Masters of Anima

Chlápek na ženění

V hoře Spark dříme divoká, starodávná energie, která vyvěrá do světa skrze živoucí soptění. Rachotící balvany z nitra země jsou nabité zlovolnou silou, mění se v hrozivá stvoření rozsévající zkázu. Ve chvíli největšího nebezpečí však povstane řád takzvaných shaperů, kouzelníků schopných... tvarovat (překvapivě) živoucí esenci okolního světa a postavit se tak hrozbě. Hora byla nakonec přemožena, její srdce spoutáno okovy a z válečníků se stali žalářníci.

Jinými slovy – prastaré zlo a tajuplný řád, který ho drží v šachu, tedy zápletka asi tak každé průměrné fantasy na světě. Myšlenka životní energie převedené v bojovou surovinu je sice celkem zajímavá, ale hra ji bohužel už nijak dál nevysvětluje. I přesto se ale v úplném úvodu nezdá, že by bylo potřeba lámat hůl, protože protagonistou tentokrát není neohrožený rek v blyštivé zbroji, ale celkem obyčejný chlapík jménem Otto, co se zrovna chystá složit přijímačky do zmiňovaného řádu. Navíc to ani nedělá kvůli nějakým vyšším cílům, ale proto, že se chce oženit. Jeho snoubenka je členem a tradice zakazují sňatky mimo cech. Sympaticky přízemní motivace.

Čekali byste však snad dekonstrukci klišé, chytrou satiru, bourání tradic a humorné dobrodružství? Ani omylem. Hra totiž jednak bere samu sebe celkem vážně, ale hlavně během zhruba tří minut spadne po hlavě právě do klišé, které v úvodu tak příjemně napadá. Arcikardinální superzloduch spáchá své arcikardinální superzlo, hora zase chrlí pekelně nabručené kamení do krajiny a zlý vezír Džafar unesl princeznu. Respektive antagonista snoubenku. Rána do vazu přijde vzápětí, když se hra vytasí se zabijáckou pointou – abyste zachránili svou milou, musíte nejdřív zachránit svět. No jistě.

Příběh v Masters of Anima naneštěstí není špatný tím bohulibě tragikomickým způsobem, kdy se děj zvrhne v takovou frašku, že je vlastně nakonec celkem zábava ho sledovat. Ne, on je jenom příšerně roztahaný, unylý, nudný a bez jakéhokoliv výraznějšího nápadu. Příběhové sekvence tak budete buď přeskakovat, nebo si k nim alespoň navaříte termosku vražedně silné kávy, abyste zvítězili nad neustále sílící potřebou okamžitě usnout.

Legie sluhů

Masters of Anima je akční realtimová strategie bez stavění, ve které veškeré pokyny jednotkám udílíte ručně skrze postavu hlavní hrdiny. Je to pýcha hry a je to také její pád. Tvůrci se totiž také zároveň snaží zapojit do akce i samotného protagonistu. Pokus o kombinaci dynamické strategie a mlátičky se dá řešit dvěma způsoby – buďto hráči necháte bohaté taktické možnosti, ale jelikož je budete v jediném ovládacím schématu kombinovat i s bojovou hratelností, bude kočírování celé situace nelidsky obtížné. Nebo vedení postavy zjednodušíte, nenecháte tolik strategické volnosti, ale půjde to hrát.

Masters of Anima volí druhou možnost, ale mechanika boje není vyladěná tak, aby ji šlo prohlásit za stoprocentní zážitek. Za jednotku many (pardon, animy) vyvoláte četu podržtašků. Celkem jich je k dispozici pět typů a zamýšlená výzva je nasnadě – namíchat svou armádu tak, aby ideálně kontrovala schopnosti nepřátel a Otto se proklestil k sladkému vítězství.

Plán má však hned několik povážlivých trhlin. Hratelnost má být pohlcující a zprostředkovat ovládání sluhů přímo z „vašeho“ pohledu. Což zní na papíře fajn, ale v praxi to znamená, že nemůžete jednotky rozmisťovat volně, ale pouze tam, kam Otto „dosáhne“. Protivníci však útočí rychle, a než oběháte bitevní pole, abyste poslali všechny své nohsledy, kam je potřeba, polovina jich zahyne, protože sami od sebe bojovat nebudou. Musíte jim to vysloveně nakázat.

Druhý problém je zmíněné zjednodušování. Jednotky jednoho druhu můžete za určitým cílem poslat buď všechny, nebo po jedné. Tedy nikoliv třeba polovinu tam a polovinu tam, což by se při boji s dvěma cíli naráz samozřejmě velice hodilo. A než deset ze svých dvaceti tanků postupným klikáním jak ve Warcraft 1 namíříte na jednoho nepřítele, druhý vám stihne vygumovat tři čtvrtě zbývající armády. Takže se samozřejmě brzy naučíte je posílat všechny naráz a děj se vůle boží.

V jednoduchosti bohužel síla

Na taktizování s jednotkami a boj vlastníma rukama, což zřejmě měly být hlavní taháky hry, zde kvůli nešťastně nastavenému designu hry zkrátka není místo. Nejde jen o to, že budete pokaždé soupeřit s načervenalou hromadou šutrů, jen v jiném tvaru, což je po chvíli záživné jak poslouchat projevy aspirantek na titul královny krásy. Váš způsob ovlivnění a vedení situace je hlavně moc pomalý a neohrabaný. Hra totiž předvádí celkem bizarní situaci, kdy čím více se snažíte využít všech možností, co nabízí, tím je otravnější a je s ní menší zábava.

Nebyl by problém si v hlavě vytvořit fenomenální strategii, která naplno využije silných stránek všech druhů vašich poddaných, včetně speciální Ottovy schopnosti utratit jednu manu za to, aby okolo stojící jednotky nechal provést speciální skill. Základy systému jsou totiž navržené bytelně a kvalitně. Jenže hlídat najednou pět skupin vojáků je kvůli systému ovládání v podstatě nemožné.

Oponent na nic nečeká a polovinu jich okamžitě vymaže z existence, zatímco dáváte příkazy, a do celého utrpení ještě vstupuje časový limit. Pokud nezvítězíte za určitou dobu, nepřítel začne plnit obrazovku plošnými útoky tak, že se jim po chvíli nedá uhnout a automaticky zemřete. To znamená, že jakýmkoliv sofistikovaným plánům můžete dát vale. Zde je potřeba prostě spálit cíl co nejrychleji, a žádný jiný přístup praktikovat nejde.

Vyzkoušíte si tři, možná čtyři nezdařené pokusy a pak přijde neblahé prozření. Stačí totiž naprosto ignorovat dvě z nabízených pěti tříd sluhů, používat klasickou MMO trojici „tank-healer-dps“ a je vymalováno. Rychlým kliknutím pošlete všechny lukostřelce na jednu stranu, healery, kteří se starají i o přísun many, na druhou, a tanky na zteč. Vyřešeno. Veškeré promyšlené postupy a chytré lsti aby spral ďas, tímhle primitivním přístupem rozseknete kompletně všechny bitvy ve hře naprosto bez problémů.

Aby bylo spravedlnosti učiněno za dost – je to chvíli celkem fajn. Pozorovat příval vašich jednotek, bitevní mumraj, co máte v rámci možností pod jakous takous kontrolou, je pár hodin vzrušující a příjemně naplňující. Hráčské možnosti jsou ale kvůli (ne)rovnováze natolik omezené, že se úvodní úsměv pomalu vytratí z tváře a od poloviny hry budete hledat něco jiného, hlubšího, propracovanějšího. Marně – v Masters of Anima nic dalšího není.

Řídká omáčka

Hra vám do cesty naklade i logické problémy. Čest výjimkám, co opravdu mají nějakou pointu, ale naneštěstí jich je jak šafránu. V drtivé většině případů prostě budete muset poslat a určitý druh sluhů na místo, které reaguje na... určitý druh sluhů. Což je ve své podstatě ekvivalent kojenecké hry „poznej, které těleso projde otvorem ve tvaru čtverce“, a to samozřejmě nemá šanci uspokojit hráče starší tří let.

Vaše postava rovněž získává úrovně, za něž je možné odemykat pasivní i aktivní dovednosti, ale je docela problém rozmyslet se, kam kliknout. Nikoliv proto, že by snad hra nabízela tolik lákavých možností. Právě naopak – bonusy jsou natolik nevýrazné, že po několika povinných, bez kterých by to nešlo, se nic nestane, když necháte dovednostní body ležet ladem.

Za Masters of Anima stojí dobrý nápad. High fantasy Pikmin? Proč by ne, sem s tím! Z počátku dokáže zabavit kvalitně, ale designová omezení vystrčí své nečesané hlavy nepříjemně brzy a potenciálně příjemný zážitek se stává pouhým odvarem toho, čím mohl být. Výsledek není úplně bezcennou tragédií, ale pokud si vás hra vůbec zvládne udržet až do konce, za tři hodiny si nevzpomenete na výraznější scénu a po týdnu už nebudete vědět, jak se vlastně jmenovala. Průměr, nic víc.