Lords of the Fallen

Verdikt
73

Solidní akční RPG ze školy Dark Souls s obroušenou hardcore hratelností, díky které je přístupnější širšímu publiku. Fanoušci žánru nechť se obrní trochou tolerance, a pak mohou hru bez obav vyzkoušet.

Počítač

WindowsWindows

29,99 €Steam

Konzole

PlayStation 4PlayStation 4

$19,99PlayStation Store

Xbox OneXbox One

Xbox Store

Další informace

Výrobce: CI Games
Vydání: 31. října 2014
Štítky: fantasy, third person, akční, rpg
Už je to tu zase. Nepřítel má pět metrů na výšku a je oblečený do tolika vrstev ocele, že není vůbec vidět. Snad i spodní prádlo má z titanu. V ruce hybridní kladivo, které jakýsi šílenec překoval na kosu. Je třikrát větší než vy, zatímco vy jste, ke svému vlastnímu překvapení, nazí. V ruce máte dýky a jako komár poletujete kolem a pícháte do hory ocele, dokud nepadne. Scéna se odehrává na hřbitově, ani není zapotřebí kopat hrob. Tolikrát jako před tím si říkáte: nebudu Lords of the Fallen srovnávat s Dark Souls. Ale není to možné.

Ramena titánských her Demon's Souls a Dark Souls od From Software jsou široká, přesto na ně nedokáže nikdo pořádně vylézt. Zkombinovat náročnou a zároveň férovou akci s minimalisticky podaným příběhem, který se víc ptá než odpovídá, není nic jednoduchého.

Když do mixu přihodíte častou a nekompromisní smrt, po které hráčova postava přijde často úplně o všechno, získáte hru, kterou nikdo nepřijme - buď ji začne nenávidět, nebo ji nepochopí. Správně? Ne. Opak je pravdou. Úspěchem mezi západními hráči byli překvapení i Japonci z From Software. A Lords of the Fallen na ten samý úspěch sebevědomě navazuje.

Indie pro začátečníky 

Na rozdíl od From Software jdou tvůrci z polského studia CI Games (na vývoji se podíleli ještě Němci z Deck13) trochu jinou cestou, než že by vás jen nechali trpět, dokud se z vás nestanou mistři, ale po chvilce nadšení vám na dalším nepříteli ukázali, že jste pořád ještě padawani. Lords of the Fallen není Dark Souls se vším všudy, ale jakousi „Indií pro začátečníky,“ jak se říká Srí Lance.

Na první pohled je vše stejné, na pohled druhý a každý další už vidíte rozdíly – na papíře nepatrné, pro hratelnost zásadní. Život v Lords of the Fallen dělají snesitelnější a upřímně řečeno také nudnější. Například tolik vyzdvihovaná penalizace smrti z Dark Souls je v Lords of the Fallen pozměněná a nastavuje hráčům vlídnou tvář.

Zkušenosti po smrti sice zůstávají ležet na místě, kam musíte doběhnout, ale můžete je zanechat ve speciálním portále, kde se hra také uloží, aniž by se zároveň oživili všichni nepřátelé! Pro vyváženost: pakliže to neuděláte, získáváte bonusy k vybojovaným zkušenostem, ale... Lepší body v bance, než prázdné ruce, že?

Pro lidi! 

Další ústupky jsou patrné v soubojovém systému. Okna pro chyby jsou delší než dvě mikrosekundy a umístění všech checkpointů je spíše pohodlné. Neznamená to, že by Lords of the Fallen byla špatně vypracovaný úkolem na téma „jak okopírovat Dark Souls.“ Ve skutečnosti dělá svému předchůdci důležitou službu: rozvíjí předložené nápady, zkouší přijít se stravitelnějším řešením a disponuje dostatkem grafického i zvukového šarmu. Stává se z ní akční RPG pro širší publikum, což rozhodně není na škodu.

Kdo se k podobné hře dostává poprvé, zaskočí ho míra detailu při práci s hlavním hrdinou Harkynem. Těžce vybojované zkušenosti musíte několikrát převracet v dlaních než je investujete do schopností. A jakmile k tomu jednou dojde, není cesty zpátky. Pečlivě si zvolte, jakým typem zbraně nebo magie budete bojovat, a pak jděte jedním vybraným směrem. V opačném případě vás čeká zatracení. Ve světě Lords of the Fallen není místo pro přešlapy.

Umírej se a uč 

Velmi rychle poznáte, že dělat chyby se nevyplácí. Ani rubat do nepřátel hlava nehlava. Každý z nich má soubor několika komb, která nahodile opakuje, a je v nich jen relativně krátký (v porovnání s Dark Souls ovšem pořád dost dlouhý) prostor pro útok. Útočení samo o sobě je však slast. Jakmile se naučíte správná komba svých preferovaných zbraní, začnete mít ze soubojů radost.

Třeba dva slabé údery a jeden silný už jsou vynikající obrazové hody. Stále platí, že jakmile narazíte na tři a více protivníků, tak se poroučíte na zem. Proto poslechněte rady zkušených: přesilu studujte na útěku. To samé u bossů: nejprve je pozorujte, přemýšlejte, pak si hlodněte, zemřete, pak vyhrajte. Lords of the Fallen je pro trpělivé, zvlášť při velkých soubojích.


Největší bojovník 

Mezi zaměřeními je možné najít nerovnováhu. Každý umí používat základní magii (například střelu na přilákání nepřítele). Hloupé ovšem je, když si rukavici nabušíte na maximum, a pak většinu nepřátel ničíte několika ranami na dálku, přestože by měli být mnohem náročnější. Náhle neriskujete – jen procházíte kolem.

Na takový přístup by měla být hra připravená, případně mu aktivně bránit. Společně s příjemným systémem ukládání pak dojdete k názoru, že nikdy nejste ztraceni a vždy jste v bezpečí. Vytahování z komfortní zóny, které šlo tak dobře Dark Souls, v Lords of the Fallen prostě nefunguje.

Strašidelné krypty 

Zato funguje atmosféra zasněženého kláštera a pekelné dimenze, mezi kterými se pohybujete. Mniši v kostele udělali něco, co neměli, otevřela se brána do jiného vesmíru... A tak nějak nám to tu zmutovalo.

Rozpadlé hradby pokryté nánosy sněhu, katakomby plné rakví a rozlehlé sály sice z obrázků působí kýčovitě, ale v pohybu jsou dostatečně ponuré a vyprávějí historii kdysi krásného místa. Jde o volně propojené kompaktní lokace, v nichž se ovšem nalézají nepovinné sekce a spousta skrytých míst obydlených mutanty a pekelníky. Jejich design, částečně cthulhuovský, je další kladnou stránkou hry, na níž se nezapomene.

Přestože ale patří herní prostředí k tomu nejvíce atraktivnímu, co letošní hry nabídly, a je dobře navržené, stávají se v něm neveselé chybky. Například najdete tajnou cestu, kterou se dostanete někam, kam byste měli přijít až za pět hodin, ale už se nemůžete vrátit! Buď restartujete celý příběh, nebo budete několik hodin jako šílenci probíhat mezi desetinásobně silnějšími nepřáteli a hledat cestu zpátky do snesitelnější lokace.

Anebo občas nepřátelé zmizí, což je zajímavý úkaz, protože se náhle objeví ze vzduchu a dají vám ránu. Případně se boss zasekne a zírá na vás jako zajíc na reflektory auta, zatímco ho nevěřícně pižláte. Pak se probudí a pokračuje ve svých rutinách. Chyb není tolik, aby hru zkazily, ale je jich dost, abyste věnovali víc času jejich nalézání a zneužívání, než samotnému hraní podle plánů tvůrců.

Příběh? 

Jestli si něco opravdu zaslouží skutečnou kritiku, pak je to duté vyprávění o bývalém zločinci Harkynovi. Žádná z recenzí nezapomene zmínit, že zločiny má vytetované na tváři, takže: má zločiny vytetované na tváři. Což je vám k ničemu, protože jsou to nesmyslné obrázky. Vůbec by je na obličeji mít nemusel. Harkyn zachraňuje svět před útokem démonů a mutantů, potká několik postav a vede s nimi dialogy, které jsou tak blbé, že je nebudete moci dostat z hlavy ani po několika dnech.

Při sledování příběhu Lords of the Fallen je tedy patrné, jak moc dobře udělali From Software, když příběh ve své hře nevyprávěli, ale jen naznačovali. Hra se tím stala dospělejší, více filozofická a navíc vybízela k přemýšlení. V Lords of the Fallen nad příběhem přemýšlet nepotřebujete, a jestli ano, tak s sebou něco dělejte.

Na Lords of the Fallen se dá nahlížet dvojí optikou. Objektivně vzato jde o solidní akční RPG se zábavnými souboji (ne ve smyslu Shadow of Mordor) a líbivou prezentací. Na straně druhé hra tyje z úspěchu někoho jiného.