Little Nightmares 2

Pozor, jdou k vám kuřátka!

V prvním díle švédští Tarsier Studios načrtli dětskýma očima viděný svět nočních můrek, kde jsou dospěláci z různých důvodů ztělesněním všeho zla. Bylo to nápadité, občas hnusné a chvílemi jako kdyby vypůjčené z filmů od Švankmajera.

Z herních inspirací na mysl nejvíc přicházelo Inside, z boku viděná skákačka s hádankovými pasážemi, a taky Limbo, protože jeho dětský protagonista přicházel o život podobně makabrózními způsoby jako žlutokabátnice Šestka. Little Nightmares bylo fajn, ale je to přesně ta hra, která nepotřebovala pokračování. A protože když něco nepotřebuje pokračování, dost často ho stejně dostane, dnes se tu scházíme u recenze druhého dílu.

Dvojka částečně navazuje na konec jedničky, ale pravděpodobně se obejdete i bez znalosti předchozích událostí, jen pro vás bude příběh kryptičtější. Z prvního dílu si pokračování opět bere svět viděný ze strany, který ovšem funguje plně ve 3D a je plný věcí, o kterých si dnes budeme povídat přeci, tedy chci říct, že se spoustou z nich můžete různě hýbat, brát je do rukou, házet a tak podobně.

Signály z neznáma

Hlavním hrdinou je tentokrát chlapeček Mono, který se jednoho dne vzbudí v lese z noční můry o signální věži. Na vás bude, abyste ho skrz zvrácený svět dostali až ke zdroji jeho špatných snů a cestou zjistili, proč z Bledého města zmizeli skoro všichni dospělí a proč je v ulicích spousta televizních přijímačů.

Šestka z prvního dílu se vrací jako umělou inteligencí ovládaná parťačka, která Monovi dělá společnost, pomáhá s řešením některých hádanek a také slouží jako tichá nápověda. Můžete na ni dokonce i zavolat, ale většinou to byla spíš ona, kdo dělal: „Pst! Hej!“ a snažil se nás vysadit na skříň, zatímco jsme si prohlíželi desátou sbírku hraček, které dominoval dřevěný oslík na klíček.

Pro klid vlastní duše ji ve vypjatých pasážích můžete čapnout za ruku a vláčet ji za sebou jako Yordu v ICO, případně je to ona, kdo vás vytáhne nahoru na příliš vzdálených římsách. Její společnost není otravná, ale není ani uklidňující a obyvatelé světa vás opakovaně přesvědčí o tom, že nikde není bezpečno v jednom ani ve dvou.

Tvůrci se nicméně rozhodli Monově bezbrannosti zasadit poměrně zásadní ránu a neposlouchat varování psychologů, že sekera dětem do ruky nepatří a s nůžkami se neběhá. Před nepřáteli se tak už nemusíte pouze schovávat a utíkat, ale situačně se můžete, respektive musíte, bránit.

Žížala na pasece chytila mě

Každá část pohyblivého diorámatu má prakticky jen jedno řešení a když se před vámi po první udýchané smrti objeví zbraň, musí vám být jasné, že to bez ní tentokrát nepůjde. Nástroje ovšem naschvál nejsou postavičce velikostně uzpůsobené, což přispívá k celkové neohrabanosti ovládání, které vás většinou přestane poslouchat přesně v momentu žádajícím si preciznost. Případně se Mono zničehonic třeba rozhodne zaseknout ve dveřích a vy vlastně ani nevíte proč.

Zvlášť otravná byla pasáž, v níž jeden z nepřátel zpomaluje čas a tím vám způsobuje masivní input lag, což byl moment, kdy jsme měli chuť prohodit ovladač televizí. Taky by nás zajímalo, kterého chytrého člověka napadlo v roce 2021 namapovat tlačítko pro běh na čtvereček a tlačítko pro skok na křížek, aby Mono mohl krásně zpomalit vždycky těsně před odrazem, přičemž alespoň na PS4 ovládání nejde nijak pozměnit. Na volbu obtížnosti také zapomeňte.

Některé akční chvilky jsme tak frustrovaně opakovali i víc než desetkrát. Vůbec nejvyšších hodnot zuřivost dosahovala v momentech, kdy jsme konečně překonali nějakou kritickou část, doběhli na další obrazovku a najednou vůbec netušili, co máme vlastně dělat, přičemž jsme byli mrtví dřív, než jsme se stihl irozkoukat.

Nepřátelé vám nedávají prostor pro chyby, což je naprosto v pořádku, ale hra mnohdy ani neumí komunikovat, jestli něco děláte zkrátka jen moc pomalu, anebo se snažíte situaci vyřešit příliš originálně a hra s vaším nápadem nepočítá, takže se v dalších několika pokusech snažíte být efektivnější úplně zbytečně.

To se stalo třeba v momentu, kdy jsme s Šestkou utíkali před tlustým doktorem a bylo potřeba ho na konci zavřít do pece, ale nám se povedlo před ním schovat, takže se zasekl v animaci. Scénka samozřejmě nijak nepokračovala ani po dlouhém skrývání a museli jsme si ji dát znova, protože nás chytil okamžitě po vykouknutí z úkrytu. A pak ještě několikrát, protože uvnitř pece taky není tak docela jasné, jestli před jeho výpady stačí uhýbat, nebo se máte někudy dostat ven.

U časově neomezených hádanek záseky nevadí, ale když několikrát selžeme při akci a začneme v tom cítit jistou nespravedlnost, je to za normálních okolností důvod hru odložit. Čistě plížících pasáží je ve dvojce oproti prvnímu dílu navíc velmi málo a spíš než na vaší vynalézavosti záleží na hbitosti prstů a odolnosti vůči frustraci.

Bojíte se zubaře a bonzácké sousedky i po třicítce?

Ve výsledku nás větší příklon k akci hodně otravoval a když jsme nebezpečí unikli, nikdy to nevedlo k úlevnému chvilkovému oddechnutí, ale spíš k obavám, jaká hrůza nás ještě čeká. A to ne ve smyslu morbidnosti a hororu, ale spíš v rámci game designu.

Přitom co do strašidelnosti Little Nightmares 2 přetékají skvělými nápady a vzpomínkami na to, co nám přišlo děsivé jako malým capartům, smíchané s poctivou dávkou zvrácené dospělé fantazie. Osamělý lovec s brokovnicí je jen takovou lehkou úvodní rozcvičkou, hned následující lokace vás utvrdí v tom, že přísné paňčelky opravdu mají oči všude a vidí až za roh, no a dost možná taky jedí děti, nebo je alespoň přivazují k lavicím a mlátí je přes prsty pravítkem. Takže si dáte záležet, aby vás do spárů vzdělávacího procesu určitě nelapily.

Pacienti místní nemocnice sestávající jen z protéz a světloplachosti jsou zase krásnou variací na plačící anděly z Doctora Who, kdyby se setkali s oživlým nábytkem z Creaks, takže se hýbou jen v momentech, kdy na ně nesvítí. Co si ale počnete, když vypadnou pojistky, nebo hůř – potřebujete, aby se trochu pohnuli?

Pomyslným vypravěčským vrcholem je společenský komentář čtvrté kapitoly kritizující všechny rodiče, kteří se namísto výchově příští generace věnují bezbřehé konzumaci médií, což je metafora příliš očividná, ale na druhou stranu bude snad díky ní příběh dvojky všem srozumitelný.

Je zkrátka jen škoda, že pocit lehkého děsu, který vám má občas s mrazením přejet po zádech, přebíjí naprostou většinu času úplně jiný typ emoce. A zkuste si být lehce znepokojení, když jste místo toho jen prachobyčejně otrávení a frustrovaní, protože nezáleží na tom, jestli jste se stihli schovat do skříně a ani nedutat, ale na tom, jestli se s vámi tentokrát skripty rozhodnou spolupracovat, nebo už ve třetině snažení víte, že utéct nestihnete a můžete se rovnou vrátit na začátek.

Navíc je to ten druh stresu, který vás za překonání překážek odměňuje jen minimálně a velmi krátkodobě. Nevím, jak vy, ale my hry za trest hrát opravdu nechceme. Pokud to tedy není jen sofistikovaný způsob, jak hráče přenést do kůže týraného dítěte, na němž si jeho nejbližší vylévají vztek a vlastní nenaplněné ambice. Pak je to ovšem trochu nevkusné a na problematiku násilí na dětech se rozhodně dá upozorňovat i lepšími cestami, takže se kloníme k názoru, že za neohrabaností Little Nightmares 2 stojí spíš jisté neumětelství herních designérů.

Tak vypněte nás prosím, ať nebolí vás hlova!

Celkově vám první průchod zabere něco kolem šesti až osmi hodin, základní délka herní doby je ovšem nafouknutá právě zmatečným opakováním inkriminovaných akčních scén. Pokud se pak budete snažit najít všechny náhradní čepice a stíny ztracených dětí, případně splnit poměrně kryptické achievementy, jejichž součástí je třeba výroba popcornu za pomoci elektrického křesla, dostanete se časově klidně i na dvojnásobek.

Osobně se k Little Nightmares 2 rozhodně nemáme v plánu vracet a nikoho to nemrzí víc, protože jednička patří k našim oblíbencům pro případy, kdy se chceme večer trochu bát, ale zase ne tolik, abychom museli spát s rozsvícenou lampičkou a na záchod chodit s doprovodem. Akčnější ráz dvojky tohle kouzlo ukradl a zašlapal hluboko do země, takže máme docela problém ji doporučit i těm jedincům, kterým se první díl líbil.