Marathon

Ba co víc, v některých ohledech je oproti hitu od Embark Studios promyšlenější, vypilovanější, svéraznější a hlavně smysluplnější. Marathon přes důvěrně známou hratelnost extrakčních stříleček přehazuje futuristické pončo výrazné stylizace a hlavně špičkové akce, která ale nebude pro každého. 

Opuštěná kolonie 

Lidstvo v 29. století vyslalo kolonizační loď Marathon k planetě zemského typu Tau Ceti IV. Jenže za neznámých okolností obyvatelstvo kolonie zmizelo a mezi opuštěnými laboratorními komplexy kráčejí jen bezpečnostní roboti vládní organizace UESC, která se snaží tajemství o zmizení lidí udržet pod pokličkou. 

Díky technologii přenosu lidského vědomí do robotických schránek se ale na povrch planety vydávají desítky Runnerů nasmlouvaných různými nadnárodními korporáty. Nejen, aby vládou střežená tajemství vynesli na světlo, ale aby ideálně zpátky přinesli i nějaké ty vzorky a vzácné poklady.

Přestože se pod slupkou Marathonu skrývá kompetitivní střílečka s extrakčními prvky, je to právě parádní kyberpunkový příběh a prezentace, kterou na plné čáře boduje. Počínaje špičkovou grafickou stylizací plnou retrofuturistické geometrie a výrazných barev a konče mysteriózním sci-fi příběhem, který se posouvá nejen ve hře, ale i skrz komunitní snažení na fórech a rozklíčovávání záhadných hesel ze hry. Masivní kodex, který si hraním a plněním výzev odemykáte, v celé své kráse ukazuje, jak propracovaný svět blízké budoucnosti v Bungie stvořili a jak mysleli na každý detail. Znepokojivé filmečky plné evokativních obrazců a záhadné narace na mě působily jako plamen svíčky na můru.

Šmejdění v prázdných chodbách výzkumných komplexů, zásobovacích středisek a v kryogenických archivech s sebou nese nepopsatelné a svíravé tajemství. Atmosféra a napětí by se daly krájet, i když zrovna neslyšíte kroky nepřátelského týmu. Ve vzduchu je totiž něco nevyřčeného, záhadného. Strašně mě bavilo po malých kouscích odkrývat záhady Tau Ceti IV a snažit se pohlédnout za oponu příběhu, který hra překvapivě skvěle vypráví.

Pomáhá tomu jednak výrazná prezentace v čele se skvělou synthwave hudbou, výbornými filmečky a celkovým zpracováním, které se skvěle inspiruje u klasických děl sci-fi, jako je Neuromancer, Půjčovna masa, Shadowrun nebo Ghost in the Shell. Obzvlášť jednotliví zástupci různých frakcí, kteří si budou vaše služby vypůjčovat na různou prácičku, jsou skvěle osobití, každý s vlastní výraznou osobností a zájmy. 

Strašně se mi líbí, jak se v Marathonu myslelo na detaily. Například místo staminy se vaše robotická schránka zahřívá – funguje to úplně přesně jako výdrž v jiných hrách, ale když prší nebo se brodíte vodou, stamina se vám obnovuje rychleji. Malá, ale milá drobnost. 

Střílečka, ale extrakční 

Přiznám se, že proniknout do Marathonu nebylo úplně jednoduché. Tutoriál je de facto pětiminutová mise, která vás naučí, jak se léčit, střílet, používat schopnosti a jak ze hry úspěšně exfiltrovat. Hra vás pak na několik minut zahltí různými okny s nápovědou při snaze vysvětlit, jak jednotlivé mechanismy fungují a, ruku na srdce, úplně dobrou práci nedělá. Nepomáhá tomu ani šílené uživatelské rozhraní, které přes všechnu tu stylizaci zpočátku neustálé hází klacky pod nohy přehlednosti. Nakonec se mi nejlépe osvědčilo hrát stále dokola, moc nad ničím nepřemýšlet, všechno si vyzkoušet, a tak nějak postupně si na principy přijít sám. 

Po vzoru jiných extrakčních stříleček jste vrženi do mapy, ve které máte necelou půl hodinu na vyzobání co nejhodnotnější kořisti, splnění úkolů a exflitrování pryč. Pokud během snažení celý váš tým zemře, o veškerou výbavu přicházíte. Frustrující? Velmi.

Na druhé straně Marathon poměrně velkoryse rozdává vybavení zdarma. Hra neustále odměňuje za plnění questů, můžete sáhnout po bezplatném loadoutu, takže mě smrt nikdy tolik nebolela jako u konkurenčních her. Navíc když stačí jeden vyhraný souboj s jiným týmem a rázem si můžete přisvojit o řád lepší výstroj. 

Dokonce i pro splnění většiny úkolů nemusíte následně ještě úspěšně z mapy odejít. Plněním úkolů pro různé frakce si s nimi zvyšujete reputaci a s každou další úrovní roste i košatý strom schopností, který si u nich můžete poodemykat. Je velmi přívětivé, že když svůj úkol splní i někdo z vašeho týmu, dostanete část frakčních zkušeností i vy. 

Abych ještě upřesnil: u frakcí si neodemykáte jen schopnosti, tedy nějaké pasivní dovednosti jako rychlejší léčení, vyšší výdrž a podobně. Velká část buněk vám zpřístupňuje nové vybavení v obchodě, případně směnu konkrétních předmětů za loot místo kreditů, denní příděl výzbroje zdarma a podobně. A tady taky přichází na řadu konečně ta kořist, kterou si z výpravy odvážíte do svého trezoru. 

K postupnému zpřístupňování nových předmětů a schopností totiž kromě kreditů potřebujete i konkrétní loot. A proto si chcete v každém pokusu nacpat batoh různými vzorky nerostů, biologickou pastou, dermachem páskami a podobně. Každý předmět přitom můžete šikovně sledovat, takže se vám u něj ve hře zobrazí ikonka a vy můžete jednoduše prioritizovat, čím si zaplácnout vzácné místo v batohu a co nechat ladem. 

Jasně, zpočátku je v množství lootu strašný chaos. Na druhé straně předmětů není tolik jako třeba v Arc Raiders a nemusíte si lámat hlavu s tím, co se vám někdy může hodit, co rozebrat a co je k ničemu. Haraburdí hra automaticky prodá a kořist rozebrat ani nejde. Samozřejmě na různých mapách a v různých oblastech se nachází odlišné materiály, takže podle toho, jakou si zrovna chcete zpřístupnit schopnost, prostě běháte do konkrétních koutů Tau Ceti IV. V různých menu mezi jednotlivými hrami pak netrávíte zbytečně moc času přehazováním výbavy vidlemi a od dalšího runu vás vždycky dělí jen pár minut. 

Málokterá hra končí vyloženě tak, že byste z ní nezískali vůbec nic. I prohra se v Marathonu tak trochu počítá, a to mě nutí zkoušet štěstí pořád dokola. Mnohem méně častěji jsem hru otráveně vypínal po sérii neúspěšných runů, které mě stály akorát virtuální kredity a výbavu, jak se mi to dělo poměrně často u Arc Radiers.

Taky musím poděkovat za možnost oživit spoluhráče i po tom, co jste definitivně zabiti. Žádná hra tak skutečně není prohraná až do momentu, kdy je celý tým po smrti. Kolikrát jsme doslova dokázali vstát z mrtvých, a ještě exfiltrovat s batohy plnými vzácné kořisti.

Co mi přijde jako podivné rozhodnutí, je omezení endgame raidu Cryo Archive a ranked zápasů pouze na víkendy. Ještě bych chápal, že to je jakýsi zámek, aby ti, kteří ve hře tráví nezdravě moc času, příliš výbavou a progresí neutekli ostatním. I přesto ale takové omezení působí velmi arbitrárně a jde vyloženě proti docela příjemnému tempu, kdy vás hra nenutí příliš grindovat a stačí si denně dát jeden, dva, tři zápasy. Jako by nestačily jiné obruče, kterými musíte proskočit, abyste si v obtížnějších módech zahráli – hlavně tedy minimální hodnota výbavy, kvůli které vás každá smrt citelně zabolí.

Samotný Cryo Archive i ranked režim jsou pak výborné ozvláštnění a zamíchání zajetými pravidly. V ranked módu se nehraje přímo na killy, ale na hodnotu lootu, který se vám podaří z mapy dostat (a že nejlepší je kořist prostě vytáhnout z mrtvol). V archivu zase musíte bojem s čím dál silnější ochrankou sbírat bezpečnostní úrovně, aby se vám vůbec odemkl terminál pro úprk. Nepřátel je hromada, ale ten modrý a fialový loot, který si můžete odnést! Stresující, ale paráda. Doufám, že podobné hraní si s pravidly PvE prvků bude do hry přibývat častěji.

Střílečka, ale kompetitivní 

Herní systémy jsou k nováčkům vlídné, což už se tak docela nedá říct o jakémsi vstupním prahu střílečkové zdatnosti. Marathon se hodně kloní ke kompetitivním střílečkám. Pokud budete přecházet třeba právě z Arc Raiders, počítejte s tím, že nějaká kooperace s náhodnými hráči napříč týmy neexistuje, respektive jsem ji ani jednou za 50 hodin nezažil. Nejprve se střílí, a až pak se kladou otázky. 

Jak je u Bungie zvykem, samotná akce je špičková a pocit ze střelby jednoduše bezkonkurenční. Každá zbraň je diametrálně odlišná, ideální do různých situací, s vlastními úpravami a modovatelností skrz různé vylepšováky zásobníků, kolimátorů a podobně.

Do toho je na výběr hned z několika tříd postav s aktivními a pasivními schopnostmi, jak je vzorem v hrdinských střílečkách, jako například zneviditelňující se asasín, léčitel triage nebo výzvědný recon. A aby toho nebylo málo, postavu si můžete dále zlepšovat trojicí implantátů, jež ovlivňují statistiky, štíty, batohy, a dvojicí jader, které dále upravují konkrétní schopnosti postavy a přidávají zajímavé bonusy. 

V Marathonu se tak úpravou postav a zbraní dají vytvářet regulérní buildy, které vám dají v boji proti AI i lidským protivníkům výhodu. Nicméně pokud nemáte přesnou mušku a rychlé reflexy, zdatnější hráč s vámi vytře podlahu i přes fialovou výbavu v kapse. Na můj vkus je time-to-kill možná zbytečně krátký. Stačí opravdu pár ran, dvě přesné dávky a ležíte na zemi v tratolišti vlastní chladicí tekutiny. V kontextu toho, jak v porovnání s tím trvá třeba léčení nebo aktivování schopností postavy, to může být dost frustrující. Hlavně, když jste poslední online střílečku hráli kdesi v době Call of Duty: Modern Warfare. 

Pořád ale lze hrát takticky a nespoléhat na uskakování a koordinaci oko-myš. Třeba počkat v zákrytu a vpadnout protivníkům do zad. Vyčkat, než se nepřátelský tým začne mydlit s roboty, a zaútočit do týla. Nastražit pasti a připravit smrtící léčku. A u toho všeho doufat, že jiný tým zrovna nedělá to samé a nečeká jen na to, až ze dvou soupeřících trojic zůstane jen jedna s podlomeným zdravím.

Mimochodem, ani AI ovládaní nepřátelé nejsou žádná ořezávátka. Roboti jsou nebezpeční a mnohdy svými úskoky a agresivitou připomínají lidské hráče. Kritika pak směřuje k jejich ztvárnění, protože pořád to jsou především modro-bílé krabicoidní postavy, které se od sebe v chaosu akce velmi špatně rozlišují. Pravidelně se mi stává, že v zápalu boje špatně odhadnu sílu protivníka a místo obyčejného scouta najednou mydlím a jsem mydlen výrazně obtížnějším enforcerem, protože prostě vypadají strašně podobně. 

Když se ale sejdou správné okolnosti, nabízí Marathon parádní a památné momenty. Třeba když mapu zahalí mlha, ve které vidíte jen na pár desítek metrů a nad hlavu se vám snese výsadek UESC robotů zrovna v momentě, kdy prcháte s batohy naditými lupem ze zabezpečeného trezoru. Nebo adrenalin a tlukoucí srdce při hraní endgamové lokace Cryo Archive, kdy se v posledních minutách snažíte doběhnout k exfiltraci a jen se modlíte, aby tam na vás nečekalo přepadení jiným týmem. 

Maraton, nikoliv sprint 

Jako celek se mi Marathon strašně líbí, a zatímco v Arc Raiders mě hodně zklamala progrese a vyprávění příběhu, přesně v tom novinka od Bungie exceluje. Půjčuje si hodně systémů tady od PvPvE stříleček, jinde od hero shooterů, místy od regulérních kompetitivních stříleček, ale celý mix balí do parádní unikátní prezentace. Snad poprvé, co pamatuji, jsem regulérně v nějaké onlinovce zvědavý na příběh a baví mě jej odkrývat přímo ve hře než zběžným pročítáním Redditu. 

Je dobré taky zmínit, že stran výkonu Marathon běží jako po másle. Během 50 hodin jsem narazil na pár drobných bugů převážně kosmetické povahy. Jednou nešlo sebrat odhozený předmět, ale jinak se hra ani jednou nesekala nebo, nedej bože, nespadla. I dodatečná monetizace skrz battle pass je nastavená přívětivě a týká se vyloženě kosmetických předmětů, které podle mě nejsou zas tak výrazné, abych měl nějaké nutkání sáhnout po peněžence. Když už teda mikrotransakce v prémiové hře musí být, tohle je způsob, který mě uráží ze všeho nejméně.

Trh s online střílečkami je nesmlouvavý, takže je ve hvězdách, jak dlouho tady s námi Marathon bude. Já ale v jeho unikátním retrofuturismu objevil výbornou hru, která mě donutila rozhýbat ztuhlé střílečkové klouby a zas a znovu podnikat výpravy do opuštěných pozůstatků lidské kolonie na Tau Ceti IV.