Mass Effect 2

Studio Bioware mezitím stihlo dokončit jiné zásadní RPG – Dragon Age: Origins. To jim údajně umožnilo také se znovu zamyslet nad některými aspekty Mass Effect série. Dost možná i díky tomu je Mass Effect 2 (dále jen ME2) ještě dospělejší, ponuřejší a postavy i jejich motivace komplexnější. Jestliže první díl nabídnul chytrou zábavu, druhý díl bez nadsázky zapadá mezi klasiky herní, filmové i knižní tvorby – místy téměř hraničí s nefalšovaným uměním, podobně jako např. Blade Runner, ze kterého ostatně čerpal inspiraci pro určité části hry.

Na začátku máte možnost do hry importovat svoji uloženou pozici z prvního dílu, čímž ve hře ovlivníte celkovou politickou situaci, přítomnost určitých postav (koho jste zabili, ten zůstane mrtvý) i morálku/reputaci vašeho hrdiny. Tato funkce je v daném rozsahu poměrně revoluční a podtrhuje celkovou hloubku i designérskou rafinovanost, s jakou tvůrci ságu konstruují. Pro hráče tak vzniká přesvědčivý dojem, že ovlivňuje osud celého vesmíru podle svých představ. Na druhou stranu máte ovšem možnost začít hru „s čistým štítem“. Jestliže jste jedničku vůbec nehráli, nemusíte se bát: hra i postavy se vám dostatečně představí a formou jednoduchých otázek v úvodu nastavíte základní profil svého hrdiny.

Ke hvězdám

Tak nebo onak, na začátku ME2 velitel Shepard a jeho posádka křižují na palubě lodi Normandy lidmi obydlené hvězdné soustavy a snaží se likvidovat zbytky nepřátelské robotické rasy Gethů. Jsou ale napadeni někým úplně jiným, mnohem nebezpečnějším. Po strhující úvodní sekvenci je loď zničena a hlavní hrdina umírá …, aby se probral o několik let později, vzkříšený díky astronomicky drahému vědeckému projektu Lazarus. Cílem projektu bylo vrátit mezi živé člověka s největší šancí na boj proti pradávnému nepříteli, odhodlanému zničit nejen lidskou rasu.

Shepardovo vzkříšení má na svědomí tajemná separatistická organizace Cerberus, známá jako poněkud extrémní (= teroristická) pro-lidská frakce, kterou nejeden mimozemský národ k smrti nenávidí. V čele organizace sedí vždy podezřelý Illusive Man, se kterým se zřejmě nikdo nikdy nesetkal živě. Právě ten dá Shepardovi vše potřebné k tomu, aby sestavil dokonalý tým pro sebevražednou výpravu na území nepřítele.

Váš chlebodárce nepatří k těm nejdůvěryhodnějším. Záhady, intriky a dvojznačnost vás budou provázet na každém kroku, což funguje nejen jako dokonalé koření příběhu, ale také jako základ pro řadu mnohdy složitých rozhodnutí, které budete muset udělat. Tyto mohou mít naprosto nečekaný dopad. Co ze své lidskosti a morálních hodnot jste ochotní obětovat pro přežití celé rasy? Koho konkrétně z vaší posádky byste obětovali pro úspěch mise? Podobné otázky vám připraví některé z nejsilnějších zážitků během hraní. Asi není potřeba podotýkat, že znalost jazyka (na konzolích) nebo české titulky jsou pro tento zážitek docela zásadní.

Posádka

Ačkoliv začátek hry se zabývá novou rasou (tzv. Collectors), kterou Reapeři zneužívají pro masivní únosy lidí z okrajových planet, tato osa příběhu stojí poněkud v pozadí vašeho bezprostředního snažení: najít a získat výjimečně kvalifikované jedince pro novou posádku, se kterou byste společně dokázali čelit hrozbě technologicky vyspělejšího protivníka. Díky tomu se podíváte na několik docela odlišných světů a míst – jednu postavu bude potřeba vybojovat z obří vesmírné vězeňské stanice, další postava žije v hypermoderním velkoměstě, jiná zase na planetě zjizvené staletími nekončících válek. Každá postava je zcela nová, nicméně setkáte se také s většinou svého týmu z prvního dílu hry. Bohužel většinou nebudete mít možnost tyto veterány znovu rekrutovat. Velké překvapení představuje poslední člen vaší družiny - pokud se vůbec rozhodnete jej přibrat.

Samotné nalezení a přesvědčení jednotlivých parťáků, aby se k vám přidali, ale nestačí. Jelikož vás čeká mise na nepřátelském území, ze kterého se ještě nikdy nikdo nevrátil, musí být posádka jednak smířená se smrtí …, a také zcela bezvýhradně důvěřovat svému veliteli: aby byli ochotni v kritických okamžicích na slovo poslechnout vaše rozkazy. Za tímto účelem vás čeká prostřední třetina hry, kdy budete řešit „osobní záležitosti“ jednotlivých členů týmu. Někdo třeba chce urovnat záležitosti se svojí rodinou, další zase zničit svého odvěkého nepřítele. V určitých případech budete muset řešit také spory přímo mezi nimi. Každopádně osobní mise za získáním loajality jsou stejně hutné - herně i příběhově - jako ty původní, najímací. Nejsou ovšem povinné. Pokud ale vyrazíte na onu finální sebevražednou misi bez loajálního týmu, pěkné to nebude.

Ačkoliv získávání posádky tvoří nadpoloviční většinu hry, fascinující povaha tajemstvím opředených Reaperů láká mnohem víc. Naštěstí mise spojené s rekrutováním jsou prokládané střety s přisluhovači Reaperů: kdykoliv se vynoří některá z těchto „reaperských“ misí, můžete si být jistí, že máte před sebou jednu z nejzajímavějších pasáží hry. Ať už jde o odhalení způsobu unášení celých lidských kolonií, prozkoumání jednoho velmi speciálního vraku nebo finální „průchod branou bez návratu“, v těchto pasážích hra vrcholí.

Atmosféra

Na své si přijdou i otrlí fanoušci sci-fi hororů typu Vetřelec. Finále hry si nezadá s epickými vyvrcholeními série Final Fantasy, aniž by přitom kompromitovalo realističnost, syrovost a uvěřitelnost hry. V samotném závěru vás také čeká jedna zásadní volba. Když bude po všem, nebudete se cítit ošizeni ani zklamáni, ale přesto budete prosit, aby závěrečný díl trilogie dorazil co nejdříve.

Pěkně podle tradice Bioware, vynikající scénář doplňuje pečlivý důrazu na detail. Ať už jde o popisy historie jednotlivých planet a ras nebo třeba prodavače videoher v jednom z velkoměst, propagujícího klasickou lidskou hru „Solitaire“. Zdrojem návykovosti vesmíru ME2 je dále jeho přizpůsobivost. Stejně jako v původní hře máte možnost prakticky každou situaci ovlivnit prostřednictvím několika možností v rozhovorech. Nově přibyla možnost rychlého stisknutí kontextového tlačítka v určitých pasážích rozhovoru, což většinou způsobí nějakou akční odezvu, jako je vyražení zbraně nepřítele z ruky apod.

Zachován zůstal morální systém, měřící vaše rozhodnutí a podle nich vypočítávající vaši úroveň Paragána nebo Renegáta, což odemyká speciální dialogové volby. Mimochodem, použitím uložené pozice z jedničky se vám tyto body, tam získané, přičtou. Nově je tento systém navázán na vzhled vaší postavy: agresivní volby zhoršují stav jizev, které zůstaly na vaší tváři po rekonstrukci těla.

Co na sebe?

Zdokonalování výzbroje a výstroje probíhá hledáním schémat v herním prostředí, případně jejich nákupem od obchodníků. Jakmile máte schéma, musíte mít ještě dostatek surovin nebo peněz pro výrobu dané věci, což se děje vždy na palubě Normandy. Ze hry zmizel inventář, vybavení si nastavujete - stejně jako druhé dva členy výsadkové družiny - vždy před misí. Surovin není nikdy dost a do hry tak vstupují nepovinné vedlejší mise či úkoly od NPC - a také minihra se skenováním povrchu planet za účelem nalezení a vytěžení surovin. To se děje na obrazovce s mapou planety, zcela bez výsadku: vozítko Mako se v ME2 nevyskytuje. Pokud se ale rozhodnete tyto vedlejší příležitosti ignorovat - byť jsou často vedlejší mise stejně kvalitní a zábavné jako ty hlavní - lze hru dokončit i se zdroji a výzbrojí, získanými skrze hlavní příběhové mise.

Výše popsané zjednodušení managementu postav vede k přímočařejšímu akčnímu zážitku ze soubojů, které tvoří dominantní polovinu hratelnosti ME2. Menší polovina je samotné procházení lokací, hledání postav a rozhovory s nimi. Autoři se netajili tím, že po této stránce chtějí hráčům nabídnout zážitek srovnatelný s čistokrevnými akčními hrami typu Gears of War. To ovšem neznamená jen vylepšené ovládání (krytí již není automatické), přesnější míření a střelbu (je možné protivníkům ustřelit hlavu nebo končetinu), pestřejší AI nepřátel, bohatší arzenál (vedle pistolí, brokovnic, samopalů a ostřelovaček jsou zde ještě speciální „těžké zbraně“) nebo třeba nahrazení přehřívání zbraní systémem „tepelných“ zásobníků.

Ve výsledku akční sekvence skutečně fungují jako plnokrevná střílečka a vylepšování postav i vybavení připomínají spíše Resident Evil 5 než klasické RPG hry. Nic na tom nemění ani přítomnost dvou druhů puzzle při hackování zámků a počítačů, připomínajících například Bioshock. Řada ortodoxních starších hráčů má problém to přijmout, ale jde o logické podřízení se filmovější povaze hry a jejímu příběhovému spádu.

Filmovou atmosféru hry podtrhává také ještě hojnější přítomnost filmových sekvencí, které jsou díky vylepšené grafice ještě působivější. Textury, efekty, dokonce i detaily postav nebo jejich obličejů – to vše bylo oproti již tak kvalitní původní hře překopáno a vylepšeno. O to lepší je, že samotná hra nevypadá o nic hůře než filmové sekvence. Přidejte k tomu podmanivou hudbu s mnoha „mimozemsky“ originálními elektronickými efekty. A samozřejmě špičkový dabing, na který jsme si už u her od Bioware tak nějak zvykli. Výsledkem je zážitek, jaký dokáže nabídnout málokterá hra. Po příběhové stránce bohatá díky nelinearitě a hloubce zápletky i postav, po hratelností stránce cílevědomě vytříbená, po stránce výpravy mezi špičkami.