Mario Party Superstars

Takže ano, nejprve vysvětlení, jak se liší poslední dvě hry ze série Mario Party: V roce 2018 vyšla na Switchi Super Mario Party, která využívala při hraní miniher i pohybu ovladačů a náš GamesPlay si můžete pustit zde. Nyní vyšla Mario Party Superstars, která je trochu jinou verzí a jde spíše o poctu svým předchůdcům. O kompilaci her z předchozích třinácti let historie této série. Samozřejmě ve vylepšené grafice a s občasnými změnami v hratelnosti. Mario Party Superstars se tedy, logicky, zbavuje pohybových ovladačů a místo toho přidává řadu promyšlených herních desek, kde můžete hrát místní verzi Člověče, nezlob se, ovšem s pravidly, které jako by dělal Sheldon Cooper na houbičkách. Toadette houbičkách.

Online s cizinci a samolepkami

Se skeptickým okem jsem tedy Mario Party Superstars nechal projít hned trojím kolečkem hodnocení. V tom prvním jsem ji hrál sám, jen s využitím online režimu. Bez něj by samozřejmě bylo smutné hrát party hru o samotě a nemělo by jakýkoliv smysl titul vůbec hodnotit, ale online mód přidává možnost, jak si užít zábavu, i pro osamělé a hikikomori.

Během online módu nejvíc přijdou na řadu ony hrací desky, kde se dá opravdu široce taktizovat a využívat občas velmi divokého chování v rámci tematických polí. V Horror Landu si kupříkladu musíte dávat pozor na cyklus noci a dne, ale, popravdě, je mnohem lepší objevovat prvky jednotlivých desek na vlastní pěst. V online módu samozřejmě chybí voice chat a tak i možnost rozčilování se nad tím, jak vás někdo vypekl. Místo něj je tu systém samolepek, které si postupně odemykáte a můžete jimi reagovat na průběh hry. Naštvaný Mario nebo vysmívající se Bowser jasně dají najevo, jak se cítíte.

Nicméně, pro mne je Mario Party Superstars hrou dvou módů. Tím prvním je hraní na deskách, které se může někdy protáhnout a vyžaduje i nějaké to přemýšlení dopředu a ve výsledku může rozjetou party hru spíš ubít. Určitě bych volil tento mód v prostředí, kde už všichni účastníci vědí, do čeho jdou a jsou ochotní myslet na pár tahů dopředu a naučit se pravidla hry i dané desky.

Tím druhým jsou pak samotné minihry, do kterých se konečně můžete pustit okamžitě v módu Mt. Minigames, kde je jich rovná stovka. Právě minihry jsou ale základem celé zábavy a tím se dostávám ke svým druhým dvěma testovacím vzorkům. Prvním byla manželka a hraní ve dvou ještě s párem počítačem ovládaných protivníků. A protože jsme chtěli instantní zábavu, sáhli jsme rovnou po kolekci miniher. Do třetí testovací skupiny jsem přibral svého pětiletého syna, který už hrál Super Mario Party (a neřekne jí jinak než Mario oslava) a nejvíc jej bavily minihry s pohybovými ovladači, takže jsem měl obavy, jak se uchytí tahle potenciálně „nudnější“ verze.

Stovka miniher s minimem přešlapů

Veškeré moje obavy se ale ukázaly být liché. Už jen fakt, že můžete rovnou skočit do módu stovky miniher (v nichž si můžete i rovnou zaškrtávat ty, které chcete mít mezi oblíbenými), je obrovský bonus. Mt. Minigame nabízí instantní zábavu a hlavně je velmi variabilní. Do dvou minut se dá rozjet v gaučové kooperaci až pro čtyři hráče kolotoč minihra – náhodná další minihra – zopakuj minihru, pokud tě bavila a nebo byla na týmy a tys ji chtěl hrát s někým jiným. Před startem každé minihry máte čas na natrénování, protože pravidla se často hodně, hodně liší. Ovládání je teď primárně umístěné na analogové páčce, ke které se někdy přidává jedno až dvě tlačítka, zcela výjimečně i shoulder buttony L a R. 

Právě s minihrami ovšem přichází opravdová zábava. Můžete pustit z hlavy kombinatoriku z herních desek, které budou bavit spíš dospělé hráče a prostě se bavit sérií více či méně zábavných miniher, díky kterým běží čas u Mario Party Superstars pekelně rychle. Jelikož je jich tu stovka, není problém co nejrychleji poskočit na nějakou, která danému osazenstvu sedne víc. S většinou navíc nestrávíte víc než pět minut včetně tréninku, tedy pokud se nerozhodnete nějakou opakovat. Což se vám ve skutečnosti bude stávat velmi často.

U nás vedly „zlomyslné“ hry jako Bumper Balls, kde se snažíte ostatní shodit z malého plácku, týmovky ve stylu Speed Hockey a nebo vynikající GOOOOOOAL, kde prostě střílíte tři na jednoho brankáře. Vynikající jsou ale i kousky, kde třeba musíte počítat kolik goombů před vámi přeběhlo anebo kopírování obrazce, kde jde hlavně o přesnost.

Kupodivu her, které se nesetkaly s úspěchem jak u dvoučlenné, tak u tříčlenné testovací skupiny, nebylo mnoho. Plážový volejbal měl příliš mnoho ovládacích prvků a nebyl příliš přesný, takže nevznikala zábavná frustrace, ale spíš jen čistá frustrace. Stejně tak počítání ovoce, které padá ze stromu při snaze shodit na protivníka vosí hnízdo je příliš razantní změnou tempa a také příliš dlouhá minihra. Samozřejmě, tohle je silně individuální, nicméně i u malého syna ve finále neprošla sítem sotva desetina miniher, což je na celou stovku velký úspěch. 

A kde je Tanuki Mario?

No, a nakonec ten problém s pohybovými ovladači, tedy absencí využívání motion sensoru. Překvapivě vůbec nechyběly. Naopak, i dítě ocenilo, že díky analogu a tlačítkům je ovládání mnohem jasnější, přesnější a čitelnější, což u Super Mario Party a jejích pohybových miniher určitě neplatilo. Takže potenciální zádrhel, kterého jsem se nejvíce obával, se nakonec nepotvrdil. Bylo pro mne překvapující, jak nebyl problém zahrát si dvě hodiny v kuse, aniž by měl člověk pocit, že skutečně dvě hodiny uběhly.

Nicméně, k výtkám bych určitě zařadil malý výběr hrdinů. Pouhá desítka je na rozmanitý svět postaviček od Nintenda prostě málo. U nás to zrovna prošlo, protože syn má jako svého hrdinu už navěky Maria, ale umím si představit, že kdyby to byl třeba Bowser, už by byl smutný (nejméně pět minut), že si za něj v téhle verzi nezahraje.

Prostě, na to, jak má Nintendo obrovský roster s postavami (vizte sestavu Mario Kart), je místní skladba smutně malá. A další výtka bude směřovat na umělou inteligenci, kterou musíte občas vzít sebou. I když tam má být jen do počtu, i na nejsnadnější obtížnost v některých hrách nedělá chyby a absolutně dominuje. Sice vznikají úsměvné momenty, kdy vám potomek ohlásí „já radši tohle budu hrát s Luigim“ (ovládaným AI), ale hlavně v závodech důlních vozíků nebo místní verzi Tetrisu je prostě AI příliš silná. Naštěstí jde jen o pár her, které rychle odjedete a jinde už zase zapadne do vaší skvadry.

To je ale asi tak vše, co v této chvíli mohu Mario Party Superstars vytknout. V tom, co chce dělat, prostě nemá konkurenci a pro naší rodinu plně nahrazuje původní Super Mario Party, což jsem opravdu nečekal. Samozřejmě, i vy musíte mít jasno v tom, co od hry chcete. Pokud nemáte s kým hrát na gauči v kooperaci, nejsem si jistý, že vás online mód natolik zabaví. Pořád je to hraní s lidmi, které nevidíte. Jeho smysl je spíš v tom, když zrovna nemáte po ruce živé spoluhráče a chcete zabít nějaký čas, ale rozhodně bych kvůli tomu tenhle titul nekupoval. Na druhou stranu, pokud chcete hru, u které se pobaví jakákoliv vaše návštěva a nebo děti od cca tří až čtyř let, jsou Mario Party Superstars sázka na jistotu.