Lost Sphear
Lost Sphear se v horečnaté snaze tvůrců zkombinovat všechny zábavné prvky klasických JRPG v jeden celek propadla do šedi průměru. Souboje jsou překombinované a hratelnost celkově nevýrazná. Přísnější měřítko snese asi jen příběh.
Pokud patříte mezi dlouholeté hráče, řekněme třicátníky, jistě ve vás dřímá nostalgie, která když se ozve, nedokážete říct ne. Na tuto strunu přibližně před rokem a půl zahrál titul I Am Setsuna od Tokyo RPG Factory, interního vývojářského studia společnosti Square Enix. A zahrál silně. Jednalo se o úspěšný návrat, na nějž se tvůrci rozhodli navázat titulem Lost Sphear, který se snaží vykřesat nostalgii po klasických JRPG.
Lost Sphear podobně jako její předchůdce I Am Setsuna odkazuje na klasiky, především na kultovní a oblíbenou Chrono Trigger. Bohužel se však, místo snahy o originální přístup k žánru anebo alespoň něco unikátního, tvůrci spolehli na vypůjčování cizích myšlenek. A těch myšlenek si vypůjčili opravdu hodně. Stalo se tedy očekávatelné - místo cesty do nebes potká Lost Sphear pravděpodobně osud zcela postradatelné hry.
Nehoda jménem souboje
Lost Sphear se žánrově hrdě hlásí k staromilským JRPG titulům. To znamená, že po světě chodíte s partičkou hrdinů, vedete sáhodlouhé rozhovory s NPC postavami a často bojujete s příšerami. Souboje probíhají na tahy, ale přitom jsou omezené časem tak, jako to bylo k vidění třeba ve starších Final Fantasy s ATB systémem. Jako tradičně tedy musíte pečlivě vybírat z útoků, kdy některé jsou plošné, ale slabé, zatímco jiné silné, ale netrefí všechny. A k tomu musíte vybírat rychle. Prostě klasické JRPG schéma, které se snaží japonští vývojáři posledních pár let změnit a oživit.
Je tu nutnost udržovat postavy na strategických pozicích, protože když jsou dva či víc hrdinů u sebe, hrozí vám, že je nepřítel zasáhne oba najednou. Takto na papíře to sice může znít docela dobře, jako komplexní soubojový systém, ale v praxi to spíš nefunguje. Souboje nejsou tak elegantní jako ve hrách, jimiž se Lost Sphear inspiruje. Tíhnou spíš k neorganizovanému chaosu než taktizování. Častým pocitem je zmar, což je dost možná dáno i tím, že postavy nejsou jednoduše rozlišitelné a na některých bojištích je problém vůbec poznat, s kým vlastně právě teď hrajete. A jak bylo řečeno, tahy jsou časově limitované.
Na druhou stranu musíme uznat, že některé soubojové prvky v Lost Sphear dokážou zaujmout. Každý z hrdinů má možnost hned několika speciálních útoků, nehledě na možnost zaútočit plošně na více protivníků najednou, samozřejmě pokud k tomu máte odpovídající zbraň.
Docela zajímavé je také vyhledávání vzpomínek v rozhovorech a jejich chytání za pomoci tlačítek. Vzpomínkami následně můžete odkrývat artefakty na mapě. Ty pak poskytují různé bonusy jako je zrychlení chůze nebo možnost vidět zdraví protivníků.
Nejvíce září příběh
Jelikož se Lost Sphear celkem otevřeně hlásí ke klasikám, asi nepřekvapí, že uživatelské rozhraní je zastaralé, nemotorné a dnes už nedostačující. Tady prostě nostalgie nefunguje. Hra se také nepáře s různorodostí prostředí, neustále se v ní opakují některé interiéry, typicky třeba v obchodech, které jsou jeden jako druhý. Celkově však má Lost Sphear zajímavý, takřka až pohádkový vzhled. Na něm se nejvíc podílí příjemně přesvícené zlatavé prostředí, ale i některé potvory, které si dokonce vysloužily svůj vlastní bestiář.
Pohádkovou atmosféru hry však při životě nejvíce drží příběh. Hlavním hrdinou je Kanata, mladý muž se schopností obnovovat ztracené věci (ať už osoby, nebo místa) v případě, že přijde do styku se silnou vzpomínkou, která se na tuto věc váže. Speciální schopnosti Kanaty se přitom začínají projevovat v tu nejlepší možnou chvíli.
Království totiž rychle zachvacuje nebezpečný úkaz, který z mapy světa postupně maže celá města, hory i doly. Kanata se tak brzy stává jediným možným spasitelem, ale zároveň také nebezpečnou hračkou v rukou vlády. Nakonec tedy Kanatovi nezbývá než bojovat hned na dvou frontách, přičemž se setká s fůrou bizarních postav a hromadou podivuhodných situací a příběhů.
Jak se sluší na klasické JRPG, příběh je vyprávěn jednoduchými větami, avšak velmi rozsáhlými bloky textu. V podstatě se dá říct, že tak třetinu hry strávíte čtením. Dabing ve hře není, což sice odpovídá starým časům, ale toho dívání se do minulosti už je prostě moc. Příběh není špatný a odvyprávěný je solidně, ale je také tím jediným, co hru vytahuje do hladin lehkého nadprůměru. Pokud na JRPG hledáte spíše ony tahové souboje a jejich propracovanost, Lost Sphear není nic pro vás. Zapomenutelná, nevýrazná óda na starší kusy, kterým se ale nevyrovná.