Marfusha

Peníze nasáklé střelným prachem

Princip je přitom velmi jednoduchý: V dystopické budoucnosti, kde je válka každodenní realitou, chráníte vstupní bránu města před stále dotěrnějšími vlnami robotických nepřátel.

Za každý takový nájezd, který se vám podaří odrazit, dostanete výplatu a ze tří vylepšení na výběr. Ty zahrnují různé typy zbraní, parťáky, speciální útoky, ale i permanentní zvyšování atributů, jakými jsou třeba poškození, počet nábojů a přesnost.

Ovládání je velmi jednoduché. Postačí směrové šipky pro pohyb, míření analogovou páčkou a neustále stisknutá spoušť.

Dvourozměrná střílečka

Plejáda nepřátelských mechů, které se snaží rozervat kovovou bránu, proniknout do města a vyhladit obyvatelstvo, není příliš široká. Smrticí stroje se v podstatě vyskytují ve dvou hlavních variantách –⁠ pozemní a létací. Občas narazíte na silnějšího bosse, ale ti by se dali spočítat na prstech jedné ruky.

Citelně mi v Marfushi chyběl skok nebo něco, co by jinak unylý pohyb dodalo potřebnou dynamiku. Projektily nepřátel ani kontakt s nimi vám nijak neubližuje. Až na samotný závěr hry je vlastně jediný zranitelný cíl brána, kterou střežíte. Velkou porci hry ale úspěšně odehrajete jenom se stisknutou spouští. Nic víc vás trápit nemusí. Za „komplexní“ se dají potom považovat pasáže, kdy musíte vodorovnou střelbu střídat s tou v úhlu zhruba 45 stupňů, abyste pokosili nepřátele, kteří létají.

Byť je hratelnost jako taková zábavná, protože jednotlivé útočné vlny jsou otázkou několika vteřin a dopředu vás tak žene touha po dalším upgradu, připravte se na to, že Marfusha je extrémně krátká záležitost.

Jak je to dlouhé?

Vlastně mi psaní této recenze zabralo více času než dohrání hlavní dějové linky, která se délkou nedostane nad hodinu. Jasně, hra nabízí více konců, je tady i mód výzvy a hrstka odemykatelných postav, ale i kdybyste se rozhodli Marfushu sakumprásk zkompletovat, déle než tři hodiny by vám to zabrat nemělo.

Je to špatně? V principu určitě nikoliv. Vždy upřednostním hru, která nemrhá mým časem, nabízí cílenou, odladěnou zábavu a ví, kdy to má zabalit. Jenže Marfusha má natolik jednoduchou hratelnost a grafické zpracování, že mi i pořizovací cena těch zhruba 150 korun přijde neadekvátní.

Někteří možná nostalgicky vzpomenou na dobu, kdy se podobné hry daly přehazovat vidlemi, protože jste je mohli hrát v prohlížeči.

Dívky s culíky

Anime pixelartová grafika a roztomilé „waifu“ v hlavních rolích si jistě najdou své publikum. Já bych ale chtěl trochu více snahy a obsahu. Rozmanitější prostředí, pestřejší paletu nepřátel a třeba i nějaké ty detaily. Například takové drobnosti jako jednoduchou animaci přebíjení a ne jen netečné čekání, než se dotočí loadovací kolečko, abych mohl bezmyšlenkovitě pálit po všem křemíkovém široko daleko.

Chtěl bych třeba i větší výzvu. Marfusha není obtížná, krom několika opakování jednoho souboje s bossem jsem hrou prošel s prstem v nose. Větší výzva na vás sice čeká v případném Challenge módu nebo při vyzobávání pár vzácných trofejí opakovaným hraním. Ani tak se ale nedá říct, že by šlo o těžkou hru, u které by si člověk uhnal mozoly tím, jak je náročná.

I to ale může být třeba zrovna váš argument, proč si Marfushu pořídit. Třeba chcete jen vypnout, zahrát si něco nenáročného, co vás odmění tím příjemným pocitem vyplaveného dopaminu. Tady bych ale argumentoval, že existují mnohem lepší tituly s větší porcí zábavy a ještě nižší cenovkou. Do zblbnutí budu předhazovat krále indie her Vampire Survivors, do zemdlení budu doporučovat úchvatné Boneraiser Minions. Ani jedna z těchto her sice nemá anime dívčiny v punčochách, ale zato vás kvalitně zabaví na mnohem déle.

Totalitní dystopie

Co byste snad mohli zvážit před finálním rozhodnutím o investici do Marfushi, je příběh, respektive dystopický svět, kde se odehrává. Neuvidíte z něj sice moc, ale je zábavné z těch několika střípků sestavovat bezútěšnou budoucnost a politickou situaci země, kterou vlastním tělem bráníte.

Jsou to náznaky z televizních přenosů během těch pár vzácných chvil na odpočinek mezi misemi. Jsou to neustálé daně, kterými politbyro ospravedlňuje další sdírání už tak zchudlého obyvatelstva. A v neposlední řadě to jsou i spolubojovnice, jejich repliky a také desítka různých konců, každý s originálním zvratem.

Už je konec?

Bohužel ale představa, že bych měl hru desetkrát dohrávat jen proto, abych se podíval na krátkou cutscénu, není zrovna lákavá, protože i ten první průchod začne v závěru ztrácet dech. Neumí udržet déle, protože vás velice rychle přestane zásobovat novými zbraněmi, upgrady, prostředím a nepříteli.

Marfusha není špatná nezávislá odreagovačka. Má ale příliš mnoho situačních podmínek, které garantují, že si ji užijete. Musíte mít rádi anime, nesmí vám vadit pixelart, je třeba se smířit s tím, že za své peníze moc obsahu nedostanete a že hratelnosti je sice zábavná, ale omrzí se ještě dříve, než samotná hra po hodině skončí.