Luigi's Mansion 3

Podobně jako ve většině her od Nintenda je i v Luigi’s Mansion 3 příběh. A podobně jako ve většině her od Nintenda na něm téměř nezáleží. Parta kamarádů ve složení Mario, Peach, Luigi, Toadové a duch pejska se vydají na výlet do hotelu. Hned na začátku se něco pokazí a všichni kromě Luigiho se ztratí. Vy se tak chopíte zdejšího zelenáče, on se chopí smrtícího komba vysavač & baterka a jdete zachránit svět. Hotel. Kamarády. Sami sebe.

Adventurní balanc

Luigi’s Mansion 3 je v podstatě logická puzzle adventura. Adventura, ve které skládáte nejen bobříka odvahy, ale i bobříka mlčení. Povídání si s ostatními tu vývojáři nahradili hádankami, používáním předmětů, manipulací s prostředím a u všeho musíte více či méně přemýšlet. Jednotlivé složky spolu dohromady vytváří koncert hratelnosti s perfektně vyladěnou křivkou obtížnosti a těžko popsatelným faktorem příjemnosti, který hra neztratí po celou dobu trvání kampaně.

Stejně jako obtížnost je iskvěle vybalancovaný i samotný hotel, respektive jeho patra. Co patro, to jedna úroveň a těžko byste tu hledali dvě prostředí podobná si jako vejce vejci. Jednou to opravdu vypadá jako hotel, jindy jako stoka. Pak vlezete do velké zahrady, někdy do středověku, navštívíte muzeum, nakouknete i do exteriéru apod. Všechno je to důmyslně navrženo, prošpikováno detaily a každá úroveň chytře využívá předností svého tématu.

Každé patro je taky patřičně hororové a děsivé, ale pochopitelně způsobem, jakým byste se nechali strašit v Disneylandu. A funguje to. Tedy ne že byste se snad báli vy, ale věříte že roztomile rozanimovaný a nazvučený Luigi má naděláno v gatích.

Kdo nesaje, není Luigi

Základní stavební kameny jsou řekl bych až triviální: jít rovnou za nosem (tedy označeným místem na mapě), tam něco jednoduchého udělat, porazit bosse a hurá do dalšího patra. Luigi’s Mansion 3 není nijak náročný a nevyžaduje po vás nic komplexního, nicméně u této první vrstvy to nekončí. Jednoduchá struktura tu není vůbec na škodu, neboť vtip je ve všem ostatním. Hra je svou košatostí trochu podobná Super Mario Odyssey – stejně jako tam najdete i tady detaily, drobnosti a překvapení na každém kroku. Různými kreativními cinkrlátky je LM3 narvaný k prasknutí a objevovat jednu vrstvu za druhou je čiré potěšení.

Skoro se vším tu interagujete skrze baterku a Luigiho ikonický vysavač Poltergust, model G-00. Jedním tlačítkem vzduch a všechno co vám přijde do cesty nasáváte, druhým vracíte zpět. Pak můžete ještě střílet záchodový zvon s provazem – ten lze nasát a pohnout tak například s předmětem příliš velkým pro sací tah Poltergustu G-00.

K různým funkcím Potergustu se dostáváte postupně, kdy roli rádce, koumáka a mentora plní profesor E. Gadd. Ten vám vždycky jednou za čas zavolá (mimochodem přes zařízení parodující Virtual Boy), poradí, nasměruje, nebo poskytne nějaké vylepšení vašich schopností.

Jedním z vylepšení Poltergustu G-00 je i Gooigi, jedna z největších novinek oproti minulým dílům série a zábavný „želatinový“ Luigi, který se může díky své tělesné konstrukci protáhnout mřížemi či kanálem, ale zase se musí vyhýbat vodě jako čert kříži. Gooigiho nepoužíváte pořád, aktivujete ho jen pro řešení velmi specifických puzzlů, nebo při opravdu tuhých soubojích.

Detaily, detaily kam se podíváš

Jádro pudla tak leží v postupném prozkoumávání jednotlivých pater hotelu s tím, že tam někde na vás čekají ztracení kamarádi. Než se ale dostanete byť jen k prvnímu z nich, je před vámi hromada důmyslně navržených místností, puzzlů a předmětů, které jednoduše nemůžete nesebrat. Sbírání totiž probíhá skrze vysavač a tady přichází na řadu fyzika – věc, na kterou ve většině her od Nintenda až tak zvyklí nejsme.

Poltergust G-00 má docela tah a zvládnete s ním vysát mnohem víc než jen drobnosti povalující se na nočních stolcích. Vysávat můžete všechno co není přimontované ke zdi a občas i to. A ono to zní možná hloupě, ale sledovat, jak vysáváním postupně ničíme bohatě vyzdobený a vybavený hotelový pokoj nás nepřestalo bavit ani na konci kampaně. Na váš vysavač téměř všechno reaguje, fyzika i zvuky nasávání jsou uspokojující a v praxi navíc nejde jen o prachobyčejný vysavačový vandalismus. 

Za každou druhou škvírou, polštářem, krabicí nebo závěsem se totiž něco skrývá – speciální předmět, klíč, peníze, zlatá cihlička, duch, nebo třeba tajná cesta do vedlejší místnosti. Hra vás tak aktivně motivuje vysávat všechno co vám přijde pod ruku. Téměř nic z toho dělat nemusíte, ale vy to dělat chcete a je to zábava.

Ghost busting

Jakkoliv je Lugigi’s Mansion 3 především adventura, nebojí se ani akce. Celý hotel je doslova zamořený duchy různých tvarů, barev, vlastností a schopností a je na vašem vysavači (a důvtipu), abyste je všechny polapili.

Samotná mechanika soubojů je dostatečně jednoduchá: baterkou ducha osvítíte, čímž ho na pár vteřin omráčíte. V tu chvíli máte čas ho nasát a táhnout do protějšího směru, než do jakého vám on utíká. Jakmile ho do vysvače dostatečně natáhnete, můžete s ním začít mlátit o zem. Lahůdkou je osvítit a nasát více duchů najednou, případně s nimi mlátit jiné duchy.

Nintendo tu šlo na souboje očividně velice opatrně a nikdy se nám nestalo, že bychom se na nějaké potyčce zasekli. Prim tu skutečně hrají adventurní prvky a puzzly, zatímco souboje mají ono metodické procházení hotelu pouze osvěžit. A to se jim daří na výbornou.

Za zmínku stojí i speciální souboje s bossy, jejichž mechaniky se prakticky neopakují a každý z nich nabízí svou vlastní unikátní výzvu. Bossové jsou zábavní jak co do mechanik, tak i vizuálu a vůbec celého jejich okolního prostředí, které s velkou oblibou využívají ve váš neprospěch.

Don’t cross the streams

Příběhová kampaň Luigi’s Mansion 3 není žádný drobek, a to ji můžete ještě (skoro) celou odehrát v lokální kooperaci s kamarádem. Společné procházení kampaně je fajn, ale mnohem lépe se nám hra ovládala pomocí dvou Joy-Conů, případně Pro Controlleru.

Jakkoliv je lokální kooperace zábavná, jde na ní hodně vidět, že vývojáři navrhli kampaň primárně pro jednoho hráče. Všudypřítomný Gooigi ovládaný druhým hráčem tu ale na obtíž není a všechno to působí mnohem přirozenějším a plnohodnotnějším dojmem než třeba podivná kooperativní klobouková taškařice v Super Mario Odysey.

Pasáží, kdy je potřeba využít schopností obou postav zároveň je v celé hře jen pár, ale i tak nás společné prozkoumávání jednotlivých pater a jejich zákoutí bavilo. Nemluvě o společných soubojích, které jdou díky přítomnosti druhého hráče poněkud jednodušší. V hektičtějších pasážích můžete ale vyzkoušet taktiku kdy jeden duchy oslňuje, zatímco druhý je nasává.

Kouzlo kooperativního režimu v Luigi’s Mansion 3 je hodně podobné, jako v leckteré jiné hře od Nintenda: pokud nemáte handheldový Switch Lite, máte po ruce konzoli se dvěma vždy nabitými a připravenými ovladači. Pro kooperaci totiž stačí jeden Joy-Con na hráče, tudíž nemusíte nic řešit a jednoduše začít hrát. Kdykoliv, kdekoliv a s kýmkoliv kdo se nebojí. A je to skoro stejně zábavné jako procházení kampaně sólo.

ScreamPark

Vedle kooperativního procházení kampaně můžete společně s kamarády blbnout v trochu náhodných, ale přesto zábavných minihrách v rámci módu ScreamPark. Tady už nejste omezeni pouze na dva hráče, vyřádit se tu můžete až v osmi lidech.

Jednoduchý Ghost Hunt vás v rámci ScreamParku nijak neoslní: nabízí jen obyčejné týmové lovení duchů. V Ghost Hunt jsme strávili asi nejmíň času a ruku na srdce: těžko si představit, že zrovna tady budete lovit duchy desítky hodin. Místo toho jde spíš o jednorázovou srandu na pár desítek minut, kterou jsme příliš často nezapínali.

O něco zajímavější i propracovanější už je Cannon Barrage, která jako by vypadla ze Super Mario Party, nebo principem z Overcooked. Hráči o dvou týmech se tu rozdělí na propojené dvě strany obrazovky a hráči v rámci svého týmu musí spolupracovat. Jeden sbírá dělové koule a láduje je do kanónu, zatímco druhý stojí na ochozu a střílí na pohybující se terče. Dělové koule si mohou týmy vzájemně krást, což je vždycky sranda. Hrát lze i ve dvou, kdy se pak musíte starat o všechno sami: o duchy, o dělové koule, i o správné načasování střílení. Slušně jsme se bavili i ve dvou, ale s každým dalším hráčem jde zábava nahoru.

Poslední minihrou ScreamParku je Coin Floating, kdy sbíráte penízky v bazénu. Mechanicky tomu není moc co vytknout, jen nám tu moc nesedlo ovládání pohybu s nafukovacím kruhem na vodě. Po troše tréninku je to sice lepší, ale přesto jsme si často připadali, jako bychom neměli Luigiho plně pod kontrolou. Chápeme, že v tomto případě jde nejspíš o záměr, přesto nám Coin Floating zase tolik nesedl.

ScareScraper

Relativně velkým multiplayerovým módem je ScareScraper, u kterého už nejste omezeni jen na lokální hraní a můžete se pustit i do online klání. Ve ScareScraperu chodíte s kamarády po podlažích hotelu (po jiných než v kampani) a v rámci časového limitu musíte nasát co nejvíc duchů, najít ztracené Toady a objevovat všechno co objevit jde.

ScareScraper je něco trochu jiného, ale pořád vysoce zábavného – na klasickou hratelnost příběhové kampaně tu totiž tvůrci nasadili přísnou časomíru. Na procházení pokojů, hledání duchů, penízků a společné řešení puzzlů tak nemáte moc času. Proto se nikde neflákáte, utíkáte za nosem a snažíte se z aktuálního průchodu vytěžit maximum.

Ve ScareScraperu je tak zábavné sledovat postupné překonávání se jak u jednotlivých hráčů, tak u celých týmů. Hrát můžete mimochodem až ve dvou lidech na jedné konzoli a dohromady až v osmi lidech, pokud máte dostatečný počet konzolí. A to jak lokálně, tak online. Zatímco k minihrám ze ScreamParku se nejspíš vrátíme jen tu a tam, na ScareScraper máme velkou chuť i po dohrání.

Who you gonna call?

Luigi’s Mansion 3 je velice příjemné překvapení a typická lepší hra od Nintenda. Je to vlastně přesně taková ta hra, kvůli které si Switch nekoupíte. Od toho tu je Zelda, Mario a řada dalších system sellerů. Pokud už ale Switch máte, měli byste mít i Luigi’s Mansion 3.

Během celého recenzování jsme se ani chvíli nenudili. Na objevování každého nového patra jsme se těšili úplně stejně, jako jsme byli smutní, že už opouštíme patro stávající. Stejně tak se nám vůbec neomrzel ani roztomilý audiovizuální styl a touha objevovat nová skrytá zákoutí nás pořád hnala dopředu i dozadu.

Za zmínku stojí i fakt, že jsme si za celou dobu nevšimli jediného bugu, glitche, hluchého místa, nebo jakéhokoliv technického problému. Běžně to moc neděláme, ale k Luigi’s Mansion 3 se po recenzování určitě ještě vrátíme a pokusíme se v ní vyzobat všechno možné i nemožné.