Master Detective Archives: Rain Code

Verdikt
80

Master Detective Archives: Rain Code je vynikající příběhová adventura hraničící s vizuální novelou, která exceluje ve vykreslování světa a jeho postav, zaujme velmi nápaditými záhadami, hereckými výkony a strhne příběhovým vyvrcholením. Škoda jen, že vás od toho dobrého zdržuje nebývale zbytečným opakováním již odhalených faktů. A těch sexuálních narážek taky nemuselo být tolik…

Konzole

Nintendo SwitchNintendo Switch

Nintendo eShop

Další informace

Výrobce: Spike Chunsoft
Vydání: 30. června 2023
Štítky: detektivka, krimi, dobrodružná, adventura

Několik posledních desítek recenzentských hodin jsem trávil na velmi zajímavém místě – v Kanai Ward, futuristickém, neony prozářeném městě, které je zcela izolované od zbytku světa, panuje v něm věčná tma a nikdy nekončící déšť.

Vládne mu velmi tvrdou rukou místní policie, která si s nějakým vyšetřováním neláme hlavu. Prostě ukáže na prvního kolemjdoucího coby viníka, nikoliv ani podezřelého, a ten ve vteřině zmizí z povědomí zbylých obyvatel.

Tím vzniká velká spousta nevyřešených záhad, tedy hlavní náplně pracovního života „master detektivů“. Jedná se převážně o ty nejchytřejší mozky na planetě, kterým byla dána do vínku nějaká ta speciální schopnost (zde zvaná „forte“), ať už je řeč o supersluchu, nebo třeba schopnosti vnímat přítomnost živých tvorů do vzdálenosti 50 metrů.

Celý vyšetřovací spolek se sdružuje pod vlajkou WDO, tedy World Detective Organization, která vás v samotném začátku vysílá právě do Kanai Ward vyřešit tamější ultimátní záhadu a s tím snad i přetrvávající záhadu světovou.

Smlouva s ďáblem

A o čem že je vlastně řeč? No, to sami pořádně nevíte. Jste Yuma Kokohead, malý, energický, ale také nesmělý klučina s nízkým sebevědomím, který ztratil paměť. Já vím, nuda, další amneziacký začátek, ale věřte mi, že tentokrát je to opravdu ku prospěchu věci a pořádně opodstatněné. Yuma se totiž upsal Smrti, která mu výměnou za veškeré dosavadní vzpomínky propůjčuje velmi speciální schopnosti.

Zaprvé jde o možnost navštěvovat takzvaný labyrint záhad vyňatý z prostoru a času, kde máte čas a klid přijít na kloub každé záhadě, i když jste zrovna s rozumem v koncích. A zadruhé je to dost možná ta nejlepší speciální schopnost mezi všemi detektivy – možnost sdílet schopnosti ostatních. Pravda, je to vykoupené tím, že se s dotyčným musíte držet za ruce, což vede k mnoha trapným situacím, ale jenom díky tomu si vyzkoušíte vracení času či schopnost převtělit se do své astrální podoby.

Master Detective Archives: Rain Code je v první řadě příběhová adventura, která si ve skutečnosti bere víc z vizuální novely. Nečekejte tu tradiční sbírání předmětů a jejich kombinování. Sice si můžete relativně svobodně pobíhat ulicemi zmíněného města (v rámci takových malých, uzavřených lokací) a sem tam s někým prohodit slovo a vyřešit nějaký malý vedlejší případ, ale jinak hra působí spíš jako kniha.

Nenechá vás uhnout z cesty, neumožní vám něco minout, odehraje se přesně tak, jak je napsaná. Spousta vyšetřování je gamifikovaná minihrami, díky čemuž se rozbíjí pocit z hraní stoprocentní vizuální novely, ale pokud vás nebaví číst tuny textů, respektive naslouchat plně nadabovanému příběhu, tak o Rain Code ani nemusíte uvažovat.

Tahle záhada je mi záhadou

Vyprávění je tu na několik desítek hodin, jelikož vyšetřování největší záhady si vyžádá odhalení tajemství za několika dílčími případy. A první případ vám skočí do klína, ani se nenadějete. K tragédii dojde ještě během vaší cesty do izolovaného města a už tady se zdráhám vám prozradit cokoliv dalšího.

Samotný první případ vás zaskočí, překvapí a dokonale vám ukáže, jací jsou tvůrci mistři řemesla. Svou vysoko nastavenou laťku pak drží až do samotného konce. Zápletka je vyloženě neskutečná – nedává smysl, nemohlo k ní dojít, a přesto se stala. Jak to?

Jde o záhadu, s níž by reálně měl problém i velký Sherlock Holmes či Phoenix Wright a až do posledního momentu jako hráči nemáte potuchy, jak k něčemu takovému mohlo dojít. A od toho tu je již zmíněný labyrint záhad.

Jedná se o pěkně bláznivé místo, přesně jak se dá od japonské hry očekávat. Je to ztělesnění dané záhady, kterým si hledáte cestu k cíli. Ten tam někde doopravdy je, i když vy v danou chvíli nemáte nejmenší tušení, jak vypadá.

Labyrint je plný miniher, které svým způsobem interpretují myšlenkové pochody a dialogy u soudu. Někdy narazíte na dvoje dveře, nad nimi se tyčí otázka a vy prostě zvolíte jednu z odpovědí, kterou buď znáte, nebo vám připadá nejpřijatelnější.

Reasoning Death Match!

Nejčastěji budete absolvovat takzvaný Reasoning Death Match, kdy se proti vám v aréně postaví zmutované ztělesnění osoby, která se snaží celý případ zamést pod koberec (a nemusí nutně být pachatelem). Vrhá na vás jeden nepravdivý výrok za druhým, kterým je potřeba se vyhnout, jinak utrpí vaše výdrž a může se stát (z mé zkušenosti ale opravdu, opravdu stěží), že nedojdete na konec labyrintu a budete si ho muset dát znovu.

Všechny vrhané výrazy si musíte ideálně číst a vytipovat jeden, který můžete odrazit svým speciálním mečem, v němž máte zaražený správný protiargument. Tím poodkrýváte další a další střípky toho, jak k celé situaci došlo, a jakmile se takto prokoušete na konec, usvědčíte skutečného pachatele.

S tím se pojí jeden z nejzajímavějších aspektů vašeho paktu se smrtí: Usvědčená osoba prostě a jednoduše zemře. Když se vrátíte do skutečného světa, tak vlastně nemáte vůbec nic. Na všechno jste přišli v labyrintu v jiné dimenzi, nemáte o tom jediný důkaz, protože pakt vás zavazuje mlčenlivostí, a ve světě zničehonic zemřel člověk (prý se mu zastavilo srdce, říkali). Je sice skutečným vrahem, ale víte to jen vy.

Celou hrou se proto line otázka, zda se máte pídit po spravedlnosti, nebo pravdě, a protože vás žene kupředu hlavně ta pravda, a protože váš pakt se smrtí v podstatě vyznává metodu oko za oko, zub za zub, budou pachatelé umírat, ať už se vám to líbí, nebo ne. A budou momenty, kdy se vám to nebude líbit a hra vám pořádně zabrnká na city.

Byl tak mladý…

Ostatně procítěnost jí obecně nechybí. A může za to brilantní vykreslení světa a postav. Město Kanai Ward je samo o sobě obrovskou záhadou, vzbuzuje zvědavost, chcete se dozvědět víc o panující policii i společnosti Amaterasu Corporation, která se stará o zkvalitnění životů obyvatel, ale zároveň tušíte, že v jejích laboratořích dochází k nekalostem.

Nedá vám spát, proč tu pořád prší a proč se město zcela odstřihlo od světa. Přicházet na to budete s pestrou paletou kolegů detektivů, z nichž úplně každý stojí za pozornost a těšíte se, až se s ním pustíte do nějakého případu a blíže ho poznáte.

Je tu Halara Nightmare, pravděpodobně nejkvalifikovanější detektivka schopná i fyzického násilí, která ale nehne brvou, když nezacinkáte chechtáky. Desuhiko Thunderbolt má skvělou možnost změnit sebe i jiné v kohokoliv jiného, ale bude vás štvát svým neskutečným sukničkářstvím.

Fubuki Clockford je zase neskutečně blbá, ale vlastně strašně roztomilá a s tou vůbec nejužitečnější schopností – vracet čas. No a pak je tu ještě Vivia Twilight, emo týpek mála slov, který většinu času leží v krbu (ano, v něm, ne u něj), čte si knihu a každý dialog zakončí na pozitivní notu větou: „Jednoho dne chci umřít.“

Každý je jedinečný a dohromady spolu s vámi tvoří velmi prazvláštní bandu, která prostě baví. A mimochodem, vy jste ztratili paměť, pamatujete? Takže vlastně nevíte, kdo přesně jste a neví to ani nikdo jiný, byť dokumenty naznačují, že jste detektiv v zaškolování. Ale díky vaší dohodě se smrtí jste víc než schopným kolegou.

Opravdu chcete odhalit pravdu?

Master Detective Archives: Rain Code má tedy fascinující svět, skvěle napsané postavy, zároveň výborně zahrané s povedeným anglickým dabingem (byť synchronizace pohybu rtů vůbec nesedí), každá záhada je poutavá a její pravda vzrušující a často překvapivá.

Ze všeho nejlepší je ale celkový příběh, který se odhaluje pozvolna. Zpočátku to vypadá jen na dílčí případy, ale ve skutečnosti tu celou dobu řešíte jednu obrovskou záhadu, z jejíhož řešení mi doslova spadla čelist a poslední hodiny hry jsem hltal s takovým zaujetím, že jsem netušil o světě.

Tím vším vás provází zmíněná Smrtka, tedy Shinigami, která nabývá dvou podob. Ve skutečném světě vás následuje coby malý, roztomilý duch, se kterým neustále vedete vnitřní dialog, jelikož jste jediní, kdo o jeho přítomnosti ví. Sledovat vývoj vaše vztahu je radost a díky Smrtce tu nejsou vyloženě hluchá místa, jelikož je neustále o čem povídat, neustále vám radí a všelijak pomáhá, utahuje si z ostatních, je správně otravná i humorná.

Jen tady ten dabing nemusí sednout každému, jelikož se jedná o typický uječený hlásek Japonek a postava to také dost přehání s tím, jak z vás dělá sukničkáře. Kdykoliv mluvíte s nějakou ženskou postavou, hned Yumu osočuje ze sexuálních choutek, přitom Yuma takový vůbec není a dost mi to lezlo na nervy.

Když se pak vydáte do Labyrintu záhad, Shinigami ukáže svou skutečnou podobu a hra svou skutečnou „japonskost“. Z poletujícího ducha se stane atraktivní slečinka v sukénce s hlubokým dekoltem, která se nijak netají svou sexualitou, a hra dokonce tu a tam proboří čtvrtou stěnu a dělá toho nadržence z vás, hráče.

Při hraní jsem si v takových chvílích připadal, jako by se se mnou zacházelo jako s náctiletým, od hry to je velice dětinské a zcela bych se bez toho obešel. Pokud ale někoho vzrušuje, když si ženy strkají obrovské věci do krku, které musíte vytáhnout, a zvracejí klíčová fakta, mno, tak tu budete pár opakujícími se scénami mile překvapení…

Osudový sud

Pro úplnost: Jedna z typicky japonsky bláznivých miniher spočívá v tom, že si Shinigami vleze v plavkách do sudu, který rotuje, jsou na něm písmenka, která musíte lukem prostřílet a složit z nich hledané slovo. Tím v sudu vytváříte díry, jimiž je možné vidět ladné nožky sličné Smrtky, a jakmile přijdete slovu na kloub, Shinigami se odhalí a ukáže se vám v nějaké vyzývavé póze. Co to má společného s celým světem hry a vyšetřováním, to opravdu netuším, ale pokud by to nestačilo, pojí se s touto konkrétní minihrou jedna obecná překážka – jazyk.

Jak už víte, Master Detective Archives: Rain Code je velmi příběhová, a tím pádem neskutečně upovídaná hra, která ale nemá nijak zvlášť obtížnou angličtinu a ve většině případů si dialogy sami odklikáváte, takže na jejich čtení máte dost času (jen v některých cutscénách jedou automaticky).

Ale zmíněný sud už je opravdovou výzvou. S angličtinou se setkávám dennodenně, a přesto jsem se několikrát zapotil a selhal. Jde jen o sestavení slova, které je potřeba doplnit do věty, ale z jejího kontextu často není slovo zcela zjevné, a protože jednotlivá písmenka se nacházejí na otáčejícím se sudu, nevidíte je všechna najednou a stresujete se, zatímco odtikává pár desítek vteřin.

Bez ohledu na to, jaká je minihra jako taková (dle mého nezábavná a zbytečná), představuje ojedinělý výkyv v náročnosti na jazyk, a pokud si svou angličtinou včetně různých idiomů nejste jistí v kramflecích, mohly by vás tyhle minihry, kterých je v celé hře naštěstí jen pár, nepříjemně rozhodit a zbrzdit (metodou pokus omyl se to časem povede).

Je to stín? Je to člověk?

Je toho ale bohužel víc, co musím Master Detective Archives: Rain Code vytknout. Například nekonzistentní grafickou stránku, která umí vykouzlit krásné scenérie promočených ulic s odrážejícími se neony, aby pak některé interiéry působily až příliš stroze a bez přítomnosti deště se odhalily mantinely zastaralého hardwaru Switche.

Z tohoto hlediska mi ale nejvíc narušovalo vnímání světa zvláštní rozhodnutí, u nějž nevím, jestli je úlitbou hardwaru, designérským záměrem, nebo obojím. Řeč je o postavách na ulici, které, když jsou dál od vás, vypadají jako černé stíny/siluety, a teprve když přijdete blíž, tak se vybarví a rozpohybují.

Přišlo by mi to vlastně cool, kdyby k onomu přechodu došlo plynule. Jenže hra to řeší jinak – jak se k postavě blížíte, zhruba tak na vteřinu zmizí, než se místo ní objeví jiný model, což na imerzi zdejšího města vážně nepřidá. Celou dobu jsem doufal, že i tohle bude jedna ze záhad, která se vyjasní, tedy že to je skutečně designérský záměr, ale bohužel se nestalo.

Opakování matka frustrace

Nicméně největší pachuť za touhle jinak skvělou detektivkou zanechává jeden konkrétní prvek jejího vyprávění – hra je až neuvěřitelným způsobem natahovaná, zdlouhavá a neustále vám opakuje již řečená fakta.

Začíná to v momentě, když je vám z vyšetřování třeba i jasné, co se stalo, ale nemáte to hře jak říct a musíte prostě dělat hloupého. Může se stát, že už to ví i vaše herní postava, ale vy stejně musíte strávit další hodinu v labyrintu a odpovídat na naprosto triviální otázky, které vás od všeho jen zdržují, a pokud jste dávali pozor, prakticky se nemůže stát, že byste odpověděli špatně (pokud se tedy nejedená o jeden z mnoha quick time eventů, kdy během časového presu nemáte ani čas si přečíst všechny možnosti, což je taky skvělý nápad a zážitek…).

A když pak konečně poněkolikáté všechno zodpovíte a prokoušete se k tomu, co už dávno víte, tedy kdo je pachatelem, tak vás hra posadí ještě před mangu, jíž musíte doplnit chybějící části (už dávno víte, jak se to celé odehrálo, takže to je jen rutinní minihra), aby se vám následně přehrálo anime, které od začátku do konce shrne celý případ, tedy to, co jste zrovna několik hodin hráli a hra vám to už několikrát vysvětlila, což mimochodem nejde přeskočit, takže jsem v těchto chvílích odkládal Switch a využil volný čas třeba na toaletu.

Pocitově mi Master Detective Archives: Rain Code přišel o nějakou čtvrtinu delší, než by musel být. Respektive, délka jako taková by nebyla problém, kdyby nebyla ze značné části vyplněná zbytečným opakováním toho, co už dávno víte. A protože nechci, aby se v tomhle hře podobala i má recenze, pojďme to radši uzavřít a odškrtnout si další vyřešený případ.

Zbytečné opakování je sice velká kaňka, ale upřímně, po dohrání ve mně zůstává především to dobré. Svět, jeho postavy, všechny zápletky, celkový příběh a závěr jsem si maximálně užil a jediné, na co teď nemůžu přestat myslet, je touha zahrát si za pár let pokračování. Protože svět těchto detektivů je neskutečně zajímavý a má jistě spoustu prostoru pro odvyprávění dalších originálních příběhů.