Magrunner: Dark Pulse

Stylová míchanice

Ano, čtete správně. Magrunner je originální, a jako extrémně náročná logická hra, dosolená akčním stylem, vlastně i dost unikátní. Člověk se jen nesmí nechat obelhat bezprostředními dojmy. Když je třeba řeč o designu a barvách, uvidíte v Magrunner uvidíte něco z Monday Night Combat, Portalu či half-lifovské mapy Xen. A dojde li na fyzikální kouzla, každého hned napadne Quantum Conundrum, Rochard nebo zase ten Portal. Prostě všechno, kde olověná bedna nemusí vážit nic, pokud ji ženete tím správným antigravitačním bičem. Ale to je jen holý základ. Pro vzhled i hratelnost, které se na první pohled zdají opsané, má Magrunner připravené pořádné argumenty.

Design levelů je především sešitý unikátním příběhem. Unikátním na poměry logickým her, které si v žánru nezávislých gravitačních plošinovek obvykle vystačí s dětsky nenáročnými zápletkami. Magrunner je jiná. Je větší, mainstreamově grandióznější. Jako by 3D prostor přinutil k velkému přemýšlení i scénáristy.

Hra odvážně kombinuje cyberpunk s lovecraftovým kultem Cthulhu, a i když se takový mix může zdát zpočátku dost trapný, díky chytře dávkované zápletce hra pěkně odsýpá a popohání hráče k šťavnatému závěru, který předkládá dojemnou vizi budoucnosti nejen celého světa, ale i hlavního hrdiny. Ano, možná jsou jednotlivé části Magrunner stokrát viděné, ale jako celek fungují parádně.

Děj je navíc dopován i kvalitní temnou hudbou (v logickém žánru opět silně nadprůměrnou) a řadou emocionálně vypjatých či rovnou strašidelných chvil, které mohly klidně vypadnout z pera designérů renomovaných her. Hlavně přechod z úvodní futuristické grafiky do rozbité postapokalypsy netroškaří s hutnou atmosférou a bludnými představami. Magrunner je navíc hra nenásilná. Veškeré živočišné nebezpečí se zhmotní až na samotném konci - do té doby budete opravdu jen padat ze stovek plošin a mostků. Paradoxy jsou holt někdy kořením kvality.

Ve druhé třetině hry pak design úrovní ještě jednou dokáže úplně změnit poměry. Kolem bodu zlomu do xenovsky laděného nebe není nouze ani o poetické chvíle.

Nehmatatelná síla

Červená a zelená jsou v Magrunner barvy bytostně související s fyzikální logikou hry. Právě ta je onou druhou, naoko rovněž kopírovanou, herní složkou, která vás ale mile překvapí originalitou a nakonec zcela pohltí, uhrane i vyčerpá.

Bez fyzikálních hrátek by Magrunner byla poloviční, možná vůbec žádná. Fyzika hře dodává všechno, především však nezaměnitelný charakter. Tvůrci jakoby našli ještě jeden princip (možná poslední), na jakém se dají fyzikální hry stavět. Vzali si na paškál magnetismus a uvědomíte-li si, že tento fyzikální jev není obvykle vidět, a je pouze patrný tím, jak dokáže cvičit s předměty, začne vám Magrunner připadat definitivně zajímavá.

Ještě zajímavější se ale hra stane, když plně pochopíte, k čemu slouží velmi speciální rukavice, vysílající do prostoru dva typy silových polí - červené a zelené. Díky nim se věci kolem vás budou buď přitahovat, nebo odpuzovat a stavět vám tak do cesty pomyslné mosty pro snadnější putování.

V obrovských puzzlovitých arénách hry je to opravdu ďábelská vlastnost. Co do nabídky prostoru a svobody logických řešení nemá Magrunner konkurenci. Nabízí zdání tolika teoretických cest k jednomu cíli, že když si vedle vás sedne člověk, který už daný level ovládá, bude se rozdíl mezi vaší amatérskou hrou a tou jeho profesionální počítat v desítkách minut!

Ždímačka mozku

Přestože celou hru pouze šoupete s předměty, připadáte si vždy jako fyzikální architekt. Vtip je v tom, že silová pole vám budou pomáhat vždy jen v delikátně přesných kombinacích a špatně postavené zkratky se naopak mohou měnit v překážky. Přesně to je ono šílenství. Magrunner je skutečná ždímačka mozku. Nejčastější reakce nad každou novou arénou zní: „Co tady, ksakru, budu dělat?!“

Herní mapy jsou tak obrovské a magnetismus nevyzpytatelný, že správná cesta každým levelem se nedá napoprvé trefit, ani odhadnout. Pikantní je, že většinou existuje opravdu jenom jedna nejlepší - desítky dalších cest, které zkusíte, jsou falešné nebo mimořádně komplikované. Buď nevedou nikam, nebo se při nich hodně navztekáte. Ve hře jako Magrunner totiž platí, že se dá přijít na mnohem elegantnější řešení, než je to, které jste byli schopni vymyslet.

Když po čtvrthodině kladení silových polí, šoupání plošin a riskantních skoků zjistíte, že všechno to usilovné pachtění vedlo někam jinam, nebo trvalo zbytečně dlouho, projeví se Magrunner jako opravdu výstřední a sobecká hra. Nezbývá, než se s tím vyrovnat. Tohle puzzloidní dílo budete buď milovat, nebo nenávidět. Nic mezi tím neexistuje.

Magrunner navíc při vší své složitosti ani neradí, nic nenaznačuje, prostě jen zlomyslně sleduje, jak se pachtíte s něčím, co vůbec nemusí dávat smysl. Jako by v každém levelu hra štěkla: „Tu máš hangár, deset plošin, dvacet ramp, třicet krabic, stovky možných postupů k jednomu cíli, a dělej, co umíš. Dveře do další úrovně jsou támhle…“

U spousty puzzlových řetězců s nespočtem dílků k použití by se opravdu hodilo alespoň minimální, třeba jen lehoulinké pošťouchnutí. Ne že by zákony Magrunner nedávaly smysl, ale u spousty řešení hráč neví, proč by ho vůbec měly napadnout. Zároveň budou šokovat levely, kde si hra z člověka úplně střílí a zkouší poutat pozornost zdánlivě nedůležitými věcmi.

S tím jak levely rostou do vskutku obludných rozměrů, stávají se mapy i náchylnější k chybám. Někdy si hra úplně protiřečí - jednou do díry skočit můžete, jindy se zabijete. Prakticky nikdy si ničím nemůžete být jisti, a proto Magrunner nedostává plný počet bodů. Je to hra, která svoji dokonalost skrývá pod hodně drsnou slupkou, a musíte ji objevovat, což není práce pro každého.