Mafia III

Verdikt
50

Verdikt: Průměrná městská akce, která nenabízí nic, čím by se výrazněji vymezila proti konkurenci. Vcelku dobře se v ní jezdí i střílí, je zajímavá zasazením, ale brzy začne nutit k nudnému opakování těch samých činností. Je technicky nedokonalá, ale s výborným ozvučením a kvalitním podáním příběhu, který je však v jádru opět pouze průměrný.

Počítač

WindowsWindows

39,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$39,99PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Další informace

Výrobce: Hangar 13
Štítky: 3rd person, střílečka, otevřený svět, auta, krimi, akční

Pokud jste posledních minimálně několik týdnů nestrávili na pustém ostrově, nesnažili se otevřít okno do vlastní duše na náhorní plošině v Tibetu, nebo se právě nevrátili z misijní činnosti v Africe, pravděpodobně víte, že třetí Mafie nemá, krom jména a žánru, s původními dvěma hrami v podstatě nic společného. Odehrává se na konci šedesátých let minulého století ve fiktivním městě na jihu Spojených států a hlavním hrdinou není kloboukem ozdobený elegán, ale lehce psychotický mládenec Lincoln Clay.

Masakr ve jménu pomsty

Lincoln se právě vrací z docela jiného druhu misijní činnosti - zrovna totiž dorazil domů jako veterán vietnamské války. Zelené peklo si očividně vzalo kus jeho osobnosti, která už se nikdy nevrátí. To je naznačeno nejen jeho chováním, ale také tím, že si za celou hru není schopen sundat svou armádní bundu.

A tak je to, co se týče příběhu, se vším. Vyprávění se sice tváří vážně a hluboce, ale když se nad ním zamyslíte, žádná hlubší témata vlastně nezkoumá. Postavy neprochází žádným vývojem, překvapení či zvraty se nekonají a pod nablýskaným pozlátkem nenajdete nic jiného než průměrnou gangsterku o pomstě plnou dosti stereotypních charakterů.

To je samozřejmě škoda, protože zvolený styl vyprávění by k nějakému "všechno je jinak" momentu přímo vybízel. Zápletka je totiž z části podána jako výpověď před komisí, z části jako dokumentární film, kdy na Lincolna a jeho konání vzpomínají jeho známí, což umožňuje dávkovat příběh velice poutavým způsobem. Dozvíte se jméno další oběti či aktéři mezi řečí zmíní brutální vraždu mafiánského bosse, který je v časové linii hry ještě naživu. Jak zemře? Co povede k výsledku, který už byl předem vyzrazen? Tyto úvahy jsou hlavním pozitivem nápaditého stylu, jakým hra rozvíjí děj. Jen je mrzuté, že perfektně vycizelovaná forma kvalitativně překonává obsah.

Mírně otevřený svět

Jevištěm Lincolnova krvavého divadla se stane New Bordeaux, smyšlené město na americkém jihu. Metropole funguje spíše jako spojnice mezi jednotlivými misemi, protože vedlejšího vyžití nabízí, co by se za nehet vešlo. Na konání hlavního hrdiny rovněž nereaguje nikterak slavně, když v podstatě kopíruje systém svědků, kteří hlásí vaše nepravosti policii, jak to předváděla již Watch Dogs.

Problém je, že tento systém funguje přinejlepším komicky. Schopnost zavolat policii má totiž vždy a pouze jeden člověk na nějakém území. To znamená, že jakmile se dopustíte zločinu, nad hlavou opodál stojící babky se rozsvítí ikona telefonu a stařena se "rozběhne" reportovat mužům zákona. Pokud ji pošlete od cesty kulku mezi lopatky, a žádný další hlásič v okolí není, je situace vyřešena. Co na tom, že se seniorka sesune na chodník metr od skupinky dělníků, kteří nehnou ani brvou, protože jim od tvůrců zjevně nebyla nadělena schopnost řeči, a v klídku pokuřují dál? V případě, že ale odpravení svědka zmerčí jiný svědek, taktéž vyrazí bonzovat. Čas od času tak není problém se pokochat situací, kdy musíte po jednom oddělat vláček patnácti telefonistů, což působí mírně řečeno všelijak.

Mafia III se profiluje jako čistě vážná záležitost a částečně i společenský komentář. Když se ale hra snaží o podobné vyznění, vytrhnou podobné nesmysly z pohroužení do děje daleko hůř, než když se odehraje nějaká zhůvěřilost třeba v GTA, které se vždy bralo s parodickou nadsázkou. Ničemu nepomáhá ani práce policie. Nikdo neříká, že ochránci spravedlnosti musí být skvadra nadlidí jako třeba právě v GTA V, kdy stačilo jednou vystřelit uprostřed pouště a zpoza kaktusu okamžitě vyskočila zásahová jednotka, ale v Mafii III můžete bourat, kácet semafory a narážet do všeho jak Janoušek na útěku, a hlídkující policista to bude pozorovat s bohorovným klidem. Dokud lehce neťuknete do nárazníku jeho auta. To pak vytáhne brokovnici a ustřelí vám hlavu.

Lincolne, neklej

Spousta děje se, vcelku pochopitelně vzhledem k zasazení, dotýká Lincolnovy barvy pleti. Nutno říci, že ovzduší útisku a všudypřítomného rasismu tvůrci ženou možná až ad absurdum, ale funguje to. Když potřebujete vstoupit třeba do podniku na úrovni, který je evidentně určen pro bílé zákazníky, nelze se ubránit nervóznímu sledování situace a polovičnímu očekávání, kdo začne dělat problémy. Člověku nezbývá, než se zamyslet a představit si, jak musel takový život vypadat.

Rasová tematika přechází na přetřes poměrně často. Ať už jde o dobové promluvy v rádiu, boje proti místní odnoži Ku-klux-klanu či rozhovory, ve kterých si postavy nadávají do negrů pětkrát v každé větě. Atmosféru to buduje kvalitně, ale je též třeba s povděkem kvitovat, že se jedná pouze o aspekt děje. Hra nikdy nesklouzne k tomu, aby v ní jediným ústředním motivem bylo to, že protagonista je černoch, což by přeci jen nejspíš působilo až moc lacině.

Milion bossů

Kdyby Lincoln popadl nůž s pistolí a vydal se ihned popravit mafiánskou rodinu, na níž vykonává pomstu, hra by moc dlouho netrvala. Rozhodne se tedy místo toho nejdřív podrobit celé město. A to je, dámy a pánové, hlavní problém Mafie III. Nepříliš interaktivní svět, neoriginální zápletka, podivně nastavená policie - nad tím vším by šlo v klidu mávnout rukou, ale příšerně stereotypní rutina, takřka grind, který vás hra přinutí do zemdlení opakovat, už se odpouští velice obtížně.

Stejný vzorec se opakuje pořád dokola - Lincoln si promluví s informátorem, dozví se, že informátor neví, kde mají nepřátelé základnu, ale rozhodne se to vymlátit z řadových členů. Zmlátí několik řadových členů. Chvíli ničí majetek patřící kriminální organizaci. Ještě jednou si promluví s informátorem, který mu řekne, že bosse už naštval dost, a pak ho vyrazí zabít. Po kápově skonu pak nově nabyté državy přidělí jednomu ze svých kumpánů, který za odměnu odemkne možnosti vylepšení či různé pomůcky typu několikaminutového nezájmu policie a podobně.

Je to zábavné jednou? To si pište. Dvakrát? Rozhodně. Třicetkrát? Bože chraň. Tento systém postupného ovládání města okrsek po okrsku představilo již San Andreas, a ani tam to, přiznejme si, nebyl zrovna koncentrát zábavy, ale nudu šlo eliminovat tím, že se člověk zkrátka šel věnovat něčemu jinému nebo si odjel jen tak zablbnout po městě. Mafia III takovou možností neoplývá a repetice jen uměle natahuje herní dobu (dohrání mimochodem trvalo třicet hodin).

Lopotné pachtění vždy za několik hodin vrcholí jedním z příběhových finále. Pod nimi si můžete s klidem představit skvělé, výborně navržené a dramatické scény. Téměř vždy mají nějaký háček, něco, co je činí zvláštními a zapamatovatelnými. Unikátní prostředí, vynikající spád, prostě chvíle, jak mají být. Člověk by u nich skoro až zapomněl na pachuť faktu, že se k nim musíte prokousat hodinami otravné rutiny. Mafia III by byla lepší hrou, kdyby nevyužitý openworld aspekt opustila úplně a místo toho byla lineární příběhovou střílečkou.

Akce pod rukama

Přestřelky zabírají většinu herní doby, dělá nám tedy radost, když můžeme prohlásit, že se vůbec nehrají špatně. V základu se jedná o úplně normální cover shooter, jak jsme ho viděli už stokrát, ale pocit ze střelby a zásahu nepřátel je uspokojivý. Teatrální přepadení nepřítele přes zábradlí po zásahu si zaslouží spokojený úsměv pokaždé, stejně tak pokřikující nepřátelé reagující na situaci. Hra rovněž nabízí příjemně široký výběr zbraní, takže není problém si zvolit styl, který vám vyhovuje. Přikrčení za vzdáleným kamenem, puška s optikou v ruce? Rychle a mrštně vpřed s pistolí od boku, že by vám zatleskal i John Woo? Nezastavitelný vrah s brokovnicí? Žádný problém. Zbytečná je jen přítomnost vidění skrz zdi pomocí supermanovského pohledu. Do hry podobná možnost nesedí a pokud si chcete přestřelky užít, doporučujeme ji nevyužívat.

Na protivníky můžete též aplikovat trochu tichého násilí. Stealth víceméně funguje, ačkoliv je potřeba doplnit, že nepřátelé jsou tupí jak děravá štoudev. Jistě, kdyby měli opravdu reálné reakce, periferní vidění a skutečný sluch, hra by nebyla hratelná, ale v Mafii III trvá gangsterovi dobře pět vteřin, než začne nějak reagovat v situaci, kdy na něj s nožem běžíte zepředu, tedy přímo před jeho očima.

Třetí důležitou součástí hratelnosti je pak samozřejmě řízení aut. V menu si můžete zapnout optimisticky pojmenovaný "simulační mód", který způsobí, že si před zatáčkou budete muset přibrzdit a některá auta přetáčejí, zatímco jiná nedotáčejí. U toho ovšem simulace končí, což vám dojde zhruba ve chvíli, kdy s americkým musclem vyberete bez problémů zatáčku ve stosedmdesátikilometrové rychlosti. Nejedná se ale o nějakou výraznou kritiku, jízdní model by se dal charakterizovat jako taková malinko reálnější arkáda, řízení je díky němu příjemné a nestačí jen držet klávesu vpřed, což je vždycky fajn. Jen doporučujeme opravdu zapnout zmiňovaný simulační mód, jezdí se s ním o poznání lépe a zábavněji.

Drží to pohromadě?

Možná jste zaznamenali rozruch, který způsobilo uzamčení snímkové frekvence v PC verzi na 30. Tento zámek ve hře vydržel dva dny a v současné době už je frekvence odemčená, ale první dojem už se napravuje těžko.

Možnost uvolnění snímkové frekvence ovšem neznamená, že se opravdu dočkáte nějakých závratných čísel, zejména ve vysokém rozlišení - pokud tedy nevlastníte počítač trhající beton. Na konfiguraci i7+980Ti byla hra ve 4K nehratelná a ve 1440p se pohybovala okolo 45fps. To sice stále není vysněný ideál, ale obraz byl dost plynulý na to, aby nevyvstaly žádné problémy s mířením či řízením.

Daleko horší jsou pády na desktop. Náhodným tvrdým pádům neuniknete. Jsou častější, než by bylo možné beze zmínky tolerovat, a když kvůli nim musíte opakovat dlouhé minuty či desítky minut postupu, zvládnou přivést krev do zuřivého varu.

Technická stránka věci by vůbec zasloužila ještě trochu přeleštit. Nemožnost vylézt z vody na břeh je tristní, o železobetonová křoviska jsme se zasekávali pravidelně, jednou dokonce tak, že se nešlo dostat pryč, a dočkali jsme se i několika grafických bugů, deště v interiéru, Lincolnovy povlávající bundy roztažené až k obzoru a podobně.

Co se týče samotné grafiky, nebylo by úplně spravedlivé prohlásit, že hra vypadá špatně. Ne, ona vypadá nekonzistentně. Narazíte na vyloženě pohledné scény, například noční ulice v centru města jsou opravdu jedna báseň. Stejně tak třeba jízda periferií s náklaďákem naloženým pašovanou samohonkou, kdy tmu krájí jen mdlé reflektory a oči máte na stopkách, abyste zbystřili případnou policejní hlídku, dýchá pohlcující atmosférou. Jindy ale zase praští do očí vyloženě odpudivé efekty okolo větví stromů, nechutně přesaturované nasvícení či předpotopní textury v interiérech, které způsobí mírnou nevolnost.

Za zvukovou stránku věci hře náleží jednoznačná pochvala. Původní hudba je povedená, vše dotváří skvělý soundtrack dobových písní a o nic pozadu nezůstává ani dabing, který jde ruku v ruce se zajímavým podáním příběhu a kompletuje tak jeho již zmiňovanou výbornou formu.

Nic zvláštního

Mafia III měla na víc. Marketingové materiály dávaly tušit, že by se možná nemuselo jednat jen o další městskou akci, ale nakonec se přesně to stalo. Má světlá místa - atmosféru, hudbu, pocit z přestřelek, jízdní model. Archetypální postavy a plytká pointa příběhu ale podráží nohy celkovému dojmu z vyprávění. Děsivá porce opakování toho samého kazí i dojem z hratelnosti, ačkoliv ta sama o sobě rozhodně není zlá. Přidejte technický stav, který si nikdo za rámeček nedá, těžko uvěřitelné město plné nereagujících figurín, a získáte průměrnou hru. Další z řady. Hru, u které neexistuje důvod, proč ji upřednostnit před legendární GTA V, svěží L.A. Noire či skvělou Sleeping Dogs