Lost Ark

Z MMOARPG Lost Ark jsem byl nabuzený jak ozářený atom už od zhlédnutí prvních upoutávek z korejské verze. Bylo by tudíž obrovsky fajn, kdybych hru teď mohl prohlásit za ryzí zjevení a vtělení řemeslné dokonalosti, bezchybné a citlivě vytříbené desítkami let pokroku žánru. Jenže to bych neříkal celou pravdu.

Nechápejte mě špatně, pořád je to povedený titul, který kolem a kolem rozhodně stojí za zahrání – však celou řadu věci opravdu dělá výborně a v některých aspektech se může bez uzardění řadit k naprosté žánrové špičce. Jenže zároveň také řeší některé prvky poměrně nešťastným způsobem, a vyloženě bezvýhradné nadšení tudíž propuknout nemůže.

Hledej archy

Kdo o hře nikdy předtím neslyšel, mohl by se po letmém pohledu na obrázky či videa dopustit mírného omylu a čekat čistou diablovku, tedy titul ucházející se o přízeň na stejném kolbišti jako Diablo 3, Grim Dawn či Path of Exile. Podobnosti a styčné plochy by se samozřejmě najít daly, ale Lost Ark je především MMO a přímou konkurenci je proto potřeba hledat mezi hrami jako Black Desert Online, Blade & Soul nebo, ano, klidně třeba i World of Warcraft.

To znamená, že nejdůležitějším stavebním pilířem zážitku je vylepšování postavy pomocí široké plejády různých mechanik a systémů, radost z progresu, z překonání obtížných bossů a interakce s kolektivem ostatních hráčů. Příběhový podklad je spíše druhotný a na kvalitě zábavy se nijak nepodepíše, když ho budete ignorovat. A ještě že tak, protože, nalijme si čistého vína, zrovna za moc nestojí.

Extra zlí páni veškerého zla a jejich démoničtí pohůnci opět neměli nic na práci, a rozhodli se proto ohrožovat svět. Aby jim v tom hrdina zabránil, musí posbírat, a teď pozor, přijde šokující zvrat... sedm mocných artefaktů dobra. Což je tak bolestivě provařená premisa, že vedle ní působí i filmy podle Rosamunde Pilcher jako vypravěčská veledíla.

Snaze příběh vůbec sledovat a zajímat se o něj podráží nohy ještě jeden neduh, který je pro západní verze asijských onlinovek bohužel poměrně typický. Řeč je o žalostném dabingu a všeobecně nekvalitní lokalizaci. Hra alespoň nabízí možnost zapnout si původní korejské znění, ale před gramatickými chybami v textech, nepřesnými překlady, na nichž je znát, že je někdo chrlil bez znalosti kontextu, a popisky, co občas nedávají moc smyslu, případně se rovnou nevejdou do připravených polí, a přečtete si z nich tak pouze polovinu, už bohužel neutečete.

Abych nicméně nekřivdil – samotná kostra příběhu je sice mdlá, ale je nutné připustit, že v některých dílčích scénách umí Lost Ark připravit i patřičně silné chvíle. Jedná se zejména o mohutné bitvy, obléhání hradů a podobně, kdy se tvůrci nebáli škály, hrdinné vypětí chrabrých obránců dobra podbarvili něčím, co zní jak Vangelis po milostném románku s Two Steps from Hell, a do řežby za osud světa poslali tisícihlavý dav, takže to opravdu vypadá jako bitva, ne bojová hra na letním táboře. Z řádně epického výsledku pak umí příjemně mrazit v zádech.

Do zbraně

Pokud jste měli tu čest s jakýmkoliv shora viděným akčním RPG, hra vám velmi rychle přejde do krve, protože používá léty osvědčené ovládací schéma. Pohyb postavy vedete myší, druhá ruka na klávesnici se stará o používání dovedností, pití lektvarů a používání předmětů. Tedy úplně stejně jako třeba v Diablu.

Rozmanitost a hloubka bojových mechanik už ale řadí o několik kvaltů vyšší rychlostní stupeň. Útoky lze řetězit do kombinací a omračovat a zpomalovat nepřátele snad tuctem způsobů. Při soupeření s většími monstry pak přichází na řadu i útoky na slabá místa, časování úskoků a protiútoků, různé rozbíjení částí zbroje a podobně. Nemusíte se tudíž bát, ovládnout souboják se vším všudy není žádná brnkačka a nuda z nedostatku možností či bojového stereotypu rozhodně nehrozí.

Vzhledem k tomu, že je Lost Ark korejská hra, by nikoho neměl překvapit typicky okázalý východní vizuální styl. To znamená, že meče trhají zemi, z oblohy bijí blesky, padají meteory, všude bouchají spršky efektů, revolvery metají vlny ohně a podobně. Osobně si tenhle styl užívám, takže za mě palec nahoru, ale pokud upřednostňujete spíše syrový, minimalistický boj s nohama na zemi, existuje nebezpečí, že ze zdejšího provedení moc odvaření nebudete.

Hrdinové

Hra podobně jako většina novějších MMO opouští již mírně archaický systém tzv. nejsvětější trojice (útočník-léčitel-tank) a místo toho vám dá na výběr prakticky jenom z bojovníků. Ano, sice existují dvě podpůrné třídy hrdinů, paladin a bard, ale i od nich se čeká, že ve volné chvíli přiloží ruku k dílu mečem a ryzího léčitele či čistého tanka byste v Lost Ark hledali marně.

Je z čeho volit, a to i přesto, že jsme při spuštění západní verze hry nedostali všechna povolání, která má k dispozici Korea. Tříd je na západě na výběr prozatím celkem patnáct a pokrývají většinu oblíbených archetypů.

Ať už preferujete svalovce s obřím mečem, co všem rozhodí sandál z pěkně intimní vzdálenosti, mistra bojových umění, střelce s kolty, čarodějku s magií živlů, vrahy s démonickými schopnostmi, kteří doslova vyhánějí čerta ďáblem, či třeba mrštného lukostřelce, bude vám vyhověno. Zmíněné chybějící classy navíc dorazí později, a těšit se tak kupříkladu můžeme i na vyvolávače, kopiníka, technika s armádou automatonů a podobně.

Důležité je, že prakticky každá třída má něco svého. Nějakou vychytávku, specialitu specifickou jen pro onoho jednoho hrdinu, což zaručuje, že se ve většině případů žádné dvě postavy nehrají vyloženě podobně.

Mnich například bojem sbírá ezoterickou energii a pak za ni odpaluje mocné dorážečky, lukostřelec si jednou za čas povolá na pomoc jestřába, berserker, věrný svému jménu, chytne svou vlastní verzi hněvu Sparty a chvíli řeže hlava nehlava, střelec zas přepíná mezi pistolemi, brokovnicí a puškou, což mu dává k dispozici dvakrát tolik skillů, než mají ostatní, a tak dále.

Hrdinský ansámbl by si tudíž zasloužil vřelou pochvalu, kdyby tu ovšem nebylo jedno obří kdyby. Další typický prvek asijských her: Pohlavní zámek. A pod tím si, prosím vás, nepředstavujte žádná renesanční ocelová tanga. Jde o to, že jednotlivá povolání mají pevně dané pohlaví. Chcete kouzlit? Budete slečna. Chcete válečníka? Budete mládenec.

To je věc, kterou upřímně nesnáším z hloubi duše. Čemu by proboha uškodila možnost volby? Tvůrci ze Smilegate nicméně ještě před vydáním vypustili do světa prohlášení, ve kterém ujišťovali, že stížnosti na uzamčená pohlaví zaregistrovali a že je v blíže neurčené budoucnosti v plánu náprava. Tak se snad někdy dočkáme.

Úkoly z povinnosti

První chvíle v samotné hře jsou rozpačité. A je poměrně nešťastné, že si Lost Ark vybírá slabší moment hned zpočátku, kdy by se naopak hodilo zaseknout háček a předvést se nově příchozím hráčům v tom nejlepším světle. To se želbohu moc neděje a úvodní cesta za úrovní padesát, což je de facto taková předsíň endgame, působí jen jako nutné zlo.

Levelování probíhá výhradně pomocí questů a sestává prakticky jen ze dvou věcí – unylého běhu za ukazatelem na mapě a občasného pobití nepřátel, kteří v tuhle chvíli ještě nepředstavují zhola žádnou výzvu. Zkrátka žádná sláva, co si budeme nalhávat, ale zase si nějak nedovedu vybavit MMORPG, které by mělo náplň questů nějak výrazně lepší. Prakticky všude jinde to také je „dojdi sem, klikni na tohle a zabij tohle“. Výjimkou jsou pochopitelně hry, které vás do plnění úkolů nenutí vůbec, ale tam se zase nabírání zkušeností řeší grindem... Tak si pak vyberte.

Alespoň že má Lost Ark dost soudnosti a sady úkolů včetně míst k jejich odevzdání staví do jedné linie. Běžíte tak de facto pořád dopředu, ne jak třeba v New Worldu, který vás byl se zcela vážnou tváří schopen poslat na dvě protilehlé strany mapy zároveň, za což měl člověk chuť okamžitě někomu uštědřit pár pohlavků.

Lost Ark je v tomto ohledu zaplaťpánbůh daleko svižnější. Questy odsýpají jeden za druhým a na onen kýžený padesátý level se dá dostat za den (klidně i pod deset hodin, pokud opravdu víte, co děláte). A pak může konečně začít ta pravá zábava.

Švédský stůl

Hra má (alespoň z pohledu PvE hráče) jedinou pointu, jediný hnací motor: Posílit postavu natolik, abyste byli schopní porazit engamové bosse. Jakmile se to povede, máte, podobně jako třeba ve World of Warcraft, prakticky dohráno – tedy alespoň dokud nedorazí nový raid a nový obsah.

Progres jako takový má dvě podoby. Zaprvé: Budete potřebovat nabírat body dovedností, abyste si mohli zpřístupnit silnější verze skillů. Zadruhé: Budete vylepšovat výbavu. A snaze o získání některé z těchto dvou věcí je tím či oním způsobem podřízený prakticky veškerý obsah hry.

Takhle řečeno to může znít poměrně nudně, jednoduše, možná až primitivně. Ale Lost Ark vás z podobného omylu vyvede s rychlostí kočky, která slyšela klapnout dveře od lednice. Téměř hned poté, co cinkne padesátka, se před vámi rozprostře tolik možností, činností, lokací, aktivit, obchodníků požadujících platby v tajemných měnách, které netušíte, kde získat, a bůhvíčeho ještě, až z toho zpočátku hrozí lehké závratě.

Po chvíli se samozřejmě zorientujete a počáteční zmatek ustoupí. Což ale na faktu, že nabídka činností a herních módů je úctyhodná, vůbec nic nemění. Můžete si střihnout bezhlavý masomlejn zrůd v podání chaos dungeonu, dát si férovku s bossem inspirovanou hrami ze série Monster Hunter v podobě guardian raidu, překonávat výzvy ve vyšších a vyšších patrech tajemné věže, účastnit se obrovské plejády kooperačních questů s ostatními, a když vás bratříčkování přestane bavit, rovnou si pak třeba s dalšími hráči navzájem rozbít ústa.

Za rohem čekají dungeony a raidy pro sehranou partu, world bossové, co se objevují volně ve světě, brány do trhlin chaosu, ve kterých třicet náhodných lidí soupeří se sekvencí bossů, lodě duchů a jejich nemrtví kapitáni, co si brousí šavle na duše odvážných dobrodruhů, námořní závod, denní a týdenní úkoly pro získání reputace a odměn a tak dále a tak dále. A jasně, že nakonec si najdete rutinu a budete každý den opakovat podobnou sekvenci činností, ale už jsme u toho zas. Ukažte mi MMO, které to dělá jinak.

Jak už vám nejspíš došlo, většina dostupného obsahu je zaměřená na boj. Což by tedy v akčním RPG snad nemělo nikomu způsobit mdloby samým překvapením, ale i pokud se jednou ráno probudíte bez nálady na hrdinské násilí a masakrování ďáblů, něco se tu pro vás najde.

Mírumilovní dobrodruzi mohou třeba hledat tajné questy a příběhy poschovávané po světě, pátrat po některém z mnoha druhů sběratelských předmětů, objevovat kulinářské speciality jednotlivých kontinentů a proložit to třeba krátkými interakcemi s některou z desítek nehratelných postav ve světě, čímž si s ní zlepšíte vztah.

Důležité je, že i na všechny tyto činnosti se vážou různé odměny – někdy kosmetické, jindy funkční. Což je na jednu stranu fajn, ale zas to zároveň znamená, že pokud si chcete postavu vylepšit na úplné potenciální maximum, nelze si vybrat jednu věc, jeden druh obsahu, a na to se zaměřit. Ne, je potřeba dělat prostě všechno.

Ani chroničtí kutilové nepřijdou zkrátka, ačkoliv je bohužel nutné podotknout, že crafting a sbírání surovin v Lost Ark působí spíše jako doplněk a co do komplexity nemůže konkurovat onlinovkám, které ho zpracovávají plnohodnotným způsobem.

Po světě můžete kácet stromy, kutat rudu, trhat býlí, lovit zvěř, chytat ryby a hledat vykopávky. Druhů surovin je ale vcelku málo a hra vás navíc nechá sbírat jen vyloženě k tomu určené keře, kusy rudy trčící ze země jak bolavý palec a podobně, což po hrách jako New World, Black Desert či Life is Feudal: MMO, kde šel rozbít každý kus skály a zrubat každá dřevina, působí jako nepříliš svěží návrat do minulosti. Následný crafting je zcela primitivní. Užitečný, to ano, ale primitivní. Zkrátka průměr a nic, o čem by jeden měl chuť skládat sonety.

I pro vlky samotáře

Pokud máte tendence protahovat obličej, když vám do vašeho onlinového multiplayerového zážitku drze vstupují jiní lidé (nebojte, také občas mívám podobné nálady), vězte, že většinu obsahu můžete zdolávat jak v partě, tak i o samotě.

Výjimku vcelku pochopitelně představují dungeony a raidy, kde se bez společníků neobejdete, ale asociálové bez guild nemusí věšet hlavu – Lost Ark je poměrně instancovaná hra, ve městě stačí odkliknout, že chcete partu na raid a do minuty už stojíte na prahu kobky s náhodně přidělenými spoluhráči.

Jestli se však nekoordinované skupině posbírané ze všech koutů Evropy výprava povede, už je samozřejmě úplně jiná otázka. A ze své zkušenosti mohu potvrdit, že podobné pokusy poměrně často dopadají jak sedláci u Chlumce. Mít guildu a sehranou grupu je pochopitelně efektivnější, ale není to zkrátka vyloženě povinnost. Každému, co jeho jest.

Širé moře

Vyvalte sudy s grogem, do plachet chyťte jitřní vichr od východních vrcholků, uchopte kormidlo a nadechněte se slaného vzduchu – vyráží se do zpěněných vln! Lost Ark vám totiž vcelku brzy po začátku věnuje vlastní plavidlo a hra se v tu chvíli změní na něco, co tak trochu připomíná korejskou verzi One Piece. Jen bez slaměného klobouku a gumových končetin. Případně třetí knihu Letopisů Narnie.

Na váš kurz a kotvu čeká zhruba stovka ostrovů, kde zažijete... všechno možné. Někdy to je bitka či čekající boss, ale tvůrci ani omylem nezůstali jenom u toho. Na jednom ostrově budete tesat ledové sochy. Jinde zas bloudit labyrintem. Fotit elementály. Krmit pandy. Měnit se na želvu. Procházet hrůzostrašnou vilu běsů jak z Van Helsinga. Starat se o výletní loď. Plnit (stále poměrně nezáživné) questy. Sbírat broskve. Koulovat se s ostatními. A tak všelijak podobně.

Mimochodem, existuje i ostrov piva. Fajn místo. A, ano, můžete se tam strašně zdunět.

Jak už jsem naznačil, kvalita úkolů jako takových se sice na moři nezlepšila a pořád jde o nepříliš inspirovaný běh za ukazatelem s občasnou interakcí s předmětem v okolí. A také byla by lež tvrdit, že jsou všechny ostrovy do jednoho navržené jen výhradně skvěle – takový ostrov racků ať shoří i se svým opeřeným obyvatelstvem. Ale obrovská plejáda různých nápaditých stylů, rozličných vyznění, šíře rozpětí od země zpívajících zvířátek až po doupata temné zloby a naprostého šílenství, to všechno si zkrátka a dobře zaslouží hlubokou poklonu.

S každým spuštěním kotvy jsem byl zvědavý, co uvidím tentokrát, a skoro vždycky to bylo něco zajímavého. Ať už po audiovizuální stránce, nebo co do hratelnosti. Nad několika nepříliš povedenými kousky tak není až takový problém mávnout rukou a třeba zrovna ona zmíněná koulovačka by si bez přehánění zasloužila svůj vlastní regulérní herní režim, jelikož je prostě parádně zábavná.

Domov

Nenosí se, aby byl hrdina na pouti za záchranou světa zároveň námořním vagabundem. Místní šlechta to samozřejmě ví, a v rámci příběhu tak dostanete ke správě i vlastní ostrov a na něm stojící pevnost.

Její obstarávání funguje zhruba jako libovolná mobilní strategie. Vylepšujete budovy, zadáváte výrobu a posíláte podřízené lodě na mise, ze kterých vám po určitém čase přivezou kořist. Hračičkové a estéti navíc dostanou k dispozici rozlehlý prostor, který mohou dle libosti okrášlit květinovými záhony, sochami či třeba nábytkem. Praktickou funkci to sice skoro nemá, ale vypadá to hezky. A na tom samozřejmě záleží, obzvlášť, když si ostatní můžete pozvat na návštěvu a připravit jim třeba hostinu, aby se jim lépe řezali démoni.

Konceptuálně se nejedná o nic převratného, ale pevnost je povedeným způsobem vetkaná do herního designu, poskytuje zázemí, které pak využijete při dalším hraní a... Co naplat, vědomí, že někde v zádech máte vlastní bezpečné útočiště, kde vás nic neohrozí, kde můžete na chvíli v klidu a míru pustit bitevní ryk z hlavy a kam se můžete kdykoliv vrátit, prostě tak nějak zahřeje u srdce.

Rozevlátá fantazie

O tohle téma už jsem se otřel při povídání o ostrovech, ale prostředí v Lost Ark je tak rozmanité, poutavé a výtvarně silné, že si zaslouží vlastní podnadpis. Z funkčního hlediska se jedná o sekvenci uzavřených map jako z Diabla, nic nečekaného, ale ten kabátek, to je zkrátka krása. Až člověka zamrzí, že lokace většinou prosvištíte v ďábelském tempu, jelikož si s každou jednou z nich tvůrci dali ohromnou práci. Později se ale můžete vrátit při hledání skrytých pokladů a konečně si všechno pořádně prohlédnout, takže se nakonec žádná tragédie nekoná.

Zkoumat mimochodem bude potřeba jaksepatří důkladně, protože celá řada tajných místností je schovaná opravdu zapeklitě, a pokud se srdnatě odhodláte odmítnout pomoc internetu a pokusíte se všechno nalézt na vlastní pěst, budete mít co dělat klidně celé měsíce.

Výtvarníci jiskřili jedním nápadem vedle druhého. Proč dávat na ostrov víl nudné výtahy, když vás někam může odnést obří pampeliška? Proč se brodit tajnou řekou, když si nenápadnou lucernou můžete vytvořit překrásný most ze světla? Barevná paleta pracuje v celé šíři od jednoho konce k druhému a fantazie kouzlí divukrásný výjev za výjevem. Jasně že sem tam je to trochu kýč, ale to k asijskému stylu prostě patří.

Ať už vás napadne jakýkoliv druh krajiny, budete mít velmi vysokou šanci, že na něj v Lost Ark narazíte. Zatuchlé a ponuré mokřady? Jsou tu. Poušť a solná pole? Jistě. Travnaté pláně a lány slunečnic jak z pláten impresionistů? Samozřejmě. Projdete se mrazivými soutěskami, tropickými džunglemi, steampunkovým městem, trpasličími doly, ohnivou zemí, mlžným oparem, honosnými vilami i zbídačenými vískami po morové ráně. V době psaní textu mám ve hře něco přes tři sta hodin a doteď mě ani omylem neomrzelo se prostě jenom rozhlížet.

Každou větší zónu a vlastně i většinu ostrovů byste poměrně bezpečně poznali už z obrázků. Jen málokdy se jeden druhému výrazněji podobají – a to připomínám, že se bavíme o nějakých třinácti světadílech a stovce menších ostrovů. Klobouk. Dolů.

Tváří v tvář

Hráčům, kteří se v onlinovkách s oblibou zaměřují na PvP, mohu s potěšením oznámit, že Lost Ark na souboje lidí proti lidem nezapomíná a nabízí vcelku plnokrevné řešení. S o něco zachmuřenějším výrazem ale také musím rovnou dodat, že by některé aspekty šly vymyslet přeci jenom lépe.

Po mechanické stránce si nelze stěžovat. Boje jsou komplexní, trochu podobné bojovkám typu Street Fighter, nabízí nepřeberné množství různých druhů přerušení útoků, znehybnění a omráčení, kterými můžete protivníka obelstít a zneškodnit. Zároveň ale také existuje celá řada různých ochran, mechanik a „combo breakerů“, které zaručují, že se hráči nebudou navzájem vypínat na ránu, respektive na kombo.

Abyste v PvP mohli být úspěšní, je potřeba přesně znát skilly každé hrdinské třídy, vědět, v čem má kdo imunitu proti podražení či vyhození do vzduchu, co naopak můžete přerušit běžným útokem, čemu rychle uskočit, kde stát a podobně. A když to nevíte a nemáte ve svalové paměti, budete s největší pravděpodobností poraženi a zesměšněni. Hra je všeobecně velmi náročná na dovednost samotného hráče a v PvP to samozřejmě platí dvojnásob – když se nedaří, musíte prostě víc cvičit.

Nebál bych se říct dokonce trojnásob, jelikož drtivá většina PvP režimů probíhá se sjednocenou výbavou a za použití speciálního skill buildu, v němž všichni dostanou stejný počet bodů do dovedností a statistik. Rozdělit je mohou podle libosti, ale celková síla postavy má pevný, pro všechny totožný strop. Jinak řečeno, v PvP tu jde čistě o rychlé a přesné ruce a bleskové uvažování, výbava, level ani obnos utracených peněz nehrají roli.

To je samozřejmě rozumné řešení, ale ve zdejším provedení také trochu dvojsečný meč. Rovnováha tříd není úplně stoprocentní (což bychom ale mohli prohlásit o naprosto každé onlinovce na světě a úpravy balancu jsou i zde na běžném pořádku), ale hlavně jde o to, že s postupem ve hře vaše postava odemyká nové mechaniky a vylepšení – mezi nimi také takzvaný class engraving, bonus, jehož volba dovede zásadně pozměnit, jak se celá hrdinská třída vůbec hraje. A PvP build s ničím takovým vůbec nepočítá.

To nejspíš zní lidem bez vlastní zkušenosti s hrou chaoticky a zmatečně. Pojďme si na příkladu ukázat, proč je to problém: Můj střelec má v základu tři zbraně – pistoli, brokovnici a pušku. Pro pistoli ovládá osm skillů, pro ostatní zbraně po čtyřech. Jenže mu můžu nasadit engraving, který způsobí, že se brokovnice a pušky vzdá výměnou za daleko mocnější pistole. A přesně tenhle build hraju, přijde mi zkrátka zábavnější a jsem na něj zvyklý.

Jenže v PvP si ho nezahraju, jelikož v PvP engravingy nejsou a hra mě vždycky přinutí hrát onu základní verzi postavy, tedy se třemi zbraněmi. Což už v tuhle chvíli, po stovkách hodin s pistolníkem, pod rukama působí jako úplně jiný hrdina. Velmi bych uvítal, kdyby hra nabídla unifikovaný PvP build s možnostmi z pokročilé fáze hry, nejen úplný základ.

Druhá věc, která mě příliš netěší, je nevelká nabídka map a módů. Lost Ark vás kdykoliv nechá si zahrát 1v1 a 3v3 arény. Dále 6v6 bitky se zabíráním strategických míst a hromadné řežby na ostrovech, jenže jenom někdy. Onen 6v6 mód je například dostupný jen zhruba dvě hodiny denně, což je designové rozhodnutí, kterému absolutně nerozumím a milerád bych si poslechl zdůvodnění vývojáře, který ho v záchvatu geniality vymyslel a prosadil. Co by se prokrista zhoršilo, kdyby si člověk mohl zabojovat, kdy se mu zamane?

Když už jsme u věcí, které nechápu, mrzí mě, že je Lost Ark další MMO, u něhož se při pohledu na PvP systém nemůžu ubránit povzdechu: „Ach jo, to jste prostě nemohli zkopírovat WoWko?“ Ona je to všeobecně pro MMO vývojáře docela mizerná vizitka, že systémové řešení kompetitivního i odpočinkového PvP je pořád nejlepší v sedmnáct let staré hře.

To je takový problém nasekat pár battlegroundů s různými druhy bojových úkolů, necpat do nich žádná zbytečná monstra, bosse či jiné otravné PvE prvky, které v PvP režimech prostě nemají co dělat (zdravím Blade & Soul a New World), přidat rankované a nerankované arény, dodat nějaké exkluzivní odměny za vysoký rank a nechat lidi si prostě hrát, jak a kdy chtějí? Proč to prakticky žádné jiné MMORPG nedělá? Vždyť výborné řešení je opravdu známé už skoro dvě dekády, inspirujte se, proboha!

Brilantní raidy

Konec remcání, teď se bude chválit. PvE a raidování je přiznané primární zaměření hry a výsledek podle toho vypadá. Jakmile se dostanete přes několik úvodních guardianů a dungeonů, které vcelku pochopitelně slouží spíše k rozehřátí a postupnému osahání mechanik, rozpoutá se ohňostroj.

Zdejší bossové jsou jedna pecka vedle druhé. Jak už bylo řečeno, hra nemá čisté léčitele nebo tanky, což znamená, že každý hráč v partě musí velmi dobře vědět, co dělá, a nenechat se smést. Protože když to zesloníte, žádná hodná elfí kněžka čekající za zadkem vás hrobníkovi z lopaty nevytáhne. A bossové vážně nedarují nic zadarmo.

Nestát jak kandelábr a nenechat se zpopelnit některým z mocných útoků je automatika, čistý základ, ale i ten sám o sobě kolikrát nebývá úplná procházka mezi sakurami, protože bossové umí na obrazovce rozpoutat solidní inferno a bezpečných míst, kam uskočit, bývá minimum. Živelné bouře a kataklyzmická hromobití budují fantasticky opulentní podívanou, jen se nesmíte kochat moc dlouho, jinak se poroučíte do věčných lovišť.

U náročného, ale konceptuálně primitivního uskakování z bordelu na zemi ale samozřejmě nekončíme. Jak postupujete dál, začne přituhovat a každý boss dostane alespoň jednu mechaniku (a později víc), kterou parta nesmí pokazit, jinak je boss nemilosrdně vymýtí. A tady teprve vývojáři otevřeli stavidla tvořivosti naplno.

Jednou se bude potřeba přemisťovat na druhou stranu arény pomocí zrcadel, abyste se vyhnuli vlně smrti. Jindy zas hra otestuje paměť a musíte zopakovat sekvenci symbolů, které boss ukázal. Jiná mechanika staví na načasování, další vyžaduje koordinaci party při sbírání dvoubarevných energií, pak si zas musíte dát pozor na kyslík a neutopit se při boji pod vodou. Další boss hrozí zkameněním, čemuž se musíte vyhýbat, ale jen do chvíle, než začne nabíjet obří plošný útok – tomu se vyhnete jen jako socha. Jinému zas musíte rozbít štít házením run ve správném pořadí a se správnými barvami, dalšího nesmíte omráčit, jinak se rozzuří a roztrhne vás vejpůl.

Obtížnost je neúprosná, často musíte vést v patrnosti pět věcí naráz a ještě nezapomenout útočit, trefovat kontry, rozbíjet bossův postoj a k tomu určenými skilly zasahovat jeho slabá místa. Když v pokročilém abyssal raidu zvolíte hard mód, připravte se, že to opravdu bude peklo.

To ale jde ruku v ruce s opojnou euforií a silně návykovým pocitem vlastní nadřazenosti, když všechno klapne, jak má, parta se chová jak namazaná mašina a boss konečně padne. Výsledek? Nejlepší, nejchytřejší, nejkomplexnější, nejintenzivnější a nejpropracovanější raidy, které jsem v MMORPG viděl tak někdy od dob Ulduaru.

Kdybyste si snad mysleli, že jsem si právě zapřeháněl, nebo si říkáte, že obrázek je přeci jen lepší než tisíc slov, zkuste se podívat třeba na tohle. Stačilo?

Bránění ve hře

Upřímně, pokud je raidování vaše oblíbená kratochvíle a užíváte si, když vítězství není zadarmo a je potřeba si ho vydřít, Lost Ark stojí za zahrání už jen kvůli tomu a ostatní výtky můžete s klidem ignorovat. To ale neznamená, že by slabší místa a jistá podivná designová rozhodnutí náhle přestala existovat.

Trochu toho brblání už jsem stihl, opravdu velkou výhradu mám však vlastně jenom jednu. A je to právě ta, která mi brání jít s hodnocením výš. Za onen faul v podnadpise by někdo měl dostat mnohem víc než jen dvě minuty.

Lost Ark má tendence nepochopitelně a nelogicky bránit hráčům v přístupu ke svému vlastnímu obsahu. A to je, nemůžu si pomoct, prostě střela do vlastní nohy. Nemluvím o tom, že se řada věcí odemyká až později, s lepší výbavou. Ne, to je v pořádku, alespoň máte kam směrovat progres a na co se těšit. Otrava je, že v podstatě každá aktivita má nějaký denní či týdenní limit a dost z nich je navíc k dispozici jen v určené denní doby.

Nechápejte to špatně, nestane se, že by vyloženě nebylo co dělat – máte odběhané denní dungeony a splněné úkoly, můžete jít třeba sekat dříví, hledat poklady, grindovat sběratelské předměty, ať už pro sebe, či k prodeji ostatním, abyste přilepšili svému měšci, hrát jinou postavu nebo třeba prozkoumávat ostrovy. Jenže chvíle, kdy máte náladu se věnovat něčemu konkrétnímu, ale hra vás popadne za pačesy a řekne „tohle už dneska stačilo, teď si dej něco jiného“ zkrátka a dobře umí lézt na nervy zcela prvotřídním způsobem.

Už o tom byla řeč v odstavcích věnovaných PvP. Proč si například bitku 6v6 u všech svatých nemůžu dát kdykoliv, ale jen od sedmi do devíti? Co je to za nesmysl? Podobných mrzutostí byste našli víc a když se to spojí s dalším korejským rodinným stříbrem, takřka patologickou potřebou všechno zamykat za roli náhody, vznikají situace na pár facek. Ne nějak extrémně často, ale jsou tu.

Třeba když k dokončení jednoho ostrova potřebujete píseň z jiného, který se ale objevuje sotva dvakrát týdně a zmíněná píseň ještě k tomu ani nemá stoprocentní šanci na drop. A tak podobně. Jasně, můžete (respektive musíte, nic jiného nezbude) to nechat být a prostě odplout řešit a dělat něco jiného, ale ta situace zkrátka nakrkne.

Stejně tak je otrava, že ke vstupu do některých herních módů (například jde o vcelku zábavný, byť, pravda, nepříliš originální boss rush) vám nejdřív musí padnout vstupenka. A ta padá žalostně málokdy. Vždyť tím přeci hra škodí sama sobě – jednou jste si dali práci s vytvořením herního režimu, tak do něj pusťte hráče a nezamykejte ho za generátor náhodných čísel, hergot!

Na roli náhody je mimochodem postavené i vylepšování výbavy. To nicméně není nic nového a třeba oproti Black Desert Online či blahé paměti Lineage 2 je to vlastně docela leháro. Procentuální šance na úspěšné vylepšení se sice u nejlepší výbavy propadají někam k jednociferným číslům, ale při selhání přijdete jen o materiály – nepoškodíte ani nezničíte onen samotný kus výbavy. Po určitém počtu neúspěšných pokusů se navíc hra slituje a šance vystřelí na sto procent, takže máte jistotu, že to tam nakonec prostě padne.

S takhle nastaveným systémem upřímně nemám žádný problém, ačkoliv, přiznávám, po letech v Black Desertu už mám poměrně solidní mentální deformaci a šance okolo 10 % mi přijde příjemně vysoká.

Blyštivá měna

Hra praktikuje obchodní model free-to-play, a tudíž jen jedinec, který je běžně schopný poslat tajemně šarmantnímu egyptskému doktorovi, kterého potkal jen na internetu, celoživotní úspory, protože ho prý na romantické cestě za jejich láskyplným shledáním zadrželi celníci, by mohl čekat, že hra nebude mít obchod s věcmi za reálné peníze.

Je tu. A prodává nejen kosmetiku, ale v omezené míře i materiály k vylepšování výbavy, lektvary na doplnění energie, co utrácíte při sbírání surovin a podobně, a také zdejší prémiovou verzi účtu, která vám zlevní teleporty a poskytne další bonusy pro příjemnější hraní. Než ale zažehnete louče a nabrousíte vidle, abyste za skandování „pay to win“ zlynčovali studio, je potřeba si uvědomit dvě věci.

Zaprvé: I kdyby někdo ve hře urval třeba celou hypotéku, bude před neplatičem napřed jen a pouze v PvE progresu, protože, jak už jsme si řekli, PvP ekvalizuje sílu postav. A upřímně, pokud někdo chce rozfofrovat úspory, aby se popral s lepším raidem o něco dřív než vy, tak... Budiž mu přáno?

A to ani nemluvě o tom, že také vlastně není vůbec jisté, že ho vůbec pokoří dřív, protože lepší výbava funguje spíš jako klíč k přístupu (bez určitého item levelu vás ten který raid zkrátka nepustí dovnitř), ale jakmile už jednou vstoupíte, záleží daleko víc na vlastní dovednosti než na nabušené zbroji. A ty vůbec nejtěžší raidovací módy navíc také sjednocují sílu postav, právě proto, aby je převálcovat výbavou prostě nešlo.

Zadruhé: Obchod nabízí zboží výměnou za modré krystaly, které si můžete koupit zamáváním kreditky, ale také přímo ve hře za herní měnu. Což trochu připomíná systém z Warframe, kde si taktéž platinu pořídíte buďto za peníze, nebo od ostatních hráčů. Funguje to tam, funguje to tady a není žádný problém nahromadit zlato, směnit ho za krystaly na burze, kam je umisťují platiči, a vzít cash shop ztečí jak na černý pátek, aniž byste přitom utratili jediný cent.

Bez technických problémů

Optimalizace je povedená, hra běžela vždy bez zádrhelů a za tři sta hodin ani jednou nespadla. Jediný vyloženě zabugovaný quest, který nešel splnit, už tvůrci stihli opravit. Napadá mě vlastně jenom jedna mrzutost technického rázu, a to postupné doskakování postav a donačítání textur při vstupu do nové lokace. To však trvá jen pár vteřin a pak už je vše v pořádku.

Hra jako taková je tedy technicky precizní, to samé ale nelze s vážnou tváří prohlásit o serverovém řešení Amazonu. Abych nekřivdil, situace je už teď výrazně lepší než před dvěma týdny, fronty hráčů čekající na připojení jdou i ve špičce maximálně do tisíců, což je oproti populacím celých měst ve frontě před čtrnácti dny přeci jen výrazné zlepšení.

I matchmaking už většinou běží hladce, ačkoliv při největším náporu hráčů má ještě občas tendence se zadrhnout a reagovat s prodlevou. Do dungeonu se nakonec skoro vždy dostanete, což také ještě nedávno nebylo pravidlem. O úplném sametu tedy prozatím stále hovořit nelze, ale už se to dá snést.

Asijské MMO

Lost Ark nebude vyhovovat úplně každému. Komu vadí korejský styl, může si rovnou ušetřit čas a jít o dům dál. Kdo nesnese instancovaná MMO s uzavřenými lokacemi po vzoru Final Fantasy XIV či Blade & Soul a chce spíš širé světy z Black Desertu či WoWka, také si tu na své nepřijde.

Kdo ale na první místo v žebříčku priorit staví kvalitní soubojový systém, férové PvP a komplexní, náročné PvE, ten si pochutná. Hra rozhodně není bez chyby, to bych se opravdu neodvažoval tvrdit, ale v konečném součtu jsou pozitiva dost silná na to, aby se mi nechtělo ji přestat hrát.