Lost Horizon
Tak trochu pocta lucasartovským klasikám, tak trochu pokus o novou Fate of Atlantis, který se originálu sice nemá šanci přiblížit, ale příjemně překvapí každého, kdo by čekal trapas. Pohlednou a bystrou hru bohužel kazí momenty, kdy si jinak solidní (a dlouhý!) scénář vybere odpočinkový čas.
Lajsnout si virtuální reinkarnaci Indiana Jonese je hodně velké sousto. A zkusit to rovnou na poli adventur je čirá sebevražda. Animation Arts totiž nejsou LucasArts v časech scénáristy Hala Barwooda nebo skladatelského tria Bajakian / Land / McConnell a Lost Horizon tím pádem není a nemůže být uctívanou Fate of Atlantis. Přesto si s gustem nabíhá proti sázkovému kurzu, který bookmakeři herní historie posadili sakra vysoko. Ale nebyl tohle vlastně jeden z Indyho charakteristických rysů, jít do situací, které se zdály být bez šance na vítězství?
Namísto ikonického archeologa má Lost Horizon britského pašeráka Fentona Paddocka, se kterým se táhne minulost ve službách Jejího Veličenstva. Píše se rok 1936 a v hongkongském nočním podniku zpívá svůdná orientální krasavice 'Follow Me'. Kdo viděl Chrám zkázy, na toho hned v úvodu čeká solidní déjà vu. Člověk se ani nestačí ohřát v inventáři a brzy spolu s hrdinou prchá před místními gangstery, nejprve na čtyřech kolech a posléze na palubě letadla, se kterým to samozřejmě zalomí kdesi v Himalájích. Tím ovšem inspirace (nejen) druhým Indyho dobrodružstvím zdaleka nekončí a je vlastně otázka, jestli se dá mluvit jenom o pouhé inspiraci nebo rovnou bohapustém vykrádání.
Oh, Shambala
Naštěstí pro tvůrce i hráče je tu ještě třetí varianta: prostá pocta. Lost Horizon není žádným vykradačem hrobek, ale svým zcela přiznaným inspiračním zdrojům vzdává po většinu času sympatický hold. Dokáže totiž z povědomých situací vytěžit vlastní pointy a vlastní vtip a co na tom, že je to často na úkor logiky skutečného světa. I ta filmová se přece chová, jak se autorům zachce, a pokud zůstává v rámci daného díla ucelená a neporušuje pravidla, nastolená o několik scén (v tomhle případě obrazovek) předtím, je všechno v naprostém pořádku.
Paddock tak zběsile kombinuje zdánlivě nesourodé předměty, ze saní si vyrobí umělou horskou kozu, z modlitebního mlýnku magnetický zvedák a z držadla dveří improvizovanou tiskárnu. Proč ne? Skoro vždycky jde o řešení, která se dají rozumem odvodit z probíhající situace, byť konvenční uvažování musí hráč odložit už v hlavním menu, stylizovaném do podoby vstupu kina. Jaké dobrodružství čeká diváky na interaktivním plátně?
Zatímco adventurní Jones měl svou Atlantidu a Sophii Hapgood, Paddock se vydává za tajemstvím Shambaly, mytického podzemního města, které mělo existovat před desítkami tisíc let a sdružovat technologicky vyspělou civilizaci, po které se to podzemí zjevně slehlo. A stejně jako u Indyho jde starým nedobrým náckům, jejichž Führer si se svým spolkem Thule brousí zuby na leckterý bájný artefakt, o objevení a získání Shambaly pro sebe.
Červená čára křižuje svět
Je celkem zajímavé v druhém plánu pozorovat, jak němečtí autoři tancují kolem “nebezpečné symboliky”, ale nacisté tu vesměs plní roli papundeklových karikatur. Těžko od humorné adventury čekat hlubší reflexi čehokoliv, ale v Lost Horizon to působí krapet jako promarněná příležitost. Hra totiž jinak dokáže to, na co její kolegyně často rezignují: přitlačit v klíčových momentech na pilu a nebát se oprostit od předurčení být po celou dobu prachobyčejná junda. Ve chvíli, kdy se s Paddockem dostanete dokonce do jámy lvové, olympijského Berlína (opět – Poslední křížová výprava hadr), hutnější mračna nad hlavou jinak neohroženého hrdiny citelně chybí.
Ještě zásadnějším problémem je ale fakt, že sedm kapitol, do kterých je hra rozdělena, působí velice nevyrovnaným dojmem. Autoři nemají problém blýsknout se báječnou zastávkou v Maroku (aneb Alžír z Fate of Atlantis, tentokrát ale bez vrhače nožů a shánění fezu), kde poskytnou prostor k okouzlení i poučení, zádrhelům i vtipům, ale stejně tak vás dokážou umořit hned v úvodu, kde jim nějaký čas trvá, než se vymaní z dědictví slaboduchosti, kterou trpěly jejich předchozí hry, oba díly Secret Files.
Odvážnému štěstí přeje
V případě Lost Horizon ale nejsou kvalitativní propady naštěstí tak časté a většinou je zachrání zpracování, které hře úspěšně dotváří elegantní tvář. Precizně malované obrazovky berou dech a obratem samy dýchají atmosférou ne nepodobnou klasikám od Legendu, aniž by jim to zároveň bránilo vypadat fantasticky především ve vysokých rozlišeních.
Plně trojrozměrné postavy sice za touhle nádherou zaostávají, ale nikdy ne o tolik, aby z prostředí vyloženě trčely. To je pak podbarveno velmi důsledným a profesionálním ozvučením a především hudbou, která do poslední noty plní svou roli a kupodivu se ani jedinkrát nepokouší imitovat slavnou jonesovskou fanfáru.
Lze se jistě ptát, jestli podobně soudní neměli být i Animation Arts. Výsledek jejich snažení je ale důkazem, že motivace autorů byly počestné a upřímné. Svůj souboj s legendou samozřejmě prohráli, ovšem prohráli ho s nečekanou mírou cti. Zatímco Indy si svůj klobouk nechá, my ostatní můžeme decentně smeknout.