Maize

Krytosemenná taškařice

To si někdo třeba vezme vodní dýmku, nacpe kotel až po okraj bílou vdovou, a pak to vykouří přes louh z lysohlávek. Jeden si pak běží pro otcovu brokovnici, protože v květináči zahlédl Mickey Mouse. Jiný se snaží uhýbat knihám, co na něj skáčou, klapajíce vazbami, a snaží se ho sežrat. No a někoho napadne, že by mohl udělat hru o inteligentní kukuřici a mluvícím sovětském medvídkovi. Všechny tyto příběhy jsou skutečné.

Hned zpočátku vám bude jasné, že máte před sebou jednak velice podivnou, ale hlavně nevážnou hru. Maize není ani tak moc tradiční adventura, však neobsahuje dialogy a hádanky jsou vcelku primitivní, jako spíše herní komedie. Snaha pobavit je zřetelná všude - od popisků sebraných věcí až po vyznění "logických" problémů.

Nutno rovnou dodat, že minimálně první polovinu zhruba čtyřhodinové herní doby se Maize velice dobře daří svůj účel naplnit. Koutky cuká spolehlivě a zejména v úvodu se možná zasmějete i nahlas. Za to můžou komicky groteskní situace a vtipné texty, za což hře po právu náleží pochvala.

Ve třetí třetině ale humoru trochu dochází dech. Autoři čas od času nepříjemně opakují pointy vtipů, což pochopitelně vyvolává stále menší a menší odezvu. V těchto chvílích ale dokáže pozornost udržet příběh, ačkoliv se to může zdát trochu podivné. Vyprávění se nese v duchu celého titulu, na oko tedy dává smyslu zhruba tolik co japonské televizní soutěže, ale oproti veškerému očekávání svede vzbudit zájem.

Na rovinu, kdyby zápletka nabídla nějaký vyloženě shutterislandovský zvrat, ke kterému to jednu chvíli vypadá, že už se nadechuje, mohlo nakonec jít z příběhového hlediska o nečekanou pecku, protože podhoubí by k tomu měla. Místo toho přichází jiné odhalení, co vás sice z křesla přímo nevymrští, ale nedá se říci, že by nebylo překvapivé a zajímavé. Vše pak korunuje kouzelný závěr, který sklouzává k ujetému mixu totálního dadaismu s inhalací toluenových výparů. Za příběh tedy pobavený úšklebek a palec nahoru.

Nápověda, kam se podíváš

Prst se bohužel musí stočit opačným směrem, když přijde řeč na samotnou hratelnost a herní mechaniky. To sice v tomto případě neznamená meč v lebce poraženého duelanta, ale o chválu také nejde. Tvůrci se očividně snažili udržet dobře odsýpající tempo a nezdržovat hráče záseky, což je vzhledem k pojetí titulu pochopitelné, ale ve výsledku to s nenáročností lehce přehnali.

V popisku každého předmětu, jehož použití by hrozilo nutností se zamyslet nebo experimentovat, naleznete nápovědu, co s ním. I bez ní by ale nejspíš žádné větší problémy nevznikly, protože úroveň rébusů opravdu nedosahuje závratné obtížnosti. Postup je lineární a ačkoliv několik po sobě jdoucích lokací je samo o sobě poměrně rozlehlých, hra vám snažení opět ulehčuje tím, že ve vhodných chvílích některé odbočky blokuje, abyste náhodou nezabloudili.

Nic proti nenápadnému postrkování hráče správným směrem. Například za zvýrazňování interaktivních předmětů, což eliminuje pixel-hunting, budete tvůrcům ze srdce děkovat, ale zužování koridoru zkrátka nebylo potřeba, protože přílišné vedení za ruku pochopitelně zabíjí jakoukoliv satisfakci z úspěšně zdolané hádanky.

Na druhou stranu, pokud vám jde o tuhé až pomalu esoterické rébusy, můžete zkusit třeba Obduction. Tato kukuřičná groteska je z druhé strany spektra. Nemá vám rozpálit mozkové závity do běla, má vás hlavně pobavit a rozesmát. Ujetý, ale povedený příběh ji upřít nelze, humor by také k nalezení byl, ačkoliv občas trochu kolísavé kvality. Pokud jsou tyto přednosti v seznamu vašich priorit na prvních místech, a nevadí vám jednoduchá hratelnost, nebojíme se Maize doporučit.