Mecha Break

Filmový zážitek

Když mě hra při spuštění nechala projít celkem detailním editorem postavy pilota, ještě jsem nevěděl, proč jeho upravováním vlastně trávím tolik času. Přesto jsem si poctivě hýbal ukazateli, abych se pokusil vytvořit něco, co vypadá alespoň vzdáleně jako člověk, a musel uznat, že zatímco ženské postavy vždy vypadají jako modelky, muži to schytávají na plné čáře. Nakonec jsem ale popadl svého pilota, který by pravděpodobně vypadal lépe, kdyby byl v lese napadený divokou zvěří, a vyrazil do bitvy. Však ho přece tak často neuvidím. Naprosto chybný předpoklad!

Váš avatar je totiž všudypřítomný. V příběhovém tutoriálu ho vidíte v animacích, ve hře při každé smrti, na začátku zápasu nebo v MVP záznamu. Mecha Break totiž sází na svou stylovost. Před zápasem jedete na plošině do svého stroje, vidíte se v kabině, jak aktivujete systémy, startujete a vystřelíte z vesmírné lodi k bitevnímu poli. Potom, co vás zničí, se katapultujete, zatímco kolem vás blikají výstražná světla a v rámci výsledkové listiny zápasu stojíte v heroické póze bok po boku svého bojového obleku.

Samozřejmě se to netýká jen těchto animací. Celá hratelnost je rychlá, všude létají rakety, provazce střel z rotačních kulometů a každý pohyb vypadá přesně tak, jak by měl, abyste dostali husinu jen z toho, že děláte něco strašně cool. Dopomáhá tomu i vzhled samotných mechů, na kterém spolupracoval Džunja Išigaki a Takajuki Janase, kteří jsou nejznámější svou prací třeba na populárním Gundamu.

Nekonečná bitevní vřava

Jenže, k čemu by tohle bylo, kdyby se hra špatně hrála? Naštěstí i tady autoři trefili hřebíček na hlavičku. Beta by sice trochu lépe mohla vysvětlit, o co v kterém módu jde, a představit schopnosti jednotlivých strojů, ale i tak se celkem rychle rozkoukáte. První zápasy se nesly v trochu zmateném duchu. Nevěděl jsem, co mám dělat, všechno bylo strašně rychlé a kolikrát jsem najednou zmateně koukal na hromadu šrotu, která ze mě zbyla. Jenže pak do sebe začaly jednotlivé mechanismy hry zapadat.

Mecha Break je hodně postavený na pohybu. Uhýbáte, skákáním se vznesete nad arénu, odkud můžete rozsévat smrt z výšky a vyhnout se soubojům v uzavřených prostorech. Jenže všechno stojí drahocennou energii. Pokud ji navíc bezhlavě vyplýtváte celou, její obnova trvá delší dobu.

Navíc ji často používáte i k jiným činnostem než jen k pohybu. Dobrý příklad jsou útoky na blízko. Když jsem poprvé usedl do kokpitu Lancera, obratného mecha s kopím a energetickou čepelí, nestíhal jsem se divit, kam modrý ukazatel vlastně mizí, a týmu jsem vskutku moc užitečný nebyl. Opět ale platilo, že o pár zápasů později jsem tančil kolem mnohem větších a pomalejších kolosů, a dokonce se pouštěl svým kopím do křížku s létajícími stroji vysoko nad arénou.

Zásadní pro hratelnost je, že nejde o přesnou mušku, ale o znalost svého stroje a rychlé rozhodování. Ono totiž ani mířit v pravém slova smyslu nemůžete. Zbraňové systémy zaměřují samy a jakmile se kolem nepřítele objeví rudý symbol, na vás je jen stisknout spoušť. Na první pohled se to může zdát u kompetitivní multiplayerové akce divné, ale brzo vám dojde, že to dává naprostý smysl. Právě díky tomuto mechanismu se můžete plně soustředit na pohyb a správné používání schopností. Navíc si hru užije i člověk, který nedává odstřelovací puškou headshoty z otočky.

Celkovému konceptu dopomáhá i design map. Většinou totiž budete sledovat několik úkolů naráz a musíte vyhodnocovat, jestli útočit, bránit, nebo rychle eliminovat nepřátele.

Jednotlivé módy jsou vlastně klasické, ale většinou mají nějaký nápad navíc. Třeba takové dobře známé tlačení nákladu do cíle. V Mecha Break neexistuje dělení na obránce a útočníky. Každý tým totiž tlačí svůj. Pokud je na něm někdo z týmu, jede rychleji. Pokud protivník, tak pomaleji. Navíc se na mapě jednou za čas objeví bod, který můžete ovládnout a vaše vozítko pak dostane krátký bonus k rychlosti.

Tyhle mechanismy vás prostě nutí přemýšlet, kde je nejefektivnější zrovna bojovat. Budete útočit, bránit, nebo se snažit obsadit bod? Možná je ale nejefektivnější se zbavit snipera, který odstřeluje vaše spojence snažící se o cokoliv z výše napsaného.

Kovové bestie

Co musím zmínit, jsou i samotné bojové stroje neboli Strikery, které máte k dispozici. Ty si postupně odemykáte za herní měnu a dělí se do jednotlivých tříd. Všichni ti útočníci, podpora, obránci a snipeři mají své využití, ale hlavně se hrají dost jinak.

Třeba takový Narukami je lehký sniper, který umí tvořit hologramy a sám se maskovat. Hra za něj obnáší spoustu přesunů a odhadování té správné chvíle, kdy udeřit. Tricera se umí rozložit jako obrněné hnízdo plné těžkých zbraní obalené štíty. Mým favoritem se na dlouhou dobu stal Falcon vybavený lehkými kulomety, raketami a radarem. Hlavně se ale umí měnit na extrémně obratnou stíhačku a přesouvat se po bojišti dle potřeby.

To, jak každý Striker funguje, pochopíte relativně rychle. Plně ovládnout jeho možnosti je ale věc druhá. Třeba v prvních bojích za Falcona jsem o něm doopravdy uvažoval jako o stíhačce a dělal pomalé dlouhé nálety. Pak mi ale došlo, že mnohem rychlejší je proměnit se přímo ve vzduchu na robota, otočit se a zase se změnit na letadlo. Podobných triků pro každý stroj si můžete vymyslet spoustu. Najít je pomáhají i výzvy, které má každý Striker vlastní, v simulátoru vás zase hra nechá řešit různé situace, které prověří vaše schopnosti často až do krajnosti.

Samozřejmě si své svěřence můžete barvit a upravovat. Každá část má totiž několik slotů na chipy. Každý z nich má svou pozitivní i negativní stránku, například vylepšíte poškození, ale přijdete o regeneraci štítů. Chcete rychlejší zaměřování, ale musíte tedy obětovat jeho dosah. Vlastně se moc těším, jak tenhle mechanismus ovlivní zápasy v plné hře a jak moc jednotlivé stroje půjde upravovat k obrazu svému.

Nic není zadarmo

Poslední, co si zaslouží zmínit, je monetizace. Hra je v základu zdarma a samozřejmě bude mít spoustu možností, jak v ní utopit peníze. Podle bety to vypadá, že samotné Strikery nepůjde kupovat za skutečné peníze. Ty budete moci utrácet za nové barvičky nebo třeba legendární skiny na mechy, které mají i svého speciálního pilota.

Nechybí ani obligátní battle pass. V něm už najdete i krabice s čipy na úpravu stojů. Zatím to ale vypadá, že jen na pozicích zdarma, které budou dostupné pro všechny. Jak bude finální monetizační model vypadat, musíme počkat na plnou verzi. Jeho představení v betě mě ale naplňuje lehkým optimismem.

Ve finále mě Mecha Break strašně mile překvapil svou rychlou a zábavnou akcí, tím, jak je filmové epický, ale i designem Strikerů a rozmanitostí hry za ně. Na to, že jsem od něj vlastně nic neočekával, jsem se od něj nemohl odtrhnout a zápas za zápasem odhaloval triky jednotlivých strojů. Teď už se vydání plné verze nemůžu dočkat.