Master of Orion

Vesmírná Civilizace 

Nechme stranou diskuze, nakolik se jedná o remake či reboot a nakolik jde o originální titul stojící na vlastních nohou. Pravdou je, že Master of Orion si vypůjčuje nápady tu i tam a nakonec skládá dohromady tradiční, konzervativní tahovou 4X strategii, která se místo nějakého divokého riskování soustředí na to, aby kvalitně zvládla ty nejpodstatnější základy dobývání galaxie.

A zvládá je s přehledem. Všem, kdo mají alespoň nějaké zkušenosti s žánrem vesmírných strategií, bude hned po pár vteřinách jasné, co mají dělat. A brzy to dojde i těm ostatním. Role různých lodí i budov jsou většinou jasné na první pohled a povedené uživatelské rozhraní vás v prvních hodinách pro jistotu nenápadně povede za ručičku během všeho toho objevování, osidlování, výzkumu a výstavby. Občas nastane nějaká nepřehledná situace, třeba když se na jediném políčku octne víc flotil najednou, ale hra vás nenechá omylem přeskočit tah, protože jste na jednu z nich zapomněli. V tomhle ohledu funguje velmi podobně, jako například Civilization V.

Vskutku hvězdné obsazení 

A tak začnete pomaloučku polehoučku budovat hvězdné impérium. Prozkoumáte hvězdné systémy kolem sebe, vyberete si ty nejšťavnatější planety plné minerálů a promptně je kolonizujete. Stavěním různých budov pak jednotlivé světy můžete přeměnit na gigantické továrny, střediska vzdělanosti, úrodné farmy nebo libovolnou všehochuť. Potřeba strategického přemýšlení doprovází i výzkum. Budete v klidu vynalézat ekonomické budovy a navyšovat svůj příjem, nebo radši usměrníte veškeré úsilí k co nejrychlejšímu získání bitevních lodí, abyste mohli rozjet galaktickou invazi? Volba je na vás – tím spíš, že Master of Orion nabízí čtyři různé možnosti vítězství od technologického až po diplomatické.

Hra tedy stojí na pevných nohou, a ještě k tomu nabízí přidanou hodnotu v podobě špičkového audiovizuálního zpracování. Galaxie se všemi svými pouštními, vulkanickými i radioaktivními planetami vás přímo vybízí k tomu, abyste ji prozkoumali. Hvězdy pomrkávají, warpová spojení tvoří zvláštní obrazce, lodičky poletují nekonečným černým prostorem jako angličáky BBurago. A to jsem se ještě ani nestačil zmínit o mimozemských civilizacích. Ty jsou nejen na pohled sympaticky odlišné, ale zároveň i skvěle nadabované vynikajícími herci. Za zmínku stojí třeba Mark Hamill (Luke) jako ptačí císař, Alan Tudyk (Wash) v roli psilonského poskoka nebo Robert Englund (Freddy), který mluví vůdce terranského chanátu.

Kde je hloubka? 

Ano, základy by tu byly. Ale aby byl Master of Orion skutečně speciální, bylo by na nich ještě potřeba postavit luxusní palác plný překvapení a tajných zákoutí, která by vám i v desáté nové hře nabízela další a další čerstvé zážitky. Jenže místo toho se dočkáte hromady halabala naházených cihel. Prvků, které celkový zážitek vlastně nikam neposouvají. Ať už kvůli tomu, že hře nepřidávají žádnou hloubku či to dělají jen naoko, nebo kvůli tomu, že vlastně nejsou nějak zvlášť dobře implementované.

Vezměte si například všechny ty úžasně propracované mimozemské civilizace se svými hvězdnými dabéry. Navzdory skvělé prezentaci se od sebe totiž nakonec příliš neliší. Ano, disponují některými speciálními technologiemi a občas nějakou tou silnou rasovou vlastností. Ale v konečném výsledku to nemá velký vliv, hlavně v případě diplomacie.

Dokonce i emzáci, co mají podle všeho být laskaví pacifisté, vám bez většího váhání vyhlásí válku, jen co budete slabší než oni. A podobné to je i s odmítáním jejich diplomatických návrhů. Nezáleží na tom, jestli jde o agresivní zapřisáhlé nepřátele, nebo vaše milované nebližší spojence. Pokud někomu nekývnete na jejich propozici, i kdyby byla sebenesmyslnější, vždycky se na vás naštve. Mimozemšťani se chovají jako děti ze školky, které se urazí, protože jste jim nepůjčili autíčko.

Otravné povinnosti 

Je to samozřejmě naprostý pididetail a bylo by strašně snadné ho ignorovat, kdyby se jednalo o jediný podobný problém. Jenže do úplně stejné kategorie - tedy na první pohled pozoruhodných rozšíření základní herní formule, která ale nakonec nemají žádný velký efekt - spadá i spousta dalších prvků. Co třeba takové znečištění? Výborný nápad, který lze snadno využít na dilemata typu: “Chcete vyrábět rychle, ale špinavě, nebo se spokojíte s čistou energií?” Zároveň jde o problém trápící současnou společnost, takže pokud se vám bude chtít, můžete tam klidně nacpat nějakou tu environmentalistickou filozofii. Ale ouha - v Master of Orion znečištění reprezentuje jenom otravná, postupně se naplňující lišta, kvůli které musíte občas přestat vyrábět, a planeta se následně během chvíle bez problémů vyčistí.

Důkazy číslo dvě a tři - morálka a špionáž. Opět se jedná o systémy, které by s trochou píle a odvahy mohly přerůst v něco zásadního, co by doopravdy ovlivnilo způsob, jakým Master of Orion hrajete. Morálka je ale jenom další surovinou, kterou získáte postavením těch správných budov. A pokud se vám do toho nebude chtít, tak vám holt bude nějakých 10 % populace stávkovat, dokud s tím něco neuděláte. A podobně je to se špionáží a bezpečností.

Špionáž… vzdych. Bude možné hrát za civilizaci, která se konkrétně na špionáž specializuje? Odpovědí je jasné a rozhodné NE. Pomocí svých špiclů můžete sem tam snížit nějaké planetě produkci nebo zničit budovu, ale znamená to pro vás takové úsilí a ještě navíc riziko nepříjemných diplomatických postihů, že za chvíli budete většinu svých lidí cpát na vlastní planety, aby tam dělali kontrašpionáž. A kdykoli se objeví fialové upozornění, že některý z nich nemá co na práci, povzdechnete si a půjdete tuhle nepříjemnou povinnost vyřídit, aby vás nezdržovala od kolonizování nebo válčení.

Plánovat ano, bojovat ne 

Ne že by zrovna vedení války bylo kdovíjak dechberoucí. Tedy, abychom byli spravedliví - vytvářet a upravovat plány svých lodí a následně svoje miláčky nasazovat do bitvy je komplexní a celkem nepředvídatelný úkol. Hra vám navíc chytře nabízí automatické nahrazení starých komponentů těmi novějšími, jen co je vynaleznete. Občas vám jejich odlišné parametry trošku rozhodí některé detaily, ale co - rozhodně je to lepší varianta, než se všemi těmi fregatami a bitevníky proklikávat osobně vždycky, když vaši vědci přijdou s trochu lepším palubním počítačem.

Příprava na válku je tedy docela fajn, ale samotné bojování pokulhává o pár světelných let vzadu. Tvůrci opustili tahový systém předchozích dílů, takže když se teď střetnete s nepřátelskou flotilou, bude to v reálném čase, byť s možností pauzy. Ale zdá se, že boj ve většině případů funguje spíše jako glorifikovaná cutscéna, než že by opravdu záleželo na nějakých vašich taktických dovednostech. Maximálně se můžete vyhýbat přilétajícím torpédům a sem tam aktivovat nějakou tu speciální schopnost, ale nejúčinnějším “trikem” je obyčejné soustředění palby do jediného protivníka. Jen co vybuchne, přesunete se na jeho souseda, a tak dále, a tak dále.

Po chvíli nevyhnutelně začnete mít touhu všechny jednodušší bitvy automaticky simulovat. Ale pozor - výsledek je skutečně náhodný. Několikrát (asi tak třikrát během jedné kampaně) se nám povedlo kompletně ztratit celou flotilu v boji s mnohem slabším nepřítelem, i když jsme měli mít prakticky stoprocentní šanci na úspěch. Jasně, je to bič na nás lenochy, co nechtějí poslušně dělat admirála, ale opravdu se vám zdá uvěřitelné, že jedna malá fregata rozstřílí na hadry osm torpédoborců a křižník?

Průměrná? To zas ne 

Aspoň že umělá inteligence od dob předběžného přístupu doznala zásadních změn. Původní neandrtálce po mozkové mrtvici nahradili schopní stratégové. Sice občas sem tam nadělají nějaké ty kiksy ve formě beznadějných kamikadze útoků nebo příliš pasivní hry, při které nevyužijí vaše mezery v obraně. Ale jindy jsou zase schopní uvažovat na patnáct tahů dopředu, aby se k vaší lodi s kolonisty dostali přesně v tom jediném tahu, kdy ji nebude chránit poblíž kotvící flotila. AI je zároveň schopná uzavírat a porušovat aliance podle momentální potřeby, i za cenu porušení svého rasového roleplaye. Výtka o tupých nepřátelích už rozhodně neplatí. 

Master of Orion je zkrátka naprosto kompetentní 4X strategie, kde všechno vypadá a zní hezky, a kde nic není vyloženě rozbité. Jenže doplácí na to, že většina potenciálně zajímavých mechanik vlastně vůbec zajímavá není, a tím pádem se celá hra propadá někam směrem ke kvadrantu průměrnosti. Ale ne tak docela až do něj. Přes všechna zklamání je tahle hra dost návyková záležitost, která vás aspoň nějakou dobu bude nutit neustále klikat na tlačítko dalšího tahu. Pokud patříte mezi veterány žánru, tak vám pravděpodobně dlouhodobě nemá moc co nabídnout. Ale nakonec by se z ní mohla vyklubat ideální učebnice pro novou generaci hráčů, kteří se nesetkali s původními hrami série Master of Orion, a které děsila složitost řady jejich následovníků.