Manor Lords

Čas od času ale přijde výjimka. Věc, která jako bouře smete plíživé obavy, jestli jste vůbec ještě schopní se po všech těch letech hraní pro něco opravdu nadchnout. Věc, do níž se po minutě ukázky okamžitě zamilujete a je jedno, že vás od hratelné podoby dělí ještě celé roky. A přesně tuhle lásku na první pohled jsem kdysi zažil u prvních záběrů na Manor Lords, středověkou budovatelskou strategii, za níž stojí jediný vývojář Grzegorz Styczeń. Těšil jsem se jak pětiletý capart, co má k Vánocům dostat hrad z Lega. A dočkal se. Předběžný přístup je tady!

Není potřeba zastírat, že ambiciózní jednomužné projekty mohou ze zřejmých důvodů vzbuzovat jisté obavy – však ukousnout si příliš velké sousto je zkrátka daleko snazší, než se zdá. Poté, co jsem měl možnost si Manor Lords osahat, však musím s potěšením prohlásit, že nervozita v tomto případě vůbec není namístě. Dám totiž nohu do španělské boty za to, že kdybyste nevěděli, že máte tu čest se sólovým projektem, absolutně byste to nepoznali.

Požitek pro smysly

Manor Lords jsou už v současném stavu mimořádný audiovizuální zážitek. Na pohled se bez ostychu mohou ucházet o trůn pro nejpěknější budovatelskou strategii vůbec a tvůrce také věnoval náležitou pozornost poslechové stránce věci – výborně zvolený soundtrack laská uši středověkými melodiemi, a přitom nebuší zuřivě do činelů tak, že byste měli při kolíkování pšeničných polí pocit, že jde o osud světa. Zároveň ale není příliš pomalý, že by snad nudil nebo uspával.

Nejde však jen o hudbu jako takovou, vesničané pokřikují, reagují na dění okolo sebe, komentují práci nebo počasí, vyvolávají u stánků a lákají ostatní k nákupu. Z lesa zní sekery tak živě, že se radši podíváte z okna, jestli vám někdo nerube jabloň na zahradě, tam zvoní kovadlina, tady zase sálá pec. A ruch města je tak radost poslouchat.

Kvalitní, propracované modely vykoupané v magii fantastického nasvícení malují jeden nádherný výhled vedle druhého a jakmile si pohled přiblížíte, rovnou vám dojde i jeden z důvodů, proč je hra už sedm let ve vývoji a ani omylem ještě není hotová: Tvůrce odmítl kompromisy a naplnil vesnici vyšinutým množstvím detailů.

Každá činnost jednotlivého vesničana je poctivě animovaná. Dělník ve skladu, který veze tři balíky prken, opravdu fyzicky naloží tři balíky prken, stavba jakékoliv budovy probíhá pomalu tašku po tašce, kámen po kameni, zemědělci rozhazují hrsti zrní po čerstvě zoraném poli a hele, támhle jde sedlák na pivo. Tohle muselo dát neskutečnou práci a na výsledku je to zkrátka znát.

Výše zmíněné se protíná v prostý, ale zatraceně důležitý fakt: Manor Lords umí vykouzlit obrovsky podmanivou atmosféru. Je velmi snadné se pohroužit a uvěřit, že jste najednou odcestovali časem do dávných dob. Budete se bát zimy spolu s poddanými, utíkat se schovat, když obloha ztemní a zbičuje zem přívaly deště, doufat, že vám průtrž neponičí obilí před sklizní (což se mimochodem vážně může stát) a po měsících pod sněhem vítat první oblevu a příchod jara. A jakmile vás hra dokáže přesvědčit, že jste opravdu tam, zážitek získává úplně jiný rozměr. V tomto ohledu si rozhodně není nač stěžovat.

Také byste čekali, že se všechna ta nádhera musí nutně podepsat na výkonu? Chyba lávky! Manor Lords běží tak výborně, že by si Grzegorze rovnou mohli (a měli) pozvat milí vývojáři z Colossal Order (Cities: Skylines 2), aby jim laskavě poskytl školení a zaplatit mu pak jeho váhu ve zlatě.

Na konfiguraci R9 5900X + RTX 4090 bylo ve 4K při maximálních detailech k vidění 220 FPS při zapnutém DLSS v nastavení kvality a 150 FPS zcela bez upscalingu. S přihlédnutím k tomu, jaká krása se odehrává na obrazovce, si podobná čísla zaslouží smeknutý klobouk. Hra navíc ani jednou nespadla, nikdo se nikde nezasekával, a byť jsem pár drobných nedostatků zaregistroval, jednalo se o naprosté prkotiny na úrovni velmi drobných vizuálních glitchů. Ještě neříkejme hop, ale pokud se povede podobnou technickou laťku udržet i do budoucna, bude to na hlubokou poklonu.

Jako z vody

Veškerá krása by nicméně přišla vniveč, kdyby se Manor Lords špatně hráli. Ani v tomto ohledu si ale nemyslím, že by bylo potřeba se strachovat. Ano, je znát, že je zatím k mání poměrně raný předběžný přístup. Obsahu momentálně nenabízí až tak moc a skoro v každé nabídce si všimnete nějaké funkce, která je prozatím vypnutá a teprve se chystá. Ale většina toho, co hra umí už nyní, funguje velmi dobře.

Stavění jako takové se povedlo na jedničku, což je pro budovatelskou strategii samozřejmě vcelku zásadní úspěch. Budovy nesvazuje žádná mřížka, můžete je otáčet a rozmisťovat zcela svobodně, cesty se automaticky přizpůsobují rozvržení města, tvar parcel ke stavění obytných domů respektuje vaše záměry, ale vychází vstříc a automaticky obepíná všechny okolní tvary. A když rozvrhnete dost místa, za každým domem můžete ještě přistavět dílnu nebo třeba záhony zeleniny či kurník, pokud se bojíte hrozícího hladu.

Nakonec tak nenecháte žádný zbytečně prázdný prostor, ale vesnice zároveň působí nesmírně organicky, živě, skutečně, prakticky bez pravých úhlů či strojově vypadajících řad stejných budov. A možná nejdůležitější je, že je samotný stavební proces parádně přehledný a zároveň příjemný pod rukama. Což mimochodem platí, i když se vám zachce vztyčit opevnění – snad si nevybavuji jinou hru, kde by se stavělo tak snadno jako v Manor Lords. Hradby můžete vinout, kudy chcete, automaticky na sebe budou hladce navazovat, a hra dokonce sama rozmístí brány na cesty, abyste se s tím nemuseli lopotit ručně. Paráda.

Blahobyt

Po designové stránce lze v Manor Lords rozpoznat inspiraci starými klasikami typu Pharaoh – ústřední motivací postupu ve hře je plnění narůstajících požadavků obyvatel, respektive jednotlivých domů. A čím luxusnější obydlí, tím větší má pochopitelně nároky, kvůli jejichž splnění je potřeba konstruovat a kočírovat další produkční řetězce.

V jádru nic moc originálního, pravda, ale na druhou stranu se jedná o léty prověřený design, o němž víme, že zkrátka funguje. Zmíněné výrobní řetězce jsou nicméně zatím vcelku primitivní, sestávají většinou jen ze základního přetvoření jedné suroviny v jiný produkt s maximálně jedním mezikrokem. Doufám, že časem přibudou i složitější artikly, aby vládce musel řešit zapeklitější logistické oříšky třeba jako v sérii Anno.

Těžko nicméně odhadovat, protože mi nepřijde, že by Manor Lords měla vyložené ambice stát se ekonomickým simulátorem. Místo toho si spíš zakládá na své uvěřitelnosti a důsledné simulaci, která je k vidění, kam jen oko dohlédne. Vezměte si třeba transport komodit – kláda, kterou potřebujete ke stavbě nového přístřeší, se například magicky nezhmotní na staveništi. Ne, musí ji tam někdo dotáhnout, a pověřený drnohryz ji ani nevezme přes rameno jak Arnold v úvodní scéně Komanda, je potřeba i tažné zvíře.

Nevybavuji si moc budovatelských strategií, které by prosazovaly až takhle realistický přístup k práci se surovinami a materiály. Lze i pochopit proč – hráče by mohl po chvíli unavovat. Ve zdejším podání to však nehrozí, protože vesničané moc dobře vědí, kde mají uvázané voly a co je kam potřeba přemístit, postarají se sami od sebe a hra vás díky tomu nezavalí žádným samoúčelným mikromanagementem. Pravda, pár funkcí bude ještě potřeba přidat, třeba možnost zapauzovat výrobu nebo jí alespoň nastavit nějaký strop, ale to není nic, co by vývojář nemohl velmi rychle vyřešit. 

Příjemný dotyk reality na vás mimochodem čeká i pokud se pustíte do obdělávání země. Je potřeba brát v potaz úrodnost půdy a jestli už jste zapomněli, co přesně to vlastně byl ten trojpolní systém, raději vyhrabejte prastarý sešit z dějepisu. Protože když neprostřídáte plodiny a nenecháte pole alespoň rok ležet úhorem, vyšťavíte ho tak, že už vám na něm nevyroste ani plevel.

Ne, nejedná se o žádnou extrémně komplexní výzvu, ke které byste si museli chystat doktorát z agrárních věd, ale organizovat rotaci obilí a také třeba odhadovat vhodnou velikost polností v závislosti na množství dostupných rolníků, aby se stihla sklizeň před zimou a podobně, je fajn zábava.

Království za lidi!

Manor Lords v souvislosti s tím prosazují koncept, že vlastně nejdůležitější surovinou, kterou máte k dispozici, jsou samotní osadníci. Což samozřejmě dává smysl a hra mění myšlenku v realitu vcelku úspěšně – získání nových obyvatel trvá dlouho, pracovní síly je přitom neustálý nedostatek a každý sedlák, co se odebere k pánu, proto zabolí, jak kdyby šlo o člena rodiny.

Jenže ten samý fakt by zároveň šlo považovat za negativum, protože, ještě jednou, získání nových obyvatel trvá vážně dlouho, a zejména zpočátku ani nemáte nic jiného na práci. Nezbývá než se slinou v koutku zírat na vesnici a čekat, než se konečně někdo milostivě přistěhuje, protože rozkazovat ke stavbě můžete jak chcete a rozmáchlých vladařských plánů spřádat kolik chcete, ale když nemá kdo vzít do ruky sekeru a krumpáč, panství se prostě nehne. Podobné prostoje zrovna netryskají zábavou a do budoucna bude potřeba je něčím zaplnit.

Tahle stížnost však platí jen pro úvod hry, o něco později se situace znatelně zlepší. V Manor Lords se totiž nestaráte o jediné sídlo. V každém regionu, kterých je na mapě klidně tucet, můžete postavit další. Hra vás do expanze tlačí jednoduchou mechanikou – oblasti je potřeba specializovat, ideálně v závislosti na dostupných surovinách, a žádné město neumí všechno naráz. Víska nad bohatou žílou železa proto bude vychovávat kováře, osadu v úrodném údolí ověnčíte pšeničnými lány a lesy hemžící se zvěří zase zvou k zaměření na lov a pasti. A jakmile takhle roztočíte několik talířů a obskakujete tři vesnice najednou, zmíněná hluchá místa se vytratí a pořád je co dělat.

Když to nejde po dobrém

Politika, vztah s králem či církví a panské edikty jsou ve hře prozatím přítomné jen v náznacích, ale řešení vřelých sousedských vztahů na bitevním poli už k mání je. A vůbec bych se nedivil, kdybyste právě protočili panenky. Udělal jsem to totiž nejdřív taky. Ne, bojovou složku si v budovatelských strategiích rovněž nijak zvlášť nevychutnávám a zastávám názor, že celé řadě žánrovek její přítomnost spíš uškodila, než prospěla.

Jenže se nakonec zase není čeho bát. Vyloženě mírumilovní feudálové si mohou veškerou nepřátelskou aktivitu úplně vypnout a na ty šlechtice, kteří se odhodlají k válce, čeká velmi příjemné překvapení: Bitvy vůbec nejsou špatné.

Hra se může pochlubit na žánrové poměry nečekaně komplexním systémem – odvozuje účinnost vašich i nepřátelských soldátů od celé řady faktorů: Od pozice, přes terén, rozdíl v převýšení, únavu až třeba po soudržnost formace či morálku. Jakmile pak dojde na samotnou řež, dostanete ve svém generálském stanu k dispozici širokou strategickou nabídku – každé jednotce lze zvlášť rozkázat, jak se má chovat, jestli má třeba kontrolovaným ústupem lákat protivníky do pasti, držet pozici za každou cenu, rozestoupit se, když čekáte déšť nepřátelských šípů, nebo se semknout za štíty, pokud se na vás valí pěšáci a podobně.

Ovládání je přitom krásně přehledné, všechno reaguje okamžitě, jak má, vojáci (dokud mají dost morálky, aby poslouchali) se vrhají do bitvy, jak chcete, nikde nic nevázne ani nedrhne. Sakra práce, vážně tohle dělal jeden člověk? S občasnou pomocí pronajaté externí výpomoci na volné noze, jasně, ale stejně...

Ve výsledku se dostavil jev, který mě na celé hře překvapil snad úplně nejvíc a v životě bych nečekal, že to napíšu o budovatelské strategii, ale... konflikt mě v Manor Lords výsostně bavil.

Jen tak dál

Jak už jsem zmiňoval, obsahu ve hře v současné chvíli není zas tak moc a pokud jste se třeba v nedávné době nechali rozmazlit kolosálním stopadesátihodinovým předběžným přístupem Enshrouded, působí Manor Lords v kontrastu přeci jen malinko chudě, protože za nějakých patnáct, maximálně dvacet hodin momentálně uvidíte všechno. Jenže to je zároveň vlastně jediná „negativní“ věc, kterou mohu zmínit. Na hru je radost pohledět, výborně zní, fascinuje smyslem pro detail, běží jako blesk a to, co zatím předvedla, funguje po mechanické i designové stránce až na drobné výhrady velmi dobře.

Ono jde vyrobit hru o (skoro) samotě, a ne že ne! Jasně, není to zas taková novinka – však u stolu už sedí Eric Barone, na vedlejší židli něco vypráví Lucas Pope, občas mu skočí do řeči Dean Dodrill, Arvi Teikari si odešel dolít, ale hned bude zpátky, a Karel Matějka pozoruje prázdnou sklenku a přemýšlí, že se přidá. Jestli si k téhle elitní tabuli bude moci přisednout i Grzegorz Styczeń, je zatím příliš brzy odhadovat, ale rozhodně k tomu má fantasticky nakročeno.

Manor Lords mě ani v nejmenším nezklamali. Se stejnou intenzitou, s jakou jsem se těšil, až si je vyzkouším, se nyní těším, co bude dál. Ochutnal jsem a chci víc!