March of the Eagles
Snaživý update klasické formule Paradoxu se pokouší oživit Napoleonské války. Daří se mu to s velmi střídavými výsledky, přičemž nejvíce bodů sbírá za hru více hráčů.
Další informace
Výrobce: | Paradox Interactive |
Vydání: | 18. února 2013 |
Štítky: | válečná, tahová, historická, taktická, strategie |
Pokud jste fandy Napoleonských válek, možná se nadšeně vrhnete na novou strategii od Paradoxu, která pod názvem March of the Eagles zpracovává právě toto období z mírumilovných dějin Evropy. I když, nadšeně... Zrovna systém strategií od Paradoxu není dvakrát silný v kramflecích ohledně válek, bojových vřav a hlavně bitev, které se motají kolem složité logistiky a taktických manévrů, což jsou právě Napoleonské války.
Pro March of the Eagles byl ovšem Clausewitz Engine upraven dosti specificky, aby co nejvíce podpořil vojenskou složku věci a bohužel utlumil všechny ostatní. Základní princip nepřekvapuje – zmocníte se velení jedné z hlavních mocností v roce 1805, do roku 1820 musíte dobýt klíčová území a stát se tak vládci Evropy. Ale cíl není moc důležitý, jde primárně o to si pořádně užít ona válečná léta. Dojít k celkovému vítězství bez pořádných porážek a manévrů by totiž nebyla zábava.
Vlastně ani tak ale není March of the Eagles nějakou extra zábavná hra, minimálně v kampani. Na vině je přílišné ořezání jakékoliv státotvorby a diplomacie. Každý stát má skromné množství voleb, které reflektují číselnou stupnici lásky a nelásky. Můžete někoho naštvat o pár bodíků, o pár bodíků jej přiblížit k sobě nebo oddálit od soupeřovy koalice. Koalice jsou jen dvě, takže je vše binárně rozdělené na „volíš Losnu, nebo Mažňáka“, případně je pár států ve fázi rozhodování a čekají, kdo jim pošle více bodíků. Tohle není zrovna vrchol diplomatické rafinovanosti.
Tak trochu schizofrenní státníci
Výsledkem výše popsaného jsou bohužel i prapodivná rozhodnutí AI, která se s postupem v jinak poměrně rychlé kampani zhoršují. Kupříkladu po sérii pár dobrých výsledků s Wellesleyho pyrenejskou armádou se Španělsko rozhodlo došlápnout si na Gibraltar a na dvacet tisíc zavilých Britů přitáhly tři padesátitisícové armády.
Wellington si šel se zbylými třemi tisícovkami vojáků lízat rány do Lisabonu a zbylo jen čekat, co ta masa španělských vojáků udělá. Portugalsko nebylo symbolem síly, spojenectví s Brity je takřka odsoudilo k zániku a přeživší tři tisícovky červenokabátníků nemohly nic změnit.
Aby dorazil další expediční sbor z Anglie, na to nebyl čas (stavěly se teprve transporty), a tak čekala jen neveselá alternativa k oficiální historii. Anebo ne? Těžko říci proč, ale o měsíc později, po ubíjející nečinnosti, která vyvrcholila platonickým obléháním Gibraltaru, Španělsko nabídlo mír a že tedy všechno dobrý. Francii se následně rozpadla koalice a Napoleon začal hledat novou... k níž se o dva měsíce později připojilo Španělsko a celý taneček začal nanovo.
March of the Eagles prostě dělá v diplomacii ohromné kiksy. Francie drtí Rakušáky. Nabídnete pomocnou ruku, ale Rakušáci překvapivě odmítají spojenectví s vámi, nabušeným Ruskem i statečným Pruskem a raději se nechají pohltit. Podobně je na tom rozvoj vašeho státu. Nemá moc cenu investovat do čehokoliv jiného, než jsou armády, protože každý vojáček se počítá a benefity sekundárních budov jsou mizivé. Ideologický rozvoj má v sobě zajímavou myšlenku – čím více dostáváte na frak, tím více se ze svých chyb učíte a objevujete nové technologie a postupy. V rámci ryze spartánského managementu je tohle sympatický prvek.
Starý pes s novými kousky
Hlavní, co vás ale musí zajímat, jsou bitvy, které doznaly úprav, aby se alespoň blížily komplexnosti napoleonského válečnictví. Armáda má nyní čtyři části – střed, dvě křídla a zálohy. Každé sekci velí jeden generál a dle složení jednotek lze určovat před bitvou taktiku. Výsledek boje pak kromě síly vojsk a morálky rozhoduje právě taktika, topografie bojiště, bonusy od daných generálů a hod kostkou. Což zní hezky, ale ve své komplexnosti je vše spíše matoucí a nadbytečné. A na hony vzdálené napoleonskému válečnictví.
Tady prostě herní engine narazil na strop. Bohužel, jak tyto nedostatky nevadí u spíše socioekonomických Crusader Kings II a u masovějších Hearts of Iron, kde taháte obrovitými bloky jednotek, tady jsou vám znalosti dobových praktik spíše na škodu.
První problém tkví v tom, že vlastně moc nejde reagovat na to, s čím přišel soupeř. Prostě vsadíte na jednu skladbu armády a taktiku a děj se vůle kostky. Pokud chcete počítat s tím, že vaše pěší armáda by proti jízdním oddílům bez artilerie zaujala obranné čtverce, zapomeňte. Chcete praktikovat palbu po dlouhých liniích nebo Napoleonovy masivní bloky pěchoty? Musíte si vše představit na pozadí událostí.
Férové je být nefér!
Ale dobrá, když odhlédneme od toho, že prostě systém nezvládá nějak operovat s reálnou komplexností tehdejšího válečnictví, zůstává tu oproti ostatním strategiím od Paradoxu pořád vylepšený systém bojů. Samozřejmě, všechna taktika je hezká, ale až vám na dveře zaklepe francouzská armáda, která má půl milionu mužů v poli, je celkem jedno, jestli budete volit ústupy, manévrování s jezdectvem nebo spoléhání se na gardu. Čímž se dostáváme k další vlastnosti March of the Eagles, která není nutně negativní. Tahle hra není fér.
Někdo je prostě slabší a ne, nemáte stejnou šanci za každého vyhrát. Hodně to schytalo třeba Švédsko, které má zoufalý nedostatek lidských zdrojů a velmi brzy si na něm pochutná ruský medvěd. Holandsko prostě nemá šanci proti britské flotile a Prusko je fackovací panák pro Francii.
Na druhou stranu, nespoléhejte na věci, které o době víte. Rozhodující vítězství na mořích vás nezachrání, protože lodě se staví strašně rychle. Expediční sbor v týlu nepřítele hodně rychle pojde na podvýživu, protože si vojáčci neumí nakrást jídlo (budujte zásobovací trény a pečlivě plánujte invazi!). A hlavně, nějaký pocit dobového zážitku pořád sráží bipolární poruchou trpící AI.
Na svůj původ rychlý jedinec
Na druhou stranu, March of the Eagles je celkem dynamická hra. Kvůli omezenému časovému období a ryze válečnému základu neustále roztáčíte kolesa válečné mašinerie. Pořád se ženete vpřed, dobýváte určená území a snažíte se přežít ve válkou rozvrácené Evropě. Pokud máte rádi tenhle rychlejší styl a nevadí vám výše zmíněné, může vám March of the Eagles sednout. Do nadprůměru ji však tahá jedna další věc – multiplayer.
March of the Eagles je velmi přívětivá hra pro multiplayer, alespoň obsahově. Ano, trvá to dlouho, než se dostanete do hry, protože celé spojování a připojování je zdlouhavé, chybové a jistotu máte jen se znalostí IP adres. Je lepší se domluvit na nějakém fóru, protože cenu má hrát tak od pěti, šesti lidí, kteří mají čas a neutečou vám po pár hodinách. Ale když se vše povede, je to skvělý zážitek.
March of the Eagles nebude nejzářivějším klenotem v rodinném pokladu Paradoxu. Nebude ani tou nejpovedenější hrou o Napoleonských válkách. Na to má příliš limitované diplomatické možnosti a i přes vylepšení válečného systému prostě naráží na strop systému. Ale pořád jde o slušnou a nadprůměrnou strategii.