Max Payne 2: The Fall of Max Payne

Jde o dobrý námět i scénář, který je oproštěn zbytečných dialogů a nadbytečných levelů, které by dění ve hře nikam neposunuly. Hra má tak značný spád a tempo. Pokud první díl uváděl dobu hraní mezi 10-15 hodinami, tentokrát je těch 10 hodin spíše ta horní hranice. Nedá se říci, že by příběh byl jednodušší, spíše je to tím, že podstatně ubylo „psychedelických“ levelů. Pokud si vzpomínáte, to byly v prvním díle takové ty mise, kde Max blouznil či vzpomínal. Vzpomínek je dost i tentokrát, ale jsou to už skutečně jen vzpomínky, které pomáhají vyprávět příběh či ho naopak zamotávat. Postupně si to ale začnete celé skládat dohromady a dost pravděpodobně teprve až po druhém či dalším dohrání hry všechno pochopíte. Ačkoliv je v příběhu několikrát zmínka či narážka na děj v prvním díle, nemusí se ten, kdo ho nehrál, bát, že by nový příběh nepochopil. Až tak oba díly zase provázané nejsou.

Temná atmosféra a sexy náboj

Kromě příběhu, okolo kterého se Max Payne 2 točí, je nesmírně důležitá i atmosféra hry. Celá působí dost ponuře - při in-game animacích na ulicích neustále prší (pamatujete na neustálý déšť ve filmu „Sedm“?), některé levely jsou zasazené do těch nejhorších částí New Yorku a vůbec celé prostředí je laděné hodně temně. To vše ještě podtrhují komiksové scény, které stejně jako v prvním dílu spoluvyprávějí příběh. Jsou zajímavě kreslené a pěkně namluvené.

Hra má lehký, ale přitom výrazný sexy náboj. To neznamená, že je ve hře erotika, to vůbec ne, ale jsou tam právě ty náznaky, které ty vibrace vytvářejí. Tak především Mona je opravdu kočka sama o sobě a třeba její pěkná ňadra (zdůrazněná vhodným oblečením) jsou důkazem toho, že ne každá sexy hrdinka v počítačových hrách musí mít „pětky“. Teď už se nemůžeme divit, že se v ní zhlédl i Max, což bude více či méně naznačeno i v několika scénách. Míra vkusu je přitom zachována, ale ten erotický náboj, ten tam prostě je.

Design levelů

Jednotlivé levely jsou navržené docela nápaditě. Většina levelů se nese ve stylu „prostřílej se na druhou stranu“, což se může zdát monotónní, ale díky mnoha zajímavým zpestřením to tak není. Vyloženě atraktivní jsou pak úseky, kde hrajete za Monu a kryjete nebo zachraňujete Maxe, který je v neustálých problémech (jak jinak).

Bullet-time 2.0

Max Payne 2 se sice může pyšnit napínavým příběhem, pěknou grafikou a bůhví čím ještě, ale to, co z něj dělá vynikající akční hru, je rozhodně zpomalování času. Je to režim hry, během kterého se vámi ovládaná postava (Max nebo Mona) vrhají stranou, vpřed či vzad a střílejí po protivnících. Díky zpomalení tak mají čas pořádně zamířit a vystřelit, a to nejen na jednoho, ale až na několik protivníků.

Nedá se říci, že je to jen taková hezká blbůstka navíc, protože na tomto stylu hraní je celá hra založena. Když vběhnete do místnosti, kde na vás čeká několik protivníků se škorpióny, nebudete mít proti nim příliš šancí. Pokud tam ale skočíte po matrixovsku, můžete je pokosit všechny i bez jediného vlastního škrábance. Celou hrou tak vlastně takhle proskáčete, což jen nejen efektní, ale především neuvěřitelně efektivní. Pozorovat zpomaleně dráhu a dopady kulek, odlétávání zasažených protivníků je zkrátka uspokojující.

Oproti prvnímu dílu má Bullet-time několik novinek a je označován jako verze 2.0. Tehdy byly možnosti používání omezeny adrenalinem, který se při skoku částečně spotřeboval a pak jen pomalu doplňoval. Pokud vám došel, museli jste čekat nebo si chvíli poradit bez zpomalených skoků. Ve dvojkové verzi si už můžete skákat jak chcete bez ohledu na adrenalin, ten se spotřebovává jen ve zpomalení bez spojení se skokem, bez kterého se často obejdete.

Celkově vzato je Max Payne 2 vynikající hra, která se od svého předchůdce příliš neliší. Hra má neuvěřitelný spád, opravdu zajímavý a překvapující příběh, vysokou hratelnost, skvělý engine. Skoro je zbytečné dodávat, že multiplayer zde opět žádný není, ale ten by stejně v univerzu se zpomalováním času nedával žádný smysl.