Lords & Villeins

Je to úžasný projekt, tihle Lords & Villeins. Nejenom kvůli tomu, že vám nabídnou komplexní ekonomickou simulaci života ve feudální vísce, nejenom díky skutečnosti, že ze všech možných surovin a produkčních vztahů budou chrastit mozky i hráčům Factoria. Úžasné je i to, že za skoro všechno může jeden člověk.

Michal Roch je hlavním vývojářem celého projektu – před časem jsem s ním dopodrobna probíral nejen jeho hru, ale i rozhodnutí odstěhovat se na švédskou samotu s pár desítkami dalších herních vývojářů a žít si tam neobvyklým, kreativně komunitním životem. Byl jsem hodně zvědavý, co z Lords & Villeins nakonec vyleze. Jestli to bude dobré. Jestli to bude něco pro mě.

Odpověď na první otázku je ano. U té druhé si moc jistý nejsem.

Poddaní, ne otroci

Začíná to povědomě. Přikodrcáte si to v kočáře někam do přírody, za vámi jako ocásek pochoduje pár poddaných rodin. Rozhlížíte se kolem sebe – jé, támhle teče řeka, hladinu blízkého jezírka rozkrůpějovávají ryby, stromy tu rostou vysoké a silné, pod nohama zdravá černá zem jako stvořená pro zemědělství. Budoucí ráj na zemi, to je jasné.

V jiné hře, nějaké, která by nebyla tak úchvatně pedantická, byste v tu chvíli klikli na chlápka a řekli mu, ať jde kácet dřevo. Postavili byste mu pilu a jen byste sledovali, jak se vám bankovní konto plní kládami. To samé s farmou, rybářskou chaloupkou, však jsme to viděli už tisíckrát.

Ne tak v Lords & Villeins. Tady přijdete za Gregorem McMillanem a jeho rodinou a řeknete mu: „Hele, Gregore, všechno mi tady patří, protože jsem šlechtic Bohem pomazaný a králem milovaný. Ale já ti teď milostivě vyhradím tuhle část země. Ta je tvoje, postav si na ní chalupu. A tady? Tady si můžeš okopat a zasít políčko, co ty na to.“

McMillan se poškrábe na začínající pleši a podezřívavě odpoví: „Co za to, šéfe?“

„No co,“ ušklíbnete se. „Desátky! Každý měsíc mi odvedeš předem dohodnutou část výdělku. Zbytek si nech a dělej si s ním, co uznáš za vhodné. Já ti dám kousek půdy, ty budeš makat, spokojení jsou všichni. To zní fér, ne?“

„To zní fér,“ odpoví McMillan. Není to moc fér, ale to naštěstí milý sedlák, který by pojem „feudální útlak“ pravděpodobně považoval za zajímavou alternativu k rajčatovému protlaku, absolutně netuší.

Obchodníci, ne stavitelé

Vaši vesničané toho vážně obrovskou spoustu zastanou sami. Bavíme se o autonomních bytostech, které vědí, co chtějí, a udělají vše pro to, aby svoje tužby naplnily… Ale teda zase jako v určitých rozumných mezích, dobře? Jsou to přece jenom poddaní, tupé nástroje modrokrevné moci, takže ačkoliv si sami uvaří, ačkoliv sami vyhodnotí, jestli se jim zrovna víc hodí kácet stromy, nebo z padlých kmenů dělat třísky, nevěří si dost na to, aby si podle svého vlastního návrhu postavili barák. Nebo založili ohniště, když jim je zima. Umí si sami nakoupit a prodat všechny suroviny, nasimulovat funkční tržní prostředí, ale pokud jim nepřikážete stlouct si postel, budou spát v blátě na zemi.

Zní to nesmyslně? Možná trošku, ale přece jenom v té hře taky potřebujete nějakou zábavu. Být skutečným feudálním pánem musela být docela nuda – smraďoši dřou, já popíjím drahé víno, přemýšlím, jestli večer zajdu za manželkou, nebo za milenkou a občas se zajdu pomodlit, ať je konečně válka, protože v téhle díře se to už fakticky nedá vydržet.

Tady místo toho stavíte a usměrňujete. Můžete například ovlivňovat trh tím, že do něj za nízkou cenu vypustíte některé klíčové chybějící suroviny, a tím nastartujete některá výrobní odvětví nebo třeba zařídíte, aby vašim vesničanům v noci nepršelo na hlavu.

Nestačí totiž tady McMillanovi přikázat: „Hele, vím, že jsi drsnej chlap a tvoje žena je drsná žena a tvoje nemluvně je drsný nemluvně, ale nechtěl by sis postavit střechu? Z došků, tady takhle, jak ukazuju?“ McMillan váš návrh akceptuje, jenže na to potřebuje patřičné materiály, kterými třeba vůbec nedisponuje, ačkoliv vám, panu šlechtici, se jich ve skladišti válí metrák.

Občas to vyústí do velmi otravného, velmi neohrabaného mikromanagementu. Musíte otevřít účetní knihu, najít v šíleně dlouhém seznamu konkrétní zdroj, po němž nuzák zrovna touží, a pak mu ho přidělit nebo ho poslat na trh. Takto rigorózní postup bych očekával v situaci, kdy každý můj krok bedlivě sleduje účetní z finančáku, aby mi mohl napařit pokutu.

To se tady určitě nestane, protože společenská zodpovědnost vašeho šlechtice je nulová. Úplně klidně můžete přijít k McMillanovi a říct mu: „Hele, chlape, díky za dodávku těch mrkví, ale já se ženou si přece nebudeme sami vařit. Támhleto je tvůj syn? Výborně, tak odteď je to můj sluha, bude žít u mě na pozemku v boudě a ty ho uvidíš, když zrovna náhodou půjde něco vyřizovat do vesnice.“

„Ale… ale… To přece nemůžete!“ zírá na vás šokovaný poddaný.

„Ale můžu,“ usmějete se sladce. „A hele, dcera! Tak to je odteď jeptiška. Alou do kláštera!“

Nespokojenci, ne spokojenci

Ono je to vlastně velmi uspokojivé, když jako benevolentní bůh něco uvedete do oběhu a pak už jen za drobného korigování pozorujete, jak to funguje samo. Nesamostatných idiotů, kteří nedokážou z vlastního rozhodnutí ani zalít záhon amoniakem, když se jim zrovna chce na malou, už bylo ve hrách dost. Ale… Někdy by upřímně bylo lepší, kdyby se vás poddaní radši na něco doptali.

Například se mi do vsi přistěhovala nová rodinka, stavitelská, přesně taková, jakou jsem potřeboval pro svoje čerstvě ambiciózní architektonické plány. Chtěl jsem totiž postavit obrovský kostel, víme? Pýchu celého království, kterou budou závidět i v hlavním městě. A to je něco, nač se jen tak obyčejný vesničánek nezmůže. Na to jsou potřeba odborníci.

Svým čerstvě přistěhovaným expertům jsem tedy nejdřív nařídil, ať si postaví chaloupku naplněnou vším potřebným – postele, ohniště, stoly, pak taky podlaha a střecha, však to znáte, a pokud vy ne, tak oni vzhledem ke své profesi určitě ano. Jen co jsem tento jednoduchý úkol zadal, jal jsem se projektovat katedrálu se všemi jejími apsidami, vitrážemi, arbitrážemi a paragány.

Načež jsem zjistil, že celá rodina stavitelů je rozběsněná k nepříčetnosti a nejradši by se odstěhovala. Proč? Jednoduše proto, že místo aby si napřed postavila svůj vlastní dům, vrhla se coby jeden muž na vršení cihel a skládání dřevěných lavic v budoucím kostele. Takže celý den makali, pak se vrátili „domů“, lehli si do hlíny, proklínali celý svět a vůbec je nezajímalo, že mají už od samého začátku přikázáno postavit si pohodlný bejvák.

Podobné zádrhely mě brzdily relativně často, mnohdy aniž bych tušil, co je způsobilo. „Jim Wood je naprosto znechucený, protože spal v ošklivém prostředí,“ hlásí hra, ale neobtěžuje se mi sdělit, co konkrétně je na tom prostředí tak nepřijatelného. Když se podívám do Jimovy chalupy, vidím… normální chalupu. Aha, že by? Tady na zemi leží něco, čemu hra říká „hromádka odpadků“! Copak v ní asi je?

Hmmm. 10 zlatých mincí a 3 stříbrňáky. Jim Wood je zjevně anarchista, kterému se dělá blivno z libovolného ekonomického systému kromě výměnného obchodu. Co si s tím mám počít, netuším.

Komplexní, ne přehledné

Uživatelské rozhraní málokdy usnadňuje vaši ředitelskou úlohu a ta, navzdory jistému stupni autonomie vašich poddaných, je náročná. Možností je strašně moc, děje se toho všude milion, vyskakují varování a vy je musíte řešit, ztrácíte čas zbytečným klikáním, protože půlka věcí je zahrabaná ve skrytých tabulkách…

Kdyby Lords & Villeins uměli líp komunikovat, užil bych si je mnohem víc. Například jsem narazil na problém, že mi jisté baráčky nešlo zastřešit. Hra zkrátka v určitých sekcích střechy odmítala došky usadit na správné místo. „To nejde,“ říkala mi beze slov, ale nic dalšího k tomu nedodala. Docela dlouho jsem si myslel, že to musí být nějaký bug, než mi došlo, že střecha nesmí být příliš daleko od nejbližší stěny, takže stačilo chalupy rozdělit na místnosti několika dalšími vnitřními zdmi, ale tohle je přesně něco, co by mělo okamžitě vyskočit jako užitečný tooltip.

Uznávám, jsem poněkud zhýčkaný Victorií 3, velkolepou strategií z 19. století od studia Paradox. A beru, že to je na poměry strategií tříáčková záležitost, za kterou stojí velký tým, že je ode mě možná nefér, abych po Michalovi vyžadoval podobný standard. Ale hrozně jsem si během hraní přál, aby Lords & Villeins byli podobně intuitivní. Abych najel na surovinu a vyskakovací okno mi okamžitě přiblížilo její produkční řetězec i případné využití, místo abych to všechno musel lovit v několika různých důmyslně poschovávaných meníčkách.

Lords & Villeins tímhle vším umí unavovat, zvlášť když vás ještě moc rádi nechávají na všechno čekat. Hra se někdy neskutečně táhne – například ve chvíli, kdy už zkrátka nemáte prostor na žádné velké stavění ve svém koutku mapy, tak nařídíte postavit most přes řeku, abyste kolonizovali nové úžlabiny. A pak se několik dní, dlouhé, dlouhé minuty herního času, díváte na to, jak most roste takovým tempem, že by na něj na silnici netrpělivě troubily i krápníky.

Na druhou stranu je pravda, že když tohle všechno zvládnete přestát, dostaví se satisfakce. Je to vzácná hra, v níž se nutně nesnažíte všechno podřídit zisku surovin do státní kasy nebo splnění podmínek nějaké mise – místo toho zkrátka budujete prosperující společnost. Když se to povede, když se začnou mravenečci hýbat tak, jak po nich chcete, když váš konzistentně překvapují svou soběstačností, nikoliv leností a iracionalitou, pak se vám po srdíčku rozlije teplo, jako když si uprostřed mrazivé zimy vzpomenete, že byste měli rybářské rodině doma postavit krb.

Nedávno na Steamu konečně vyšla legendární Dwarf Fortress a já bych žádnému stratégovi nezazlíval, kdyby si na ni navzdory vylepšením grafiky i uživatelského rozhraní stejně netroufl. Na Lords & Villeins si ale troufnout můžete a dostanete zážitek, který hraje na podobné strunky. Jasně, není tak psychopaticky promakaný, nejde o tak hlubokou simulaci – ale zvlášť pokud vás relativně věrohodná variace na středověkou Evropu zajímá víc než čisté fantasy, měli byste dát vysněnému dítku jednoho českého vývojáře určitě šanci.