Mario & Sonic at the Rio 2016 Olympic Games

Mezi designem i obtížností nejjednodušší se v této hře řadí například běh na sto metrů, hod oštěpem, trojskok, štafeta a plavání, kdy si vystačíte jen s rytmickým mačkáním tlačítek. Nic víc v tom nehledejte – tyhle disciplíny v pohodě zmáknete na druhý nebo třetí pokus, a když je dokonale ovládnete, okamžitě přestanou bavit.

O něco lépe je na tom lukostřelba, kdy už musíte samostatně pod časovým presem mířit. Nohy však této disciplíně podráží, že obsahuje jen tři možná rozestavení terčů. Nemluvě o tom, že i tak je lukostřelba podstatně zábavnější ve Wii Sports. A pokud bychom měli porovnávat střílení striktně na Wii U Gamepadu, je daleko lépe zpracované v Zeldě z launchového titulu Nintendo Land. Víceméně stejně lze shrnout box a stolní tenis – oba dva sporty ujdou, ale už tu byly v zábavnějším podání.

Návrat starých známých

Vrací se i oblíbené disciplíny z let minulých, které reprezentuje především gymnastika, resp. tančení se stuhou. V zásadě jde o zjednodušenou rytmickou hru (požadavky na rytmus nejsou tak přísné, mačkáte veskrze jen dvě tlačítka), ale vidět Bowsera ladně tančit se stuhou zážitek vylepšuje o 100 %. Jinak tančení také neoslní a je samozřejmě repetitivní. Především proto, že hra obsahuje pouze pět skladeb, z nichž každá je k dispozici v jedné ze čtyř obtížností.

Dále se vrací jízda na koni, kdy jedete po předem navrženém okruhu, skáčete přes překážky a děláte různé opičky (tedy mačkáte/držíte A ve správnou chvíli). Nejde o nic komplikovaného, nicméně drezůra koně překvapivě baví. K dispozici je ale bohužel opět jen jedna dráha, která po pěti projetích omrzí.

Zajímavým ozvláštněním a novinkou oproti minulým rokům jsou závody na BMX kole, které vyžadují dobré rozplánování „výdrže“ jezdce a správnou koordinaci při provádění triků. Nicméně i tato disciplína trpí tím, že nabízí jednu jedinou trať.

Matka moudrosti

Skoro všechny výše jmenované sporty trpí buď repetitivností, nebo přílišnou jednoduchostí. Na chvíli je to zábava, ale hra už po jednom odpoledni začínala nudit i desetileté dítě. Opakování tak není jen matkou moudrosti, ale i totálním zabijákem zábavy.

Na pomyslném vrcholku pyramidy sportů, které stojí za to aspoň vyzkoušet, stojí fotbal, ragby a plážový volejbal. Zde z principu pravidel nevadí jedno jediné hřiště a je znát, že s mechanismy si dali tvůrci práci - nejde totiž o minihry na jedno použití, ale o skutečné tahouny celé sbírky.

Fotbal je klasickou minikopanou čtyř proti čtyřem, samozřejmě značně zjednodušenou a zparodovanou – bavit nicméně dokáže skvěle. Hlavně v „Duel“ verzi, kde se nepočítají jen góly, ale převážně body za sestřely nepřátel speciálními plazmovými nákopy. I fauly jsou zde na denním pořádku, protože jsou za ně body. Ke konečnému přičtení bodů na účet daného týmu je nicméně třeba ten gól vstřelit, což hře dodává další vrstvu dynamiky a taktiky. Otázka „Mám tlačit hned na bránu, nebo nejdřív trochu zmasakrovat soupeře?“ je v tomto módu běžná.

Obdobně zábavné je i ragby, které sice není geniálně jednoduché a zároveň komplexní jako fotbal, ale pobavit dovede obstojně. Jen je někdy trochu zdlouhavé. Plážový volejbal ve dvojicích se pak nevyznačuje jen tím, že můžete koukat na zadek místo Kiki a Maki Eggmanovi s Wariem, ale také poměrně slušným tempem. Hratelnost z velkých disciplín je zde však asi nejslabší, především kvůli nepředvídatelnosti některých střel a velmi obtížnému bodování v případě, že soupeřem je AI na vyšší úrovni.

Režimy a režie

Všechny disciplíny lze hrát sólo i v lokálním multiplayeru ve dvou až třech hráčích (ve fotbalu může každý ovládat třeba i půlku mužstva, nebo se postavíte proti sobě). Ve více lidech je zábava samozřejmě větší a hra je s ohledem na multiplayer vytvořená. Až to do té míry, že například u trojskoku nebo hodu oštěpem hra i přes sólo hraní rozpůlí obrazovku na dva díly a ukazuje aspoň výkon AI.

Herní režimy zahrnují jednotlivé zápasy, tříkolové olympijské turnaje ve všech disciplínách a režim, ve kterém spolu soupeří Týmy Mario a Sonic. V posledně jmenovaném se vylosuje disciplína a vyberou sportovci, kteří v ni budou soupeřit. Tým, který prohraje, musí vyřadit právě použité závodníky. Je to zábava, ale jinak slabou hru to nespasí.

Poměrně zvláštním je rozhodnutí, že olympijské turnaje můžete hrát jen s Mii postavičkami, a ne s postavami z oblíbených her. Do jisté míry to vyrovnává podmínky na hřišti (třeba Bowser má ve fotbale totálně zabijáckou střelu), nicméně se nelze zbavit dojmu, že si hra dobrovolně podřezává větev – všichni přeci chtějí hrát za postavu, které slouží. Místo toho vás hra nutí, abyste se účastnili se svou Mii postavičkou a postupně pro ni získávali za vyhranou herní měnu nové oblečení, které jí vylepší statistiky v daných disciplínách (ne, že by to bylo mimo extrémních hodnot až tak zásadní).

I kvůli těmto podivným rozhodnutím nelze Maria se Sonicem na olympiádě v Riu s klidným svědomím doporučit. Zvláštní herní režimy nebo drtivou většinu nepříliš zábavných a repetitivních disciplín nezachrání ani fotbal nebo roztomilý kukuč hlavních hrdinů. Rio je příjemnou oddechovkou na pár hodin, na delší hraní ale rozhodně není.