Lucius

Verdikt
64

Neortodoxní adventura s kontroverzním námětem a rozporuplným průběhem. Originálního konceptu se tvůrcům nepodařilo plně využít, přesto si hlavně milovníci starých béčkových horrorů přijdou na své. A pokud rádi hrajete za „špatnou“ stranu a máte sadistické sklony, pak není co řešit.

Počítač

WindowsWindows

9,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Shiver Games
Vydání: 26. října 2012
Štítky: indie hra, horor, adventura, akční

Je 6. června 1966 a manželům Wagnerovým se právě narodil syn Lucius. Už mysteriózní datum narození mělo být pro rodinu amerického senátora varováním… První roky života malého Lucia probíhají stejně jako u ostatních malých dětí. Zlom nastává přesně v den jeho šestých narozenin. Od toho dne se pomalu, ale jistě začíná odvíjet zkáza rodu Wagnerů, jejichž poslední pokolení jsou úzce spjata s vysokými politickými funkcemi.

Právě politický mamon a chamtivost po ještě větší moci přimějí Luciova děda Fabia k sepsání smlouvy s ďáblem, přičemž jednou z podmínek smlouvy je duše prvorozeného vnuka, která propadne peklu. Sám Lucifer si tuto duši podmaňuje v den Luciových šestých narozenin a přispěje k přeměně mladého hocha na vraždící bestii. Takto začíná prvotina finských Shiver Games s názvem Lucius.

Začátek je jako z klasického „béčkového“ horroru, sami tvůrci se netají inspirací v dílech, jako Přichází Satan! či Osvícení. Hráč se vžívá do role malého introvertního klučiny Lucia a veden ďáblovými příkazy a radami vraždí obyvatele panství, aby pro svého pána získal větší sílu ze zbloudilých duší. Nebývá až tak obvyklé, aby se hrálo za až tak výrazně negativní postavu. Tím to však nekončí, hra samotná je protkána sexuální tématikou i surovými vraždami, takže není překvapením, že dostala věkový rating 18+.

Vražedné hlavolamy

Jak kontroverzní je tematika, tak kontroverzní je i hra samotná. Lucius není klasickou adventurou, spíše se jedná o sbírku samostatných puzzlů. V průběhu několika týdnů je potřeba vyvraždit všechny obyvatele rozsáhlého rodinného panství, přičemž každá vražda představuje jednu kapitolu s jasně daným scénářem – zjistit, kdo je tentokráte na řadě, najít základní indicie, jak nejlépe by bylo možné vraždu provést, všechno důkladně připravit a na samý závěr už zbývá jen samotná exekuce.

V těchto případech je hra striktně lineární, není možné zvolit, kdo jakou smrtí zemře. Hráč tak v podstatě nehledá způsob, jak by mohla obět zemřít, ale hledá posloupnost úkonů, jakou si přál scénárista, aby obět zemřela. Náplň misí sestává ze tří základních principů. Prvním je klasické adventuření, tedy sbírání a kombinování předmětů na správných místech. Druhým jsou „stealth“ mise, kdy se musí Lucius proplížit domem tak, aby nebyl nikým spatřen. Poslední variantou jsou akční mise, ve kterých je potřeba zabít dotěrné osoby prostřednictvím fireballů.

Když už jsme u střílení ohnivých koulí, ďábel s postupně se zvyšujícím počtem mrtvých obdařuje Lucia nadpozemskými schopnostmi. Kromě již zmíněných fireballů je to telekineze, prostřednictvím které je možné přesouvat předměty či spouštět různé přístroje. Dále je to ovládání mysli, kdy Lucius na chvíli ovládá chování zvolené osoby, a konečně také vymazání mysli. To je důležitý prvek, Lucius totiž nesmí být během hry spatřen při nekalostech, jinak kapitola okamžitě končí a musíte ji opakovat.

Nemotorný ďábel

Hra používá pohled třetí osoby, přičemž Lucia ovládáte na klávesnicí prostřednictvím WASD myší natáčíte pohled kamery podle potřeby. Velkou nevýhodou je pevně umístěný kurzor na středu obrazovky, což ztěžuje pohyb nejen při používání nadpřirozených schopností, ale i při procházení a prohlížení pokojů v celém domě. Korunu nepříliš user-friendly ovládání nasazuje inventář, ve kterém se pohybujete pouze kolečkem myši a používáte obě tlačítka.

Obdobných chybek však najdeme ve hře více. Staré sídlo Dante Manor, ve kterém se vše odehrává, je rozsáhlé a téměř všechny místnosti jsou přístupné hned od začátku, což hráči pozici rozhodně nezlehčuje. Často se stává, že je potřeba vzít předmět na opačné straně domu a najít správnou cestu, což dá, hlavně v prvních kapitolách, hodně zabrat. Obzvláště, když chůze Lucia je, kulantně řečeno, tak rychlá, že by jej při troše snahy předběhl i dostatečně vytrénovaný hlemýžď.

Naštěstí si toho byli tvůrci vědomi, takže do hry přidali možnost běhat, a v případě trošky snahy, i ježdění na tříkolce. Tu lze získat jako jeden z bonusů při plnění nudných úkolů zadávaných ostatními obyvateli domu (úklid hraček, vynesení koše apod.). Dalšími dvěma bonusy jsou hudební skříňka, která hráči po zahrání přidá do inventáře věc, kterou bude při nejbližší příležitosti potřebovat, a deska Ouija, jež dává hráči na začátku každé kapitoly drobnou nápovědu.

Obecně je na začátku každé kapitoly k dispozici málo indicií k tomu, co je potřeba udělat. Prakticky jedinou nápovědou je mapa, na níž je nalinkována cesta k další oběti. Jakmile tuto osobu Lucius najde, je potřeba naslouchat okolí a sledovat, jakým způsobem by bylo možné zločin spáchat (Lucius si důležitá pozorování zapisuje do deníku).

Právě tahle část řešení puzzlů bývá často velkým problémem, protože dům je rozlehlý a detailně propracovaný. Skoro každou skříň nebo šuplík je možné otevřít, skoro každý předmět je možné vzít. A některé z těchto předmětů jsou skutečně nepatrné, takže ke slovu pak přichází tolik nepopulární pixelhunting. Když ale přestanete myslet jako počítačový hráč a přepnete se v hlavě do role ďábla (normálka, což?), jehož jediným smyslem života je vraždění lidí, půjde vám plánování mordů snadněji.

Grafické zpracování je na současnou dobu ucházející, stylizované do vlastního temného uměleckého stylu. Během hry je možné vidět řadu animovaných sekvencí, tvůrci se totiž snaží o protkání jednotlivých vražd globálním příběhem, který je sledován z pohledu vyšetřujícího detektiva McGuffina. S vršícími se mrtvolami tak můžeme sledovat posun ve vývoji detektivových dedukcí i proměnu chování obyvatel domu, hlavně pak obou rodičů. Přestože jsou celý příběh i animace efektně zpracované, pořád je to jen propojka mezi jednotlivými puzzly, pardon, kapitolami.

Raději v kuse

V této souvislosti je potřeba přidat i další neduhy. Jedním z nich je způsob ukládání, kdy se o vše stará hra samotná. Až na pár vzácných výjimek je aktuální pozice uložena jen na začátku kapitoly, takže jakýkoliv konec znamená vrátit se zpět na začátek. A že těch konců bude, Lucius totiž nesmí být při žádné vraždě odhalen ani přistižen. I proto občas falšuje důkazy tak, aby odvedl vyšetřovatele jiným směrem.

S nahráváním pozic souvisí další problém – u méně výkonných počítačů (hlavně co se paměti RAM týče) toto nahrávání trvá až nesnesitelně dlouho. Další bolístkou je možnost sebrání předmětu kdykoliv během hry. Hned na začátku je tak možné vzít věc, která bude potřeba až mnohem později. Minimálně v případě lepidla pak předčasné sebrání předmětu připraví hráče o významnou část jedné kapitoly.

A kvalitu celkového zážitku nijak zvlášť nezvedá ani konec – nezvládnutý. Proč velké množství adventur, které známe, má tak totálně zkažený konec? Opakovat padesátkrát jedinou kapitolu? Ne, díky…

Hodnotit Lucia není jednoduché. Námět je kontroverzní a hra samotná jakbysmet. Někomu se bude líbit, někdo na ni bude plivat. Někomu bude vyhovovat linearita úkolů, někdo by raději preferoval větší volnost. Určitě nebude patřit do žebříčku nejúspěšnějších adventur všech dob, přesto tohle dílo za zahrání stojí.