Mafia: The City of Lost Heaven

Verdikt
87

Mafii se dá vytknout jedině občasně přehnaná obtížnost a místy nedořešená umělá inteligence. Jinak jde ale o klasiku, která má co nabídnout i dnes - mnoho let po svém původním vydání.

Počítač

WindowsWindows

Nedostupné

Další informace

Výrobce: Illusion Softworks
Vydání: 5. září 2002
Štítky: česká hra, akční
Lost Heaven silně připomíná větší americká města třicátých let (Chicago), ačkoliv jeho skutečné jádro má mnohem blíže k sicilskému Palermu. Celý příběh je vlastně retro vyprávěním Tommyho, bývalého mafiánského přisluhovače, který se rozhodne skoncovat s gangsterskou kariérou. Nad šálkem kávy v zapadlém bistru vypráví svůj osmiletý příběh policejnímu komisaři … a že toho ví opravdu dost, vám dokáže každá z následujících zastávek v jeho nelehkém životě.

Tommy Angelo býval obyčejný taxikář a špinavé praktiky se ho zdánlivě vůbec netýkaly. Alespoň do onoho osudného dne, kdy se čirou náhodou připletl do cesty dvěma Salieriho mafiánům, kterým v autě pomohl (ne zrovna dvakrát dobrovolně) uprchnout před kumpány konkurenčního bosse Morella. Ačkoliv se mu den poté vše zdá jen jako zlý sen, příchod dvou naštvaných a především ozbrojených chlápků jej hodně rychle probudí. Ti zdemolují Tommyho taxík a on sám je rád, když se mu nakonec podaří ve zdraví uprchnout do nedalekého - to je ale náhoda - Salieriho baru.

Nejen kvůli pomstě, ale také díky tomu, že z jeho zdroje obživy zbyl vrak, se přidává do Salieriho rodiny (čti gangu) a jeho - tedy vaše - mafiánská kariéra může začít. 

Zběsilá jízda

Hrát začínáte v okamžiku, kdy vám Paulie a Sam (vyplatí se znát své budoucí parťáky jmény) naskočí do vozidla. V tu chvíli se musíte rozjet, setřást pronásledovatele a ve spleti uliček se dostat až na místo určení, což i za vydatné pomoci průhledné mapky a kompasu může být horší než bloudit v noci po Brně. Nejen že vás tato úvodní honička velmi rychle vtáhne do děje, ale také vás donutí (a pokud ne, jste mrtví) naučit se alespoň základní principy jízdy dobovými automobily. Že jsou trochu jiné, poznáte velmi záhy.

Mistři volantu

Protože pravděpodobně nikdo z nás nemá kompletní znalosti vozů třicátých let, připravili autoři v úvodní nabídce položku Auto encyklopedie, kde si můžete každý kousek prohlédnout a přečíst si o něm ty nejzajímavější a nedůležitější věci. Osobně mě překvapilo, jakých rychlostí jsou údajně auta schopna dosáhnout - v těch nad 70km/h jsou už téměř neovladatelná.

Jejich fyzikální stránka je pak zpracována velmi realisticky - samotná jízda, zatáčení, zrychlení a zpomalení v závislosti na povrchu vozovky, smyky i deformace. Můžete rozbít jedno či obě přední světla, prostřelit pneumatiky nebo zničit skleněnou výplň v oknech a „kondice“ auta se promítne do jeho pohyblivosti. Pokud se dopracujete až do stavu úplné imobility (v začátcích nic výjimečného), nemusíte si dělat těžkou hlavu. Stačí vystoupit, někde v koloně si vyhlédnout nový vůz, otevřít dveře, vyhodit řidiče (případně baseballkou naznačit, že vy teď auto potřebujete víc) a v klidu odjet. Po několikadílném rychlokurzu na dvorku Salieriho baru se postupně naučíte krást i různé modely zaparkovaných aut na ulici.

Chování vozů se dá označit za odpovídající skutečnosti, i když realita však občas překvapí - dvojité salto ve vzduchu, dopad na zem a jede se vesele dál. Pokud by se ale tehdejší stroje měly při sebemenší kolizi rozsypat, přestala by nás Mafia patrně hodně rychle bavit. A to rozhodně nepřestane, pokud tedy netrváte na famózních rychlostech a také si dáte tu práci naučit se s těmito vozy jezdit. Chvilku totiž trvá, než si na jejich fyziku zvyknete, přece jen je dost jiné kafe než ve většině současných her, ale pokud se je naučíte ovládat, máte vyhráno nejen v závodě, o kterém bude řeč dále.

Povolání Mafián, praxe není podmínkou

Samotné hraní Mafie je pak spíše jako sledování a účinkování ve filmu. Všechny mise jsou protkány nesčetnými videosekvencemi v enginu hry a jedna událost nezřídka přímo navazuje na druhou. Pokud dostanete úkol, musíte si na místo určení dojet, stejně jako po jeho úspěšném splnění, zase přijet zpět na základnu, tedy do Salieriho baru.

Hned u první mise - tedy pomsty („oni mi rozbili auto, já jim rozbiju tři“) si uvědomíte, že Mafia není žádná střílečka typu „přijď a zabíjej". Dříve, než se do daného úkolu pustíte, je lepší zamyslet se nad tím, zda existují i jiné možnosti než někam naběhnout a pokusit se protivníky „vymastit“. Nakonec zjistíte, že ani se dvěma zápalnými láhvemi a bassebalkou nemusíte být proti gangu s pistolemi ztracen, stačí, když si uvědomíte, že tu existuje jakýsi zadní vchod, sudy s hořlavinou a že hlídač, který je mrtvý, nikoho na pomoc nezavolá. I když na druhou stranu je sice zvláštní, že někdo, komu hodíte na dvorek dva Molotovy, tuto skutečnost nezaregistruje, ale o tom více až o pár odstavců dál u hodnocení samotné umělé inteligence.

Obdobně se dá uvažovat i v dalších kapitolách, které se ponesou ve stejném duchu, jen v jiných prostředích. Jako vybírač výpalného (jistě víte, jak to myslím) si užijete přestřelku v motýlku za městem, střílet se bude i v prosperujícím několikapatrovém hotelu, zapadlé čtvrti, kostele s probíhajícím pohřbem, u honosné vilky, na střechách věžáků, na krytém parkovišti, na party a nakonec i v obrazové galerii - lokace jsou velmi rozmanité a ještě rozmanitější jsou důvody, které vás do nich zavedou. Život mafiána není žádná pohádka pro holčičky - kolikrát se budete muset otočit i proti svým bývalým přátelům (dobře, tak drsný zase nejste, nastane čas i pro ukázku vašeho dobrého srdce).

Ale zpět k akci - ne vždy je okamžité tasení „koltu“ (třeba nejčastějšího - Coltu 1911) tím nejlepším řešením, existují i mise, kdy příliš brzkým výstřelem vyděsíte své oběti, které vám jednoduše uprchnou dříve, než se k nim vůbec dostanete. Celkem ve hře nalezneme dvacítku různorodých, ale elegantně propojených kapitol, jejíž dohrání by vám nemělo zabrat více než 25 (nám „věčným závodníkům“ více než 30) hodin.



Podivní muži zákona

Zajímaví jsou policisté, s takovými by byla v reálu radost se setkávat. Příklad: jedete příliš rychle - chytí vás - zaplatíte pokutu. Zatím vše v pořádku. Pokud se ihned opět bláznivě rozjedete, policejní auto, jedoucí za vámi, vás samozřejmě opět zastaví. Znovu ta samá animace, ta samá pokuta. Zkusíte to potřetí. Stále se nic nezměnilo. S klidem vám napíší bloček, jako by vás právě chytli, co na tom, že už je to na posledních tři sta metrech poosmé. Můžete je provokovat snad donekonečna.

Jinak policisté v jádru nejsou úplně hloupí (alespoň ve hře :-), pokud třeba za přestupek nezastavíte, snažíte se ujet a nakonec vás stejně dopadnou, s žádnou pokutou se zatěžovat nebudou a rovnou vám nasadí želízka. A jestliže se pokusíte se zbraní v ruce o odpor, jednoduše vás zastřelí - co vás v dané době čeká, zobrazuje ikonka v horní části obrazovky. Na rozdíl od GTA3 jsou také mnohem pozornější, stačí v jejich blízkosti jet na červenou a už je máte za zadkem.


Obecně se dá říct, že nepřátelé v Mafii mohou dát někdy i zabrat. Obstojně se kryjí a skrčují, když je třeba (především při přebíjení), jen to nabíhání přímo před hlaveň by nemuselo být tak časté. Stejně jako v podobných third-person akcích, i tady máte možnost nahlédnout kamerou za roh, aniž by se vaše postava fyzicky pohnula, což vám dává při číhání značnou výhodu. Pokud se dostanete nepříteli do zad, je vše mnohem jednodušší, obvykle na vás nebude příliš reagovat (a po ráně z brokovnice je už většinou pozdě) - doporučuji vyzkoušet v garážích.

Proč Mafia není GTA 3?

Nebudeme si lhát a tvrdit, že Mafia je něco absolutně jiného než Grand Theft Auto III. Už od dob prvních preview k němu byla přirovnávána a je s ním srovnávána doposud. Obě hry mají mnoho společných klíčových prvků, ale i přesto existuje poměrně dost odlišností, které z nich dělají dva plnohodnotné tituly. Mafia a GTA3 se k sobě nemají tak jako třeba Ultima Online a Asheron’s Call, nemusíte si vybrat buď jedno nebo druhé, vzájemně se nevylučují. Zahrajte si a uvidíte.