Lumo

Prostá logika 

V posledních letech se k minulosti odkazuje celá řada her – hlavně pixel-artovou grafikou. Lumo se ale krom staromilské stylizace nebojí ani tradiční izometrické kamery, se kterou nejde otáčet, a herního světa, rozděleného na více než 400 místností/logických problémů. Lumo kombinuje plošinovku s poctivou logickou mučírnou, která si na nic nehraje, a zvysoka kašle na jakékoli vyšší ambice. Vůbec to ale nevadí, protože i tak toho nabízí více než dost, tedy víc než ostatní tituly podobného ražení. Za hru odpovědný Gareth Noyce, dobře známý díky působení v Lionhead, předhazuje hráčům neskutečně návykovou záležitost, která podobně jako kdysi Portal dokazuje, že v jednoduchosti je síla. 

Lumo v podstatě nemá příběh a zcela přiznaně sází na hratelnost s tím, že vrcholem audiovizuálního zpracování jsou nesčetné odkazy na téměř cokoliv, co v herním průmyslu za posledních 20 let vzniklo. Na začátku hry dokonce ani nemůžete skákat, což je na plošinovku hned takhle ze startu solidní výkon.

Jakmile ale opustíte úvodní tréninkovou místnost, jako vystřiženou ze čtvrtého Street Fighteru, naučíte se nejen skákat, ale i další působivé a především magické schopnosti, které vám pomohou projít zmiňovaných 400 úrovní, rámovaných plamenomety, lasery, bezednými propastmi i nedostatkem vlastní trpělivosti. Až se budete podesáté pokoušet o ten samý skok, tak poznáte, o čem je řeč. Lumo se totiž s nikým nemazlí - smrt znamená oživení na začátku aktuální místnosti a opakování celé hádanky.

 

Hop sem, hop tam 

Lumo může na první pohled působit skoro až tuctově, ve skutečnosti vás ale čtveřice herních světů a hlavně nápaditý návrh jednotlivých logických překážek nenechá upadnout do letargie. Herní svět roztodivných kobek je navíc částečně otevřený. Párkrát si můžete i vybrat, kudy se vydáte, respektive která ze dvou povinných cest vám přijde lehčí, a projdete ji jako první. Jinak je Lumo přímočará záležitost, která staví na již zmíněném kvalitním game designu levelů a hádanek.

Proskákat se až nakonec hry zabere pěkných pár hodin. Každou místnost si totiž zahrajete hned několikrát a vzhledem k požadavkům na absolutní přesnost, perfektní načasování a schopnost přemýšlet i několik kroků dopředu je přirovnání k Dark Souls opravdu na místě. Noyce je stejný mág jako tvůrce DS Hidetaka Miyazaki, když dokázal přetavit koncept samostatných místností v plnohodnotné úrovně plné logiky a zábavného strádání.

Pravda, velká část obtížnosti jde na vrub kameře, která ztěžuje odhad vzdálenosti a hloubky plošinek či lan. Klíčem k úspěchu je tedy metoda pokus – omyl. Stejně tak ovládání trpí jakousi posedlostí starými herními klenoty a ve spojení s izometrickou perspektivou se vám do rukou dostane až po nějaké době. Neznamená to ale, že by snad Lumo měla být pouze pro pamětníky her pro ZX Spectrum. Naopak, Lumo klasickou hratelnost představuje ve stále ještě stravitelné podobě.

 

Ošklivé káčátko 

Absence jakýchkoli kudrlinek a příběhové omáčky činí z Lumo spartánskou hru, která stojí pouze na hratelnosti. Jde ale o hratelnost, která stoji na skvěle navržených logických problémech, co zabaví na spoustu hodin. Samozřejmě je i v Lumo co zlepšovat a hádanky by třeba nemusely být tak často postavené na metodě pokus - omyl. Jinak ale není hře moc co vytknout.