Lost Sea

Bez omáčky pro znalé: svého avatara ovládáte z ptačího pohledu, ve vhodných chvílích (u sudů a u potvor) šleháte mačetou a u toho objevujete krásy jednotlivých ostrovů. Autoři se navíc rozhodli, že ostrov vymodelují ve 3D, a aby hra byla zajímavější, přidají do ní možnost otáčet kamerou a v zapadlých zákoutích hledat číhající nepřátele i zajímavé věci k sebrání.

Samo o sobě to není špatný nápad. Špatný nápad ale je, když k tomu hráčům dáte naprosto nevyhovující nástroje: na klávesnici se otáčení kamerou provádí pomocí kláves K a L, přičemž i zbytek ovládacích prvků je na klávesnici napasován, jen aby se neřeklo (vtipné je, že třeba s výřezem mapy ani nelze pohybovat ve směru nahoru a dolů). Lost Sea vyloženě křičí: „hrej mě na gamepadu!“ S trochou cviku a odříkání sice na klávesnici nakonec ovládat lze, nicméně pohoda to nikdy nebude.

Jádro herní náplně spočívá v již zmíněném objevování ostrova a soubojích s nepřáteli. Každý z nich se chová trošku jinak a je nutné na něj použít trochu jinou taktiku, nicméně nečekejte nic velkolepého – žába vyskočí do vzduchu a vy musíte odběhnout a sejmout ji až po dopadu, květinám plivajícím projektily nesmíte vběhnout do rány, dinosaurům je lepší na první pokus uskočit a slonům s obří dinosauří lebkou není radno dovolit po první ráně utéct, protože se vyléčí. Jednoduché, jasné a srozumitelné mechanismy, s nimiž je zábava.

Opakování, matka otupělosti

Nudit se ovšem začnete ve chvíli, kdy zjistíte, že ve hře pořádně nic dalšího není, a monster také není zrovna mnoho druhů, aby vás stále překvapovala. Na první pohled se sice zdá, že hra nabízí šikovné a hluboké adventurní prvky ve stylu Zeldy, nicméně chyba lávky.

jsou zde sice schopnosti v podobě odemykání truhel, stavění mostů a kopání pokladů, ale jejich využití pokulhává. Vždy je totiž můžete použít jen na předem určených místech, a těch není zrovna mnoho. Zajímavým prvkem by pak potenciálně mohlo být, že tyto schopnosti nemá vaše postava, ale jednotliví členové posádky, které na ostrovech postupně rekrutujete.

Kruté vystřízlivění ale přijde ve chvíli, kdy se počet vašich společníků rozroste na dva a více (maximálně 4). V tu chvíli se plně projeví hloupoučká umělá inteligence, kdy se členové vaší posádky začnou ve stále větší míře zasekávat pod schody a zapomínat mimo obrazovku. Ve chvíli, kdy chodíte se školkou 4 postav, strávíte více času zpětným dohledáváním společníků než souboji a prozkoumáváním dohromady. Spíše než jako cestovatel si tak připadáte jako chůva ve školce plné dětí po lobotomii.

Strašlivé také je, že vaši společníci jsou tím nejdůležitějším ve hře. Právě skrze ně dostáváte různé bonusy, třeba větší poškození při standardním útoku, možnost oživení po smrti (hra jinak obsahuje permanentní smrt, a když jednou umřete, začínáte víceméně od znovu) a bonusové zkušenosti za zabité nepřátele. Fungují tedy jako ekvivalent standardní výbavy v RPG, který ale chodí za vámi jako ocásek a přímo do boje nikdy nezasáhne.

Náhodné generování se zaseklo

Kvůli již zmíněné permanentní smrti se tvůrci rozhodli hru pojmout jako rougelike, včetně náhodného generování. To se však zřejmě zaseklo – ručně dělané oblasti totiž akorát skládá za sebe a vzhledem k malému počtu jednotlivých dílů se hra poměrně často opakuje. Tristní je, že spousta segmentů se opakuje i v různých prostředích (hra jich střídá celkem 6) a jen některé jsou pro dané prostředí unikátní.

Na výkřiky z traileru o „milionech ostrovů k prozkoumání“ tak s klidem zapomeňte – už při prvním hraní občas zaskřípete zuby, že tady už jste přece byli. A při třetím budete nadávat jako špačci, protože někdy se vám stane, že najdete dva stejné dílky i na jednom ostrově, který se skládá průměrně celkem z deseti. Je to ale škoda, protože hra občas dokáže překvapit vskutku úchvatnou lokací.

Plivat jedovaté sliny směrem k tvůrcům budete i kvůli smrti, protože spolu s posledním vydechnutím vašeho hrdiny přijdete víceméně o veškeré zakoupené upgrady (možnost vést právě až čtyři členy posádky místo jednoho, speciální útoky, možnost zobrazit si na mapě artefakty, s jejichž pomocí určujete, na jaký další ostrov se vydáte).

Do dalšího hraní si tak nepřenášíte krom vlastní zkušenosti téměř nic – jen bakšiš za získané artefakty v minulém životě, který můžete směnit za nějakou tu základní schopnost. V praxi je ale hrou dodané množství spíše výsměchem, který vám umožní získat něco, co byste získali za 15 minut hraní. Nějaké posouvání hranic nečekejte.

Stejně tak nejspíše nadzvednete obočí u souboje s bossem každého prostředí, zahrnujícího několik ostrovů – pokaždé jde totiž o toho samého piráta s jen minimálně se lišící paletou útoků, která ani v první iteraci není nijak zvlášť zajímavá. Skoro se zdá jako by autoři neměli dostatek fantazie nebo prostředků k většímu rozpracování hry a k vydání něčeho, co by vás nutilo k opětovnému spuštění. Nedostatek herních mechanismů si podává ruce s nedostatkem obsahu a dokončuje dílo stereotypní zkázy.

Díky, ale raději ne

Jakkoli jsou základ hry v podobě fungujících soubojů a původní explorační myšlenka dobré, výsledek působí odfláknutě a nezajímavě. V Lost Sea se tak neztrácejte vy sami, ale raději nechtě titul ztratit v záplavě her na Steamu nebo GOG – je mnoho lepších.