. Z klád jsem konečně stloukl stodolu, pohnojil, zasadil ono prokleté zelí a poprvé cítil, že mám trochu pevnější půdu pod nohama. Bude co jíst!

Netrvalo dlouho, lesy se oděly do plamenných barev a otěže přebral podzim. Provizorní sýpka skryla mou první skromnou úrodu složenou výhradně ze zelí, přebytečná semínka jsem prodal, koupil pšenici, rozšířil pole o pár metrů a zasadil druhou plodinu. Takhle začíná agrární impérium!

V euforickém transu z rytí do země se mi nicméně z mysli vytratila jedna nepodstatná drobnost, se kterou jsem byl svižně seznámen spolu s rozverným tancem první sněhové vločky.

Zima je nádherná. Krajina se zahalí do běloskvoucího sametu, bílé smrky vypadají jak z pohádky a jeden čarokrásný a lákavě tajemný výhled předhání druhý v tom, jak moc by si zasloužil zarámovat a vystavit. Jenže v zimě je také jaksi... příšerná zima. Což je skutečnost, která vesničana s bosýma nohama a v plátěné haleně silné jak papír neuvádí zrovna do stavu nezřízené radosti.

Přežívat první vánici byla učiněná strast. Do města nebyla šance doběhnout, po cestě bych umrzl. A i kdyby se to nějakým zázrakem povedlo, stejně bych si oblečení ani omylem nemohl dovolit, jelikož všechny prostředky trapně padly na hnůj. A abych si ušil vlastní, na to ještě nebylo potřebné zázemí. Nezbývalo než se krčit u ohně v žalostně profukující chýši, poslouchat skučení vichru, čekat a doufat. K snídani bylo zelí. K obědu bylo zelí. K večeři... přesně tak.

První sousedka

S přesvědčením, že by snad bylo lepší vyhladovět než někdy v životě pozřít další sousto zelí, jsem stanul na začátku druhého roku. Tohle se nesmí opakovat! Je potřeba rozšířit zázemí, zapustit kořeny pevněji a opanovat přírodu. Ale ještě lepší by bylo, kdybych na to nebyl sám.

Ve městě jsem si vyhlédl bezprizorní slečnu, která vysedávala u táboráku a evidentně neměla kam jít. Přistoupil k ní s šarmem sobě vlastním a... ona se se mnou odmítla bavit. Prý že trochu toho smradu snese, ale co je moc, to je moc. Pche!

Na druhou stranu, pravda, nutno připustit, že jsem se přeci jen nemyl zhruba rok a čtvrt, takže mě nejspíš vážně muselo být cítit dřív než vidět. Osada naštěstí stála příhodně hned u řeky, která s odérem schopným proříznout kovový plát učinila rychlý proces a já se mohl k perspektivní adeptce vrátit jako správný středověký švihák.

Dívka nakonec souhlasila, že přijde do mé osady. Plán byl jasný – bude bydlet se mnou, v chatrči je místa dost, zastane nějakou práci a o zábavu na večer bude taky postaráno.

Jasně, že ani omylem. Cizí dáma se do domu jen tak nepřistěhuje, místo toho stojí u pole, ruce v bok, poklepává nohou a se zdviženým obočím se zajímá, jestli jí jako hodlám zajistit nějaké bydlení a zda jsem si jistý, jestli se jedné chatrči uprostřed ničeho opravdu dá říkat osada.

Ach, osude! Sekeru v pěst a honem na stromy, než si to má jediná obyvatelka zase rozmyslí a odejde pryč. Vytočená už byla solidně, to ne že ne, ale nakonec jsem stihl postavit druhou chýši, než jí trpělivost došla úplně. No co, tak budu mít alespoň sousedku. O pole se určitě postará stejně dobře.

Kvočny a vepři

Šlo to jak po másle. Zvětšit pole, aby uživilo rostoucí populaci, postavit domy, zajistit vodu a dát práci. Brzy už mi klády nosil vlastní dřevorubec, v kuchyni se otáčela kuchařka zoufající si pod náporem čím dál tím objemnějších sklizní zelí, lovci dodávali maso i kůže a první řemeslník vyřezával dřevěné misky, protože zelná polévka se z dlaní konzumuje přeci jen poměrně nesnadno.

Část okolních stromů musela ustoupit rozšiřujícímu se sídlu, otevřel se krásný výhled na křivolaký potok a vesnička se takřka sama, organicky a přirozeně rozrůstala. Tady bylo potřeba pár nových domů, támhle se hodilo skladiště nebo dílna, tu sýpka, tam chajda pro sběrače rákosu. Najednou jsem se mohl projít několika uličkami, a dokonce něčím, co připomínalo malinkou náves.

Posadit se a pozorovat vesničany, jak žijí v osadě, kterou jsem jim připravil, jak chodí do práce a večer posedávají a klábosí, bylo už v téhle chvíli nesmírně uspokojivé. Nešlo to ale dělat dlouho. Přišla jiná priorita: Uzrálo zelí.

Jelikož jsem s vyšinutým smíchem sel jak nezavřený, byla úroda zelí tak maniakálně přehnaná, že jsem část polévek dokonce musel prodat, jelikož by je můj skromný kolektiv zkrátka nestihl sníst dřív, než by se zkazily. To vyneslo poměrně slušný obnos, který umožnil podniknout další krok – proměnit farmu ve statek.

Pár staveb už jsem měl v rukách, kurník byl dílem okamžiku. Sehnat do něj osazenstvo už ale bylo horší, protože z cen drůbeže se mi ve městě protočily panenky. Nešlo jinak, polévkový poklad padl za vlast ve prospěch dvou slepic.

Koupil jsem slepici a kohouta, přičemž plán byl samozřejmě jasný – dle zákonů přírody by dva jedinci příhodného pohlaví měli stačit na to, aby vyrobili větší množství slepic. Jenže ono se jim zatraceně nechtělo a snad několik let jsem měl výnos majestátního jednoho vejce denně od jedné kvočny, z čehož se, vysoce překvapivě, rozrůstající vesnička moc nenají. Nakonec si drůbeží pár dal říct a rozmnožil se, ale trvalo to jak zprovoznit tunel pod Prahou.

Vepříky jsem si mohl dovolit až po další úrodě, a ačkoliv ani jim se nejdřív bůhvíproč moc nechtělo vyrábět selata, alespoň tvořit hnůj jim nečinilo sebemenší problém. Sláva nazdar, konečně jsem mohl přestat potupně utrácet za cizí trus!

Populační expanze

Kdo nicméně rozhodně nepotřeboval pobízet k množení, byli samotní osadníci. Rok se s rokem sešel a kam se člověk podíval, tam vesničanka v naději. Což samozřejmě pro práceschopnost populace nevěstilo nic dobrého. Následoval zhruba o tisíc let nadčasový povzdech: „Ach jo, proč já nenajímal jenom samý chlapy?“

Jenže ona by tahle korporátní kultura stejně neměla šanci. Středověká ves není úplně progresivní místo a dva pánové či dvě dámy spolu bydlet zkrátka odmítají, jenže stavět domy není brnkačka, obzvlášť pokud chcete, aby za něco stály, a kapacita je omezená. V zájmu využití dostupného místa je tudíž prostě potřeba k sobě párovat slečny a mládence. Jenže pak už jim neporučíte a chasníci mají libido schopné probourat betonovou zeď.

Jeden by čekal, že na to po šestnácti hodinách šichty na poli snad ani nebudou mít náladu. Ale chyba lávky, středověký člověk je očividně houževnatý a nezlomný a něco tak přízemního, jako je otrocká dřina od nevidím do nevidím, ho ani v nejmenším nemůže zastavit, aby si večer nedopřál trochu toho špásu. A pak to podle toho vypadá.

Stalo se přesně to, čeho jsem se děsil. Kuchyň najednou zela prázdnotou, nikdo nevyráběl nástroje a pole jsem si taky musel okopat sám. Což nebyla žádná sranda vzhledem k tomu, že v tuhle chvíli už se u vesničky rozkládaly pořádné lány. Snaha všechno obstarat vlastnoručně ale byla beztak marná, na to zkrátka nebyl den dost dlouhý.

Do toho se ještě navíc začaly ozývat nespokojené hlasy, protože jsem pomohl panu králi, který se chystal na lov v okolních lesích a potřeboval je zbavit vlků, aby byla jeho družina v bezpečí. Jak jsem měl vědět, že prostý lid nemá panovníka v lásce a posluhováním si v jejich očích nepomůžu?

Ano, jistě, napadnout mě to mohlo – když se vladař jmenuje Herman Krutý, tak nějak to napovídá, že jeho nejoblíbenější činnost s největší pravděpodobností nebude hra na loutnu a hlazení koťátek, ale ten přídomek přeci mohla být jen nadsázka! Inu, zřejmě nebyla.

A to ani nezmiňuji jednu mladou dámu, která se z mateřské vrátila do práce, odnesla všeho všudy asi tak dvě a půl vědra vody a o den později byla zas těhotná. Jsem do hloubi duše přesvědčený, že to udělala naprosto schválně a doma se mi pak s mužem smáli.

Chtě nechtě jsem se musel uchýlit k řešení, jemuž jsem se plánoval ještě chvíli vyhnout – další rozšíření polí, stavba nových domů a nábor osadníků, aby měl kdo zaskočit za novopečené rodičky. 

Město, jehož sláva hvězd se dotýká

Nechtělo se mi do toho, protože jsem se bál, že až děti trochu povyrostou a maminky se vrátí do práce, najednou budu mít na krku mraky strávníků, pro než nebudu mít práci. Tahle obava se ale ukázala jako zcela lichá, protože příležitostí bylo vždycky dost.

Jeden pečoval o husy, další o ovce a kozy, třetí obstarával kravín. Čerstvě otevřený důl potřeboval skupinku horníků a co s mědí, cínem či železem, kdyby nebyli kováři? Uplynulo pár let a místo najednou bylo i pro podkoního, pro bylinkáře, pro přadlenu a nakonec i pro pekaře nebo sládka.

A pak, dobrých deset roků od chvíle, kdy jsem bosý a zablácený přišel na zelenou louku a soupeřil o ni s nyní již legendárním kancem, jsem se rozhlédl. Svah i louka je posetá domky, zlatavé lány ovsa i pšenice a ovocné aleje, kam oko dohlédne. Všude ruch, zvonění kovadlin, rytmus hoblíků, hukot hrnčířských kol, klapot kolovratů, svist cepů ze stodoly i zvuk seker z lesa v jedné spokojené symfonii.

Na náměstí se kupí trhové stánky, protože přeci nepojedu se zbožím do města, ne, pěkně si pro něj přijďte ke mně. Za potokem se ozývají slepice a husy, hned vedle bučí krávy. A k tomu bych si klidně mohl střihnout Čechomory, protože někdo máchá dole u včelína.

Když se setmí, rozzáří se pochodně i lucerny a ulice městečka zalije útulné zlatavé světlo. Vesničané posedávají na lavičkách u ohňů nebo jdou do krčmy, kde, podle zase jiné folkové kapely, děvy nalejvaj a korbele ubejvaj. Rozhlédnout se je ryzí radost. Tohle jsem postavil já!

Že jsou počáteční strasti věcí dávné minulosti, vyhladovění už opravdu nehrozí, na zimu mám nachystaný kožich, co by mohl pan král závidět, a veškerý obchod v údolí má moje město prakticky pod palcem, však neznamená, že by snad najednou byla úplná nouze o zajímavé situace.

Třeba jednou, když jsem se zapomněl na příliš dlouhé výpravě po venkově, podzim se s rychle padajícím večerem chýlil ke konci a já potřeboval ještě stihnout vyrobit sýr, jinak by mi zkyslo mléko. Nebudu lhát, závod s trvanlivostí mléčného produktu je nejspíš nejkomičtější důvod, proč jsem kdy někam spěchal, ale v tu chvíli to byl vážně cval jak o život.

Nebo chvíle, kdy jsem si pořídil první kozu a daleko delší dobu, než by mi bylo milé přiznat, jsem u ní stál s nastraženým kýblem a při upřeném pohledu z očí do očí bezradně přemítal, co dělám špatně, že se mi nedaří ji podojit. Jasně, že jsem omylem koupil kozla. Ach jo.

Rod má zajištěné pokračování v podobě syna a dědice, roční období střídá druhé a úvodní sen se vážně splnil. Už se tu cítím doma. Znám každé zákoutí osady, však jsem ji sám stavěl, a po údolí trefím po paměti skoro všude. Jen ta palisáda kolem vsi pořád ještě nestojí. Na to ale budu potřebovat víc dřevorubců. Kde budou bydlet? No přeci dole přes cestu u potoka. Je tam krásná rovinka, kde se pár nových domů bude vyjímat.

Hra pro specifickou náladu

Medieval Dynasty není dokonalá hra a několik prvků by si zasloužilo přeleštit či upravit. Jasně, animace nejsou vždycky úplně nejkrásnější, uživatelské rozhraní by si zasloužilo rozšířit a zpřehlednit - zejména, když jde o správu většího množství vesničanů a budov zároveň. Ale to jsou ve srovnání s pozitivy hry vlastně jen prkotiny, které nemám problém odpustit.

Pohroužení do atmosféry zvládá fenomenálním způsobem a touhu tvořit, budovat a pak mít radost z toho, čeho jste vlastní prací dosáhli, umí uspokojit s naprosto elegantní grácií. Máte-li náladu na trochu budovatelského středověku a překrásného venkova, nešlápnete vedle.