Mafia II: Definitive Edition

Balada vzestupů a pádů

Člověku se chce automaticky předpokládat, že první dvě Mafie hrál každý, ale ono už to dávno neplatí. Hráč, co se narodil, když vycházela jednička, si za čtvrt roku bude moci legálně dát pivo, a ten, kdo spatřil světlo světa při vydání dvojky, už... si brzy legálně zahraje Fortnite. Lehce přeleštěný port druhého dílu na počítače a hlavně (stále ještě) současnou generaci konzolí má s přehledem největší smysl právě pro tu část publika, která se k původní hře nedostala.

Vyprávění je totiž nejvýznamnější přednost hry, ale přísně lineární příběh může pochopitelně z principu věci fungovat v plné síle pouze napoprvé. Veterán druhé světové války Vito Scaletta přijíždí do Empire Bay, NY, na měsíční opušťák kvůli zranění, ale nakonec se zpět na frontu už nikdy nevrátí. S tím mu pomůže jeho dávný přítel, Joe Barbaro, a jeho konexe na odvrácené straně zákona. Bankovky změní majitele, Vito skrývá do kapsy falešné propouštěcí papíry a nová epizoda jeho života může začít.

A bude to kapitola zbarvená krví, střelným prachem, zradou, pletichami, spoustou rozbitých aut a hlavně rostoucí ambicí být někým, kdo něco znamená. Kvůli ní se ústřední dvojice pouští do stále větších rizik, která chvíli nesou ovoce, ale jak to bylo s tím džbánem a uchem?

V Mafii II na vás čeká řada silných scén, zábavných rozhovorů i povedených momentů. Zároveň se ale ani nikam neztratil poměrně rozpačitý závěr, trochu okaté moralizování, čitelné zvraty i několik chvil s příchutí bohů ze stroje. Příběh nicméně i přes drobné výhrady rozhodně stojí za slyšení.

Dějem kupředu

Bude to znít poměrně paradoxně, ale hraní definitivní edice Mafie II působí dnes v konceptuální rovině velmi svěžím dojmem. Fantastická atmosféra na své síle jednak neztratila vůbec nic, ale hra především připomíná mainstreamem lehce pozapomenutý fakt, že zážitek hnaný výhradně vyprávěním je zábava i bez náklaďáků vedlejšího balastu.

Nezahltí vás chaotickým bordelem na mapě, nebudete muset zabírat ani jednu městskou čtvrť, střílet do hlavy ani jednoho bobra, abyste si z jeho kůže vyrobili brašnu na munici, nevykopete ani jeden kus železné rudy, neosvobodíte ani jeden tábor a nebudete se drápat na žádnou věž kvůli odkrytí mapy. Díkybohu.

Na druhou stranu je ale místní otevřený svět kvůli tomu výhradně prostředkem k posvěcení účelu. Jasně, to je stopa po původních problémech při vývoji, ale faktem zkrátka zůstává, že město slouží pouze k přesunům mezi příběhovými událostmi a prakticky neexistuje důvod ho důkladněji prozkoumávat. Pokud tedy mermomocí netoužíte posbírat všechny Playboy zajíčky.

Díky povedenému jízdnímu modelu se ale jedná o zábavnější vatu, než bývá obvyklé, a parádní jsou pochopitelně také různé příběhové sprinty na čas a honičky. Hru navíc dokončíte za zhruba patnáct hodin (nebo méně, pokud ji máte díky častému hraní originálu v ruce), takže běžné přejezdy nestihnou začít nudit. Co se týče otevřeného městského prostoru, není si nač stěžovat.

Jakmile nicméně přejde na přetřes zbytek hratelnosti, je potřeba na chvíli sejmout růžové brýle nostalgie. Jasně, Mafii jsme ve své době byli schopní odpustit ledacos, protože to byla prostě ta naše Mafie, ale když se na akční vložky podíváte s odstupem, zjistíte, že působí velmi obyčejně. Přísně klasické sekvence přestřelek z krytu do krytu, nic víc. Neurazí, nenadchnou. To samé platí i o několika stealthových pasážích.

Jelikož se tvůrci při remasterování samotné hratelnosti ani nedotkli, tento dojem samozřejmě zůstal beze změny. Upřímně, doufali jsme, že by se někdo mohl zaklít odvahou a rozhoupat se alespoň k vylepšení pocitu ze střelby a zásahu, třeba lepším zvukem, když už nijak jinak. To se nicméně nestalo. Jasně, brokovnice stále skvěle zametá s nepřáteli, ale třeba ikonický a v realitě hrůzu nahánějící samopal Thompson pořád v herní praxi působí jak chrlič cukrové vaty. Škoda.

Jedna ku jedné

Kdo si dělal zálusk na jakoukoliv přidanou hodnotu krom ostřejších textur a upraveného nasvícení, bude se muset popasovat se zklamáním. K definitivní edici automaticky dostanete všechny tři rozšiřující mise, které si dříve (před vydáním speciální edice, která už je obsahovala také) bylo potřeba přikoupit, a také všechny postupně vydané balíčky oblečení a vozidel, ale to je všechno.

S jednou výjimkou – v šatníku se skvěje také bunda Lincolna Claye, tedy hrdiny pokračování. To asi kdybyste si chtěli zbořit výbornou atmosféru čtyřicátých a padesátých let ohozem cestovatele v čase (trojka se odehrává nějakých dvacet let po dvojce). Ale kdo ví, třeba to někoho potěší.

Definitivní edice samozřejmě vypadá lépe než původní hra. Ale, nalijme si čistého vína, ne o moc. Povrchy jsou pohlednější, světlo o trošku hezčí a v rozbředlém sněhu na chodnících se můžete pokochat pěkně vyvedenými stopami, což vypadá o poznání lépe než původní uhlazeně ledové plochy. V tomto ohledu remaster svoji existenci opatrně ospravedlňuje, ale pořád se jedná o mírně vyžehlenou hru, které brzy na krku přibude první křížek – nečekejte, že by byla vizuálem schopná konkurovat moderním titulům.

Technické neduhy zůstaly beze změny, pokud by vás napadlo se zeptat. Například nepříliš pohledný motion blur, který nedokonale kopíruje obrys vašeho vozidla, a tak je silnice při rychlé jízdě sice pěkně rozmazaná, ale okolo nárazníků stále křišťálově ostrá. Taktéž opět narazíte na komické animace při běhu do schodů, zasekávající se nepřátele a podobně. Jak už jednou padlo, na hratelnost se zkrátka nesahalo. Máte ji tu se vším všudy v původní formě.

Nakonec proč ne?

Ruku na srdce, kdyby si za podobně „líný“ remaster nechali tvůrci zaplatit víc nebo chtěli kasírovat dvakrát, šli bychom s číslem v konečném hodnocení o poznání níž. Cena pro nové hráče ale zůstává beze změny, tedy třicet eur, a majitelé původní verze dostanou tu definitivní bezplatně. Což je velmi sympatický tah, protože to potenciálnímu kousavému kritikovi dost bere vítr z plachet.

Vedlejším produktem posvátné úcty k původní hratelnosti je také příjemná skutečnost, že remaster nic nekazí, což, jak jsme se bohužel nedávno opakovaně přesvědčili, nebývá vždycky pravidlem. Na jednu stranu působí, pravda, poměrně vtipně chválit přeleštěnou verzi za „alespoň to nezvorali“, ale... Atmosféra má stále přesně takovou sílu, jakou si pamatujete, akční hratelnost zestárla jakžtakž snesitelně a jízdní pasáže mohou bez problémů konkurovat i největším rybám v žánru městských akcí. A původní český dabing samozřejmě zůstal zachován také, nebylo proč ho měnit.

Horší než originál to není. O moc lepší sice taky ne, ale je zřejmé, že hlavní pointa díla byl beztak převod na současné konzole. Sérií nepolíbení lidé si tak budou moci hru poprvé komfortně užít na moderních systémech a nechat se zabavit dobře odvyprávěnou gangsterkou. Veteráni si, budou-li chtít, alespoň připomenou svou klasiku v hezčí podobě a nebudou kvůli tomu muset zaplatit ani cent.

Definitivní edice Mafie II sice není nic, co by vás bylo schopné samým nadšením nad vylepšeným vizuálem či vůbec množstvím odvedené práce vystřelit z křesla, ale s takhle nastavenou cenovou politikou zároveň ani není proti čemu vznášet námitky. Proč si stěžovat na o fous lepší věc za stejné peníze, které prodejce nepožaduje dvakrát?