Mahokenshi

Životy prostých vesničanů jsou po velmi dlouhé době opět v ohrožení a každý obyvatel se obrací ke svému mahokenshi – samurajovi s přístupem k magii. Svému superhrdinovi, který je spasí před vším zlým. Existují všehovšudy čtyři mahokenshi, každý z jednoho samurajského klanu, a ti musí spojit síly, aby porazili démonické zlo.

Ne, strategie Mahokenshi opravdu neoplývá originálním příběhem a o nic víc než prostou záchranu lidstva tu nejde. Takže pokud od hry vyžadujete, aby vás kupředu táhl solidní příběh, vybafl na vás několika zvraty, dojal vás a svým koncem překvapil, hledejte směle dál. Jestli vám ale stačí, že má hra solidní herní mechanismy a vypadá k světu, račte přejít k dalšímu odstavci.

Mahokenshi, ten tvrdý chleba má

Mahokenshi je dalším titulem hlásícím se k žánru karetních strategií s deckbuildingem a slibuji, že se pokusím ze všech sil vyvarovat přirovnání k té slavné karetní hře, která celé tohle karetní šílenství odstartovala (Spray the Slayer nebo tak nějak se jmenovala…).

Chci se tomu vyvarovat proto, že Mahokenshi s ní sdílí jen ten nejnutnější základ, ale jinak si jde svou vlastní cestou. Jedná se o tahovku na hexovém plánu, v níž za vše platíte velmi omezenou manou – tedy nejen za hraní karet, ale i za samotný pohyb, přičemž po pěšince a po loukách si vykračujete hezky za jedna, ale v lesích už vás každý pohyb stojí dva a vyšplhat na jeden z kopců vás bude stát všechnu manu, kterou do začátku tahu dostanete.

Nicméně se vám může poštěstit a dobrat si do ruky kartu zvířecího vozidla, díky němuž se i na tu horu dostanete za pouhý jeden bodík. A to chcete, protože následné souboje probíhají pořád na této mapě, nejste přenesení do nějaké abstraktní arény. A když stojíte na kopci a váš nepřítel na louce, máte oproti němu bonus k útoku i obraně.

Při putování po mapě si musíte dávat dobrý pozor na zorná pole nepřátel a plánovat výhodnou bojovou pozici dopředu, případně se do ní co nejdříve dostat. Jakmile vás nepřítel jednou spatří, je poměrně vytrvalý v pronásledování a i samotné souboje jsou co do po pohybu všech zúčastněných dynamické, pokud se tedy nejedná o otravné lučištníky, kteří si od vás udržují maximální možný odstup a z velmi bezpečné vzdálenosti vás neustále oždibují šípy.

Abyste vyzráli na každého zplozence, vyplatí se strávit nějaký čas obecným průzkumem mapy. Tu se válí možnost přidat si do balíčku jednu ze tří karet, támhle je truhla plná peněz, v jednom z mnoha jezírek si zvýšíte zdraví, sílu, obranu i počet many a dobíraných karet, v chrámu vám na krk pověsí talisman s pasivní schopností, v usedlostech si koupíte nové karty, vylepšíte ty stávající, osedláte si velmi svižného koníka a tak dále.

Nebyla by tu nějaká prácička pro mahokenshiho?

Ne vždy na to ale budete mít čas. Přestože příběh v Mahokenshi stojí za starou belu, je tu a vede vás kupředu, což znamená, že na rozdíl od té hry, jejíž jméno nesmím vyslovit, na vás nečeká generovaný obsah, nýbrž jen ten pečlivě předpřipravený.

Každá z misí je proto něčím unikátní a tu a tam je mezi podmínkami vaší prohry určitý počet odehraných tahů. Takové scénáře jsou příjemně stresující a dvakrát si rozmyslíte, jestli přijmete vedlejší úkol a splníte některé ze tří výzev, které každou misi doprovázejí.

Různorodost misí patří k tomu nejlepšímu, co Mahokenshi nabízí. Jednou jednoduše prcháte před obřími oni, se kterými se sice můžete utkat (a výzva vás k tomu nabádá), ale možná bude lepší si pro jednou nehrát na hrdinu a vzít nohy na ramena (k čemuž vás nabádá druhá výzva aneb někdy si budete misi muset dát znovu, chcete-li hru pokořit na 100 %).

Jindy jste to vy, kdo nahání trojici velemágů a musíte je chytit dřív, než dojdou k portálu a uniknou. A příště zase máte spoustu času na to, se pořádně vylepšit, zatímco je jiný boss vylepšován čtyřmi věrnými kultisty. Pokusíte se nejdříve zbavit kultistů, aby bosse pořád nepodporovali? Nebo to risknete, nebudete ztrácet čas a životy s kultisty a vrhnete se po hlavě rovnou na bosse?

Není mahokenshi jako mahokenshi

Většinou vede k vítězství spousta cest a různých strategií, což se také odvíjí od toho, za koho hrajete. Ve hře se vám postupně odemknou čtyři bojovníci, každý s vlastním balíčkem. Jeden je rychlý, druhý pomalý, ale jeho útoky zasáhnou více nepřátel, další se umí plížit a ohání se jedy.

Určitě vám jeden sedne víc než druhý, každý má trochu jiný herní styl a hodí se na něco jiného. V každém případě je hra bohužel příliš jednoduchá a za celou kampaň jsem jen dvakrát narazil na zdánlivě neporazitelnou překážku. Stačilo ale jen změnit přístup k problému, vyměnit hrdinu a i frustrující výzvu šlo najednou pokořit s prstem v nose (klidně doslova, protože celá hra se pohodlně hraje jen myší).

Každý hrdina se sám leveluje až do desáté úrovně, které je velmi snadné dosáhnout, přičemž jednotlivé úrovně odemykají další karty, které můžete v misích najít, další talismany a speciální předměty, jimiž se můžete vybavit ještě před misí.

Za plnění výzev pak získáváte speciální měnu, kterou můžete utratit ve třech stromech plných pasivních schopností. Ty platí navždy pro všechny hrdiny (zvýšení bonusů za terén, zvýšení statistik, trvalé odebrání karet ze startovního balíčku a tak dále).

Nicméně by vás mohlo zamrzet, že každou misi vlastně začínáte nanovo s plnými životy a základním balíčkem, tedy celý deckbuilding se omezuje jen a pouze na danou misi, po jejímž absolvování si tak maximálně vylevelujete hrdinu, a tím odemknete nové karty, na které můžete narazit až v budoucnu v dalších misích.

S tím souvisí také fakt, že Mahokenshi není roguelike/lite. Znovu zdůrazním, že se jedná o příběhovou hru s pevně danou kampaní, po níž následují závěrečné titulky a maximálně tak možnost vrátit se k hlavním i vedlejším misím a k plnění jejich výzev, k čemuž ale máte jen pramalou motivaci.

Vítězný pokřik? Kdepak. Tak seppuku? Rovněž nikoliv

Mahokenshi zkrátka není vyloženě další Slay the Spire (tak, a je to venku). Bere si karetní deckbuildingové jádro, ale vystavuje na něm mnohem tradičnější, snadno dohratelnou hru, která svou strategickou složkou umí zabavit, byť je v jádru jednoduchá a vyšší obtížnost je tu ukrytá za plněním nepovinných výzev.

Hra je také velmi krátká. Odehrát všechny hlavní mise, většinu vedlejších a splnění zhruba poloviny výzev mi trvalo všehovšudy 8 hodin. Snaha dohrát Mahokenshi na 100 % by dobu jistě natáhla o spoustu dalších hodin, ale k tomu přistoupíte pouze za předpokladu, že vás herní mechanismy opravdu chytnou a nebudete se jich moct nabažit.

Mě opravdu bavily, byť typů nepřátel nakonec není mnoho a často strávíte několik tahů jen přesuny po mapě bez jakékoliv akce, což činí jednotlivé partie poměrně zdlouhavými. Mahokenshi zkrátka není žádná pecka, která by otřásla žánrem karetních deckbuildingů, ale nedá se jí upřít, že do něj přináší zase něco nového.

Pohyb a boj na mapě je svěžím závanem, různorodost misí umí udržet vaši pozornost a vizuální prezentace si většinu konkurentů s velmi jednoduchou grafikou a animacemi hravě strčí do kapsy. A někomu, například mně, vlastně imponuje, že to není další roguelite. Že to je hra, kterou prostě a jednoduše dohrajete a můžete přejít k dalšímu titulu. Jen kdyby ten příběh aspoň za něco stál a nebyl tu jen hloupou kulisou…