Lionheart: Kings' Crusade

Verdikt
70

Hardcore strategie v pravém slova smyslu. Na omak je sice tuhá a do jisté míry nepřátelská, ale pokud do ní proniknete, odmění se vám velmi propracovanou hratelností a misemi, které opravdu prověří vaše taktické schopnosti.

Počítač

WindowsWindows

9,99 €Steam

Další informace

Výrobce: Neocore Games
Vydání: 9. října 2010
Štítky: historická, taktická, strategie

Protože stojaté vody strategického žánru by se měly čeřit, dokud někdo nepřijde s novinkou, která by je kompletně vysušila a napustila neotřelými nápady, vydalo NeoCore svůj strategický pokus číslo dvě. Artuš byl vystřídán Richardem Lvím Srdcem, Británie Svatou zemí a boje o trůn „vyšším principem“. Pokud větříte křížové výpravy, větříte správně.

A jelikož křesťanství kdysi dávno nebylo módní náboženství, nýbrž otázka udržení si hlavy na krku, nemusíte se bát, že by NeoCore vyšláplo do neznáma a po Artušových válečných taženích zkusilo udělat budovatelskou strategii. Opět vás čeká nakupování obrovských armád, jejich vylepšování a levelování a v neposlední řadě samozřejmě taktizování.

Taktizování do všeho vetkané

A teď nemyslíme taktizování během bojů jako takových, i když i to tvoří nedílnou součást hry, ale spíš taktiku, která je vetkána prakticky do každé činnosti. Vše začíná už při výběru mise, kdy se na scéně objeví celá řádka frakcí, z nichž každá nějakým způsobem ze zákulisí popotahuje za nitky a má ve Svaté zemi své zájmy. K prosazení ale potřebují vás, a proto musí každá z nich nabídnout něco na oplátku. Budete-li to například táhnout s Papežským dvorem, odmění se vám za to levnějšími jednotkami a vyšší morálkou pramenící z víry. Templáři vám zase poskytnou jisté ekonomické výhody nebo třeba své proslulé okřížované rytíře. A pokračovat by se dalo dále. Nutno však podotknout, že se odměny nedostaví okamžitě, a proto musíte být frakcím „věrní“.

Frakce nemění hru pouze odměnami, ale promlouvají i do náplně a provedení jednotlivých misí. Někdo například rád vyčkává, a než aby v noci padl do nepřátelské léčky, odloží útok na ráno. Jiný zase raději zvolí noční cestu, přestože hrozí přepadení, jelikož je nepřítel zrovna oslaben. Jedna frakce chce zachránit důležitou osobu drženou ve vězení, jiné je onen vězeň úplně ukradený. Volba je zkrátka vaše, a ačkoliv by se dalo říct, že ve spoustě misí jsou rozdíly jen minimální, stále se jedná o příjemné zpestření.

Moje nůžky jsou lepší než tvoje nůžky

Jakmile si konečně vyberete misi a svou oblíbenou stranu, vrhne vás hra na bojiště a o vaší budoucnosti začne rozhodovat celá řada dalších faktorů. Tím z daleka nejzásadnějším bude samozřejmě vaše armáda, a to jak z pohledu skladby či ovládání, tak z pohledu její zkušenosti. Podobně jako minule v King Arthur si totiž i Lionheart zakládá na velmi silných RPG prvcích každé skupinky vojáků, díky nimž se z ní časem může stát doslova jednotka absolutních ničitelů. Jako by nestačilo, že hra vojákům rozdává klasické zkušenosti a nechává vás vylepšovat jejich dovednosti, svou roli hraje i vybavení v podobě zbrojí, mečů, případně šípů. Velmi zásadní pro podávání dobrých výkonů je také přítomnost velitele, kněze, který zvyšuje morálku, nebo třeba ranhojiče, díky němuž budete mít menší ztráty.

Co se bitev týče, nenajdete v Lionheartovi žádné nevídané myšlenky. O výsledcích střetů rozhoduje systém kámen-nůžky-papír, takže pokud se do vaší jednotky lučištníků naveze jízda, můžete klidně vsadit své boty na to, kdo vyhraje. A to samé platí pro všechny ostatní. Pokud tedy chcete vyhrávat, musíte se naučit pár těch nejzákladnějších strategických pravidel, jako že jízda nemá ráda kopiníky, lučištníky nemá rád vůbec nikdo a větší skupinka rytířů válcuje tu menší – případně zkušenější válcují zelenáče.

Hrubost osekané čepele

Jistou roli hraje i herní prostředí, kdy šípy z kopce logicky doletí dál a koňská kopyta se boří do písku, ale ne tak zásadní jako umělá inteligence a vývojářské pohrdání vším, co je spojeno s výrazem user-friendly. Počítač – co si budeme nalhávat – dovede neskutečně vytuhnout. V jedné misi se nám dokonce stalo, že nepřátelská jednotka stála a nechala se sprejovat lučištnickými salvami, dokud ji úplně nezdecimovaly. Na její místo pak nastoupila jednotka další a situace se opakovala. Zároveň ale musíme přiznat, že umělé inteligenci nechybí troška vypečenosti a schopnost obejít vás tak, že vám najednou veškerou zálohu něco schlamstne a vy při tom ani nestačíte zakvičet.

Co se uživatelské přívětivosti týče, jedná se o pojem, který autoři nejspíš v životě neslyšeli. Hra je díky tomu absolutně striktní a neodpouští žádná pochybení. Neptá se vás, jestli opravdu chcete ukončit misi, a prostě ji ukončí, neukládá během misí a nedovoluje to ani vám, po rozmístění strategických střílen a katapultů vám neumožní je přesunout, a dokonce neuznává ani ústup z bojiště. Chybí jí například ukazatele, které by vám jasně daly najevo, kam se řítí vaše jednotka, což nakonec vyústí v to, že ji při každém označení budete někam posílat znovu, jelikož si vaše dřívější rozkazy s narůstající armádou jednoduše nebudete pamatovat...

Není pro každého

Za problémovou by se hra dala označit i kvůli svému technickému zpracování, které je na svůj ne úplně oslňující vzhled docela hardwarově náročné, místy má solidní problémy s path-findingem a bitevní vřavu vykresluje podobně jako hry v sérii Dynasty Warriors – jednotky se shluknou do sebe, pár vojáků mává mečem a zbytek se na ně ze všech stran tlačí nebo jen tak stojí. Konkrétně zpracování bojů vyloženě tolik nebolí, hledíte-li na herní plochu z maximální vzdálenosti. Pokud však podlehnete touze nahlédnout mezi své bojovníky, nečeká vás nic příjemného...

Lionheart: King’s Crusade je proto do jisté míry rozporuplný titul. Na straně jedné je propracovaný a plný nejrůznějších možností, na straně druhé krutý na hráče i hardware a v mnoha ohledech ne zrovna dotažený. Fanoušci King Arthur, případně série Total War by měli zkusit, bude se jim to se vší pravděpodobností líbit.